Takže jen JEDEN HLAS! (Jako za raichu a za komunistů). To je onen podmiňující a charakterizující znak našich současných médií, o kterých Věra Jourová mluví jako o médiích svobodných. Je však možné označovat média, píšící a mluvící všechna stejně, jak to tato média činí, za média svobodná? Vždyť svoboda je co nejširší rozmanitost a mnohost idejí, názorů i hledisek, a svobodou též je, že lidem se všechna tato rozmanitost předkládá s tím, že je na nich, aby předložené posoudili a vybrali si z něj podle jejich názorů to správné a spravedlivé.

Ale cožpak, tohle, paní Jourová, naše média činí? Anebo vy jste v nich cosi podobného kdy postřehla? Vždyť je to úhor tak monotónní a vyprahlý, že lidé starší jej sledují se stále větší rozmrzelostí, a lidé mladí od něj odvracejí zrak vůbec, stejně jako by jej odvraceli od fotbalové soutěže, ve které by bylo předepsáno, že Slavia musí v každém zápase vyhrát 10:0.

Koho by tohle bavilo a kdo by se na takové zápasy chodil dívat? A když na tohle pomyslíte, nepřeběhnou vám před zraky desítky novinových stánků z vašeho okolí, ve kterých se to též hrálo na předepsaných 10:0, a to tak dlouho, až ty stánky zůstaly prázdné, pusté, a bez naděje, že se do nich život kdy znovu vrátí?

Zbývá už jen podivit se uvzatosti samozřejmě nejen vaší, paní komisařko, ale i Západu jako celku, vydávat média vpravdě – a to pro ten jeden hlas – totalitní, za svůj pravý opak, čili média svobodná. Proč se to děje?