Je v této zemi opravdu tolik příjemců sociálních dávek, kteří nechtějí pracovat a jen tyto dávky pobírat? Jak stát tohle řeší v reálu? Kolik sociálních bytů stát za poslední roky vytvořil, aby snížil chudobu a těm, kteří si nemohou dovolit jiné bydlení, než na těch prokletých ubytovnách, zajistil odpovídající kvalitní bydlení na nějaké lidsky přijatelné úrovni? Jak stát zajistil, aby lidé měli důstojné životní podmínky, které jim zaručují ústavní zákony této země? Jak stát navyšuje příspěvky na živobytí, které by alespoň trochu zajistily a zvýšily životní úroveň? Otázek je mnoho, slibů politiků o to více…

Politici jen velkohubě žvaní o pomoci potřebným, realita je poněkud jiná! Změnami zákonů se vše jen komplikuje

Za poslední roky se v sociální oblasti, zejména té, která má pomáhat těm nejchudším, nic nezměnilo. Spíše naopak! Zákon o pomoci v hmotné nouzi byl jen za posledních několik let změněn tak, že se odpovědnost za sociálně slabé do jisté míry přenesla z povinností státu na jejich blízké, případně ty, s nimiž žijí. Nevěříte? Stačí se přece podívat do zákona o hmotné nouzi, kde v nejednom případě objevíte zajímavou formulaci o tom, že při hodnocení nároku na dávku se posuzuje příjem žadatele o dávku a příjem společně posuzovaných osob. Mezi společně posuzované osoby mohou patřit třeba příbuzní, kamarádi, známí apod., s nimiž chudý člověk žije nebo s nimi má cokoliv společného. Logicky tak role státu postarat se o tyto lidi v nouzi přechází podle zákona o hmotné nouzi nepřímo na společně posuzované osoby, kdy stát podobnými vykutálenými formulacemi v zákonech ušetří hromadu peněz při vyplácení sociálních dávek. Kam tyto peníze poté přijdou, vidíme denně v médiích v podobě předražených veřejných zakázek, pofiderních projektů státu apod. 

Zákony jsou špatně nastavené, obsahují chyby a mohou být protiústavní!

České zákony, zvláště ty o pomoci sociálně slabým, obsahují několik zásadních chyb, které zákonodárce vůbec netrápí. Novely těchto zákonů, které jsou mnohdy šité horkou nití, působí problémy hlavně těm sociálně slabým a vůbec té nejzranitelnější skupině obyvatel. Kupříkladu zákon o státní sociální podpoře je jedním z těch, který obsahuje takové závažné chyby, které v konečném důsledku mohou znemožnit sociálně slabým lidem žádat o sociální pomoc a dávky. Tento zákon totiž stanoví, že osoba, která žije například v rodinném domě s více patry, kde jsou například dva byty a nedoloží, zda oba byty jsou samostatně zkolaudované, nemůže uplatnit žádost o státní sociální podporu. Podle současného zákona o státní sociální podpoře tak smí v tomto případě žádat pouze vlastník či majitel nemovitosti, kdy se nájemník stane společně posuzovanou osobou. Úřad ho díky tomu bude posuzovat tak, že všichni žijí společně. Pokud nájemník má ovšem malé příjmy, úřad bude posuzovat jeho příjmy s příjmy vlastníka, čím se může stát, že na příspěvek nemusí vůbec dosáhnout, ačkoliv fakticky každý žije samostatně – ovšem pod jednou střechou. Problém totiž tkví v paragrafu 24, odstavce 5 zákona o státní sociální podpoře, který stále vyžaduje kolaudační rozhodnutí na každý byt, ačkoliv názor několika soudů a také veřejného ochránce práv je zcela jiný. Kdo je viník tohoto stavu? Politici a zákonodárci, kteří při tvorbě zákona nevzali tento fakt v potaz, nenastavili zákony o hmotné nouzi a státní sociální podpoře tak, aby to bylo legitimní.