Pojem integrace má mnoho významů, ale obecně jde o komunikaci směřující k nějaké vyšší kvalitě koexistence, cesta k nalezení funkčního vyššího celku. Výsledkem má být zcela jistě určitá podoba vyšší míry jednoty a proces, který k tomu vede, se nazývá sjednocování. Jde tedy o jednotu a sjednocování. Tyto pojmy se v myslích evropských elit poněkud zvrtly a byly nahrazeny pojmy jednotnost a jednocení.

Sjednocování znamená složitý, odborně, lidsky, společensky, politicky, technicky i časově náročný proces. Máme-li někoho nebo něco sjednocovat, musíme hledat možné společné rámce, ve kterých mohou účastníci sjednocování fungovat, stejně jako hodnotové úběžníky, ke kterým se mohou společně vztahovat. Rámce i úběžníky by měly být v kvalifikovaně vedeném integračním procesu především motivující a nikoliv omezující nebo dokonce likvidační. Vše musí vycházet z toho, že pro moudrého sjednotitele spočívají pojmy rámce i úběžníku ve zvýšené pravděpodobnosti, že lze při jejich existenci ze známých událostí lépe usuzovat na podobu průběhu věcí a dokonce na určité budoucí následky. Pro Brusel jsou pojmy rámec i úběžník blízké pojmu zákon v podobě neměnného pravidla, které teprve dává tomu všemu, co se podle něho řídí, smysl. Mnoho lidí žije v bludu, že příroda funguje podle přírodních zákonů a ony přitom jenom s menší nebo větší přesností v dobovém a společenském kontextu popisují některé zákonitosti, které se podařilo pozorováním v přírodě odhalit. Bruselští oligarchové a byrokrati nejen žijí v tomto bludu, ale navíc to jsou obyčejní hokynáři, poměřující svět optikou „má dáti – dal“ a pro které je motivem jenom osobní zisk.

Ničeho, co by zavánělo zdravým rozumem nebo odborností, ovšem nejsme při integračním úsilí v EU svědky. Rámec se vymyslí někde ve slonovinových věžích Bruselu a potom se do něj všechny dotčené snaží euroelity doslova narvat. Pokud někde něco přebývá, neupraví se rámec, ale usekne se to. Přitom neustále posloucháme z Bruselu, že odpovědí na chyby EU je více ještě EU. Jako kdyby se z Bruselu ozývaly motivy legendárních Husákových slov z dubna 1969. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť. Tak zněla slova, která předznamenala řádění prověrkových komisí a neštěstí pro statisíce lidí a jejich rodin v tehdejším Československu. Obecně se toto období nazývá normalizace. Stačí si dosadit pár euroslovíček a máme podstatu řady probruselských výlevů. Kdo nejde s námi, jde proti nám… a nedostane dotace, a také proletáři všech zemí spojte se… nebo žaloby a sankce. Bruselské rámce mají ještě jednu vlastnost. Je jich příliš mnoho a připomínají spíše hustou klec, takže opět platí, že „jako lvové bijem o mříže.“

S úběžníky je to podobné. Je hezké se k něčemu vztahovat a nechat se tím svým způsobem v životě vést. Píšu „vést“ ze své svobodné vůle a nemyslím tím rozhodně „vodit“ jako loutka. Pokud se totiž máme nechat vést více úběžníky najednou, brzo zjistíme, že nás vodí a následně, že se nemůžeme ani pohnout. V našem trojrozměrném světě stačí přesně tři úběžníky, kterými se chceme dát najednou vést, abychom byli zcela paralyzování. Kolem nás není žádná mříž, žádná zeď a žádný řetěz, ale svoboda je najednou pryč. Kolem nás i v nás jsou samé dobré úmysly, a my mezi nimi pomalu umíráme jako Buridanův osel. Do mysli se vkrádá představa skřivánků na niti, kteří se ještě trochu zmítají, ale nelétají a nezpívají.

Jak už bylo uvedeno, Brusel nás v rámci našeho „malinkého přeřeknutíčka“ s pomocí našich domácích pohůnků nesjednocuje, ale jednotí. Mnozí z nás si pamatují, co to znamená, někteří zahrádkáři tak činí doposud. Rostlinky vyrostou, povyrostou, ale nejsou stejně veliké a jsou nepravidelně rozmístěné. Nemají ten správný spon. Někdo určí, jak má záhon vypadat, a v duchu Husákových dubnových tezí musí vše, co se nehodí do přijatého rámce, pryč. Výsledkem je něco vyjednoceného, unifikovaného, jedině správného, podle předem přijatého vzoru, kadlubu, formy. Nic skutečně živého, ani žádná pořádná dynamická figura, samá pevná forma. Snem eurojednotitelů je spíše v sevřených řadách pochodující KLDR než sjednocená Evropa, která přirozeně využívá všech předností jednotlivých identit svých součástí. Brusel dbá na pevné řady, rozestupy, korektní eurospeak z jediných možných výrazů, obraty na povel.

