Je v této zemi opravdu tolik příjemců sociálních dávek, kteří nechtějí pracovat a jen tyto dávky pobírat? Jak stát tohle řeší v reálu? Kolik sociálních bytů stát za poslední roky vytvořil, aby snížil chudobu a těm, kteří si nemohou dovolit jiné bydlení, než na těch prokletých ubytovnách, zajistil odpovídající kvalitní bydlení na nějaké lidsky přijatelné úrovni? Jak stát zajistil, aby lidé měli důstojné životní podmínky, které jim zaručují ústavní zákony této země? Jak stát navyšuje příspěvky na živobytí, které by alespoň trochu zajistily a zvýšily životní úroveň? Otázek je mnoho, slibů politiků o to více…
Politici jen velkohubě žvaní o pomoci potřebným, realita je poněkud jiná! Změnami zákonů se vše jen komplikuje
Za poslední roky se v sociální oblasti, zejména té, která má pomáhat těm nejchudším, nic nezměnilo. Spíše naopak! Zákon o pomoci v hmotné nouzi byl jen za posledních několik let změněn tak, že se odpovědnost za sociálně slabé do jisté míry přenesla z povinností státu na jejich blízké, případně ty, s nimiž žijí. Nevěříte? Stačí se přece podívat do zákona o hmotné nouzi, kde v nejednom případě objevíte zajímavou formulaci o tom, že při hodnocení nároku na dávku se posuzuje příjem žadatele o dávku a příjem společně posuzovaných osob. Mezi společně posuzované osoby mohou patřit třeba příbuzní, kamarádi, známí apod., s nimiž chudý člověk žije nebo s nimi má cokoliv společného. Logicky tak role státu postarat se o tyto lidi v nouzi přechází podle zákona o hmotné nouzi nepřímo na společně posuzované osoby, kdy stát podobnými vykutálenými formulacemi v zákonech ušetří hromadu peněz při vyplácení sociálních dávek. Kam tyto peníze poté přijdou, vidíme denně v médiích v podobě předražených veřejných zakázek, pofiderních projektů státu apod.
Zákony jsou špatně nastavené, obsahují chyby a mohou být protiústavní!
České zákony, zvláště ty o pomoci sociálně slabým, obsahují několik zásadních chyb, které zákonodárce vůbec netrápí. Novely těchto zákonů, které jsou mnohdy šité horkou nití, působí problémy hlavně těm sociálně slabým a vůbec té nejzranitelnější skupině obyvatel. Kupříkladu zákon o státní sociální podpoře je jedním z těch, který obsahuje takové závažné chyby, které v konečném důsledku mohou znemožnit sociálně slabým lidem žádat o sociální pomoc a dávky. Tento zákon totiž stanoví, že osoba, která žije například v rodinném domě s více patry, kde jsou například dva byty a nedoloží, zda oba byty jsou samostatně zkolaudované, nemůže uplatnit žádost o státní sociální podporu. Podle současného zákona o státní sociální podpoře tak smí v tomto případě žádat pouze vlastník či majitel nemovitosti, kdy se nájemník stane společně posuzovanou osobou. Úřad ho díky tomu bude posuzovat tak, že všichni žijí společně. Pokud nájemník má ovšem malé příjmy, úřad bude posuzovat jeho příjmy s příjmy vlastníka, čím se může stát, že na příspěvek nemusí vůbec dosáhnout, ačkoliv fakticky každý žije samostatně – ovšem pod jednou střechou. Problém totiž tkví v paragrafu 24, odstavce 5 zákona o státní sociální podpoře, který stále vyžaduje kolaudační rozhodnutí na každý byt, ačkoliv názor několika soudů a také veřejného ochránce práv je zcela jiný. Kdo je viník tohoto stavu? Politici a zákonodárci, kteří při tvorbě zákona nevzali tento fakt v potaz, nenastavili zákony o hmotné nouzi a státní sociální podpoře tak, aby to bylo legitimní.
Ostatně už v roce 2014 se vyjádřil veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský tak, že podmínka zkolaudovaného bytu nemusí být pro příspěvky a doplatky na bydlení podstatná. Za pravdu mu tehdy dal i Krajský soud v Brně, který tehdy řešil žalobu proti Ministerstvu práce a sociálních věcí v podobné záležitosti. Podle jeho výkladu, s nímž se následně ztotožnil i výše uvedený soud, se hovoří jasně: „Úřad práce musí pro účely dávky hodnotit, jestli je prostor vhodný k bydlení alespoň v minimálním standardu a jde o ucelenou jednotku, jestli je k bydlení využíván a jestli žadatel o dávku má jinou alternativu.“ Podle nynější veřejné ochránkyně Šabatové je s ohledem na účel dávek na bydlení (tj. příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení) nepřípustné, aby úřad postupoval formalisticky a své rozhodnutí stavěl jen na existenci či neexistenci kolaudačního rozhodnutí tak, jak to striktně žádají uvedené zákony.
„Řada starých domů a bytů už dnes také neodpovídá požadavkům kladeným na nově vznikající stavby, přesto v souladu s právem slouží k bydlení. Odpověď na otázku, zda objekt poskytuje základní standard lidsky důstojného bydlení, tedy není možné redukovat jen na soulad s aktuálními stavebně-právními předpisy,“ upozorňuje veřejná ochránkyně práv Šabatová.
Životní minimum je katastrofa, lidé jsou odsouzeni k živoření
Příspěvky a doplatky na bydlení jsