Jenže ono se to později přece jen jaksi převrátilo. A to v momentu, kdy jsem se z internetu dověděl, že teplota na denní straně měsíce, na které Armstrong a Aldrin 21. července 1969 přistáli, dosahuje až 123 stupňů C.  A sám Armstrong pak později už jako osmdesátiletý – a to na diskuzi o expedici Apollo v britském listu Independent - uvedl, že v době jejich pobytu na Měsíci tam teplota dosahovala hodně nad 90 stupni C.  A hodně nad 90 stupni mohlo být taky až 100 stupňů – a to je teplota, kdy se začíná vařit voda a tedy i krev, zauvažoval jsem zase já. A člověk v důsledku oběhového selhání přece umírá už při teplotě 42 až 43 stupňů C.

Nu a v okamžiku, kdy mi tahle čísla proletěla hlavou, se ve mně probudila skepse neodborníka,  kterým jsem dodnes, a píši tento článek pro jediné: abych se v reakci na něj dočkal takové odborné odpovědi, která by mé současné tápání v dané věci nějak vyřešila.

Jde totiž o možnost lidského organizmu přežít onu vražednou teplotu na Měsíci – a to, i když jej chrání skafandr doplňovaný studenou vodou z vodní nádrže, kterou  astronauté nosili na zádech. Jistě, po nějaký čas na ochranu jejich zdraví i života ona chladná voda stačit mohla, jenže oni v tom  měsíčním žáru - jak Armstrong v polemice  astronautů v listu Independent prozradil - pobyli dvě a půl hodiny a probrouzdali přitom plochu menšího fotbalového hřiště.

Že by se ta voda po dvou a půl hodinách ve stostupňovém lunárním žáru nejdříve ve skafandru a později i v oné nádrži na zádech obou astronautů udržela stále dost chladná na to, aby život astronautů neohrozila? Existuje, resp. existoval v roce 1969 tak stoprocentní izolační materiál, z něhož byl vyroben jak skafandr, tak ona nádrž na vodu, aby té výhni odolal?