A co víc, proces této změny se stále urychluje. Už nepostupuje salámovou metodou, metodou vařené žáby. Postupuje revolučně, bez zdržování a velkých diskusí. Odpůrci jsou umlčováni a společensky likvidováni. Liberální levice, pokrokáři, nám vnucují svou agendu všemi cestami. Jejich propaganda na nás útočí v každé druhé televizní reklamě, dětském pořadu, v umění celkově, v činnosti nátlakových a zájmových aktivistických seskupení, prostřednictvím politiky bank a dalších korporací.

Politická scéna před nimi zbaběle couvá nebo dokonce jejich agendu snaživě podporuje. Progresivisté postupují skutečně totalitárně. Zvykli jsme si tento termín nadužívat, ale on se nehodí pro každou nesvobodu, pro každou diktaturu. Mnohé diktatury minulosti si vystačily s politickou a ekonomickou mocí, popřípadě s ovládnutím nástrojů propagandy. Ale neměly vždy ambici zasahovat tak plně do hloubky, jak to vidíme dnes, tedy i do mezilidských a rodinných vztahů a do podstaty individuální identity. Nastupující moc takovou ambici má. Zasahovat i do intimna, do soukromého života, do myšlení, do ryze osobních důvěrných vztahů. Tedy úplně (totálně) do všech stránek lidského života a lidské podstaty. Proto se ve skutečnosti teprve na ni beze zbytku hodí termín totalitární.

Všichni to vidíme. Pro starý dobrý svět už není místo. A teď se zastavím. Ano, máte pravdu. Je to lkaní starého plešatého dědka. Lkaní tolik podobné těm, jaké od starců, neschopných se přizpůsobit pokroku, zaznívalo nejméně od časů Ciceronových v podobě bolestného výkřiku „o tempora, o mores“. A nejméně od těch dob (určitě ale už mnohem dříve) tu vždy byla nezvedená mládež i pohoršená starší generace, které nezbývalo než jen sprásknout ruce. Je tu ale jeden rozdíl. A kvůli němu čtete tyto řádky. Ne kvůli stodvacátétisícíosmistédevadesátédruhé lamentaci nad úpadkem světa.