Vzpomínám si na spokojené, ba hrdé pohledy zahrádkářů i zemědělců na záhony ředkviček, kedluben, salátu nebo pole květáku nebo cukrové řepy. Naprosté odstranění svobodné vůle, autentičnosti, inovativnosti, vše podřízeno jedinému účelu, stát se co v největším objemu salátem nebo řepným cukrem. Najdou se škarohlídové, kteří tvrdí, že s rostoucím objemem sklizně se ztrácí chuť. Lze si jen obtížně domýšlet, k čemu máme sloužit my, až projdeme procedurami eurojednotitelů, ale nic dobrého to pro nás, naše rodiny a obce jistě nebude. Složité hledání kvalitativně vyššího harmonického sjednocení různých vlastností a estetického dojmu z nového sjednocení jednotlivých sjednocovaných identit zaměňuje EU jejich jednoduchým sjednocením, tentokrát v drtiči, za současného přidávání různých ředidel a rozpouštědel, výsledkem čehož je v konečném důsledku hnusná tekutá kaše neurčité chuti. Více o haších, kaších a UHOŘovi v článku „Meze budiž pochváleny“ http://www.zaking.cz/clanky/meze-budiz-pochvaleny/. Sjednocení prostřednictvím likvidace identity a autenticity je mimo jednocení jediný způsob sjednocování, který EU zná. Výsledkem není aktivní jednota, ale pasivní jednotnost.

Už dnes zbavuje EU Evropu a Evropany jejich budoucnosti tím, že výrazně a usilovně směřuje k zamrznutí. Jsme obklopeni celou řadou bájí a legend vytvořených ex post, které jsou pevně svázány železnou logikou a kauzalitou. Karel Marx se svým poněkud bystřejším sponzorem by se svým historickým materialismem museli zaplakat štěstím, jak se kolem nás prosazují „zákony“ společenského vývoje a stávají se nedotknutelnými modlami, křičícími na nás bylo to a je „tak a ne jinak“ a musí to být a bude „tak a ne jinak“. Jsou to ve skutečnosti ubohé uzlíčky fundamentalistických, zamrzlých, kauzálních pravd a často dokonce tautologií, které k nám přicházejí z Bruselu od jeho politických, mediálních a vědeckých věrozvěstů v rámci podpory integračního procesu. Václav Havel kdysi napsal, že nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak. Integrační proces musí být spíše Auerbachovou figurou v nejlepším slova smyslu. Figura je symbolem proměn, reinterpretací smyslu minulosti, předznamenáním věcí příštích jako Michelangelova Pieta. Figura dokáže spojovat věci, lidi i události podél i napříč časoprostorem. EU by měla být přes všechny možné pohledy konec konců živou organizací lidí a hlavně pro lidi.

Abych zdůraznil, že k živému nelze přistupovat „po bruselsky“ jako ke stroji, věnuji pár řádků klasickým myšlenkám o přírodě. Nejprve z Ovidia, autora věhlasného díla Proměny. Natura, to co se rodí, dává zrod podobám z jiných podob, též netrvá při ničem táž tvář, a věcí novitelka příroda stále v jiné předělává způsoby dřevní. Přidám něco z Lucretia a jeho díla O přírodě. Proto i praprvky věcí, tak tvrdím znova a znova, musí podobně všechny se lišit od sebe tvarem, neboť je příroda tvoří a nikoliv člověk svou rukou, jeden z nich maje za vzor a přesnou podobu jeho. Slova klasiků přímo ukazují, jak má vypadat integrace živých celků. Jednocení to rozhodně není. Zbývá poznámka, že Brusel jednotí EU daleko hloupěji než zemědělec nebo zahrádkář, kteří jednotí podle těch rostlin, kterých je nejvíce a tvoří přirozený standard záhonu nebo pole v době jednocení. Brusel jednotí EU podle menšinových skupin a jevů a preferuje je proti většině.

Evropská integrace je klíčovým procesem, který by měl EU charakterizovat jako projekt výhodný pro jejich součásti a respektu hodný pro její sousedy a partnery ve světě. EU tento proces absolutně nezvládá a nahrazuje tvůrčí sjednocování většin a menšin normalizačním mechanickým jednocením ve jménu menšin a nemravných prebend svých hokynářských politických a byrokratických elit. Jedním z výsledků tohoto přístupu je aktuální zvýšená tolerance vůči antisemitismu muslimů, kteří v Německu, Švédsku i jinde v EU odmítají respekt k obětem holocaustu. Jejich otevřené protižidovské postoje jsou v rámci extrémního „multikulti“ a „vítačství“ brány jako údajný „zajímavý příspěvek k diskusi na dané téma“. Ozývají se zastánci a zastánkyně politických plánů na odstranění německé většiny z Německa. Výsledkem budou další Křišťálové noci a dozvíme se, že jde o emancipační proces muslimů v Německu, kteří tak zároveň řeší spor s tradičním nepřítelem. Nenávist menšin proti většině je totiž podle EU jejich žádoucí emancipací popřípadě zajímavou odlišností či příspěvkem k diskursu, nikoliv nepřípustným, nezákonným aktem nebo dokonce zločinem…

Ostatně, většina rezolucí OSN a jeho agentur už dnes jsou nějak namířeny proti Izraeli a vyjednocená EU tiše souhlasí, mlčí a čeká, co řeknou jiní. Autentičnost jednání Izraele, jakkoliv s jeho způsoby a podobami můžeme nebo nemusíme souhlasit, a jeho identita postavená na tradicích a důsledné obraně vlastního způsobu života při současném skutečném rozvoji inovací a solidaritě EU děsí a je zrcadlem, ve kterém mají Brusel, Paříž a Berlín ještě křivější hubu než ve skutečnosti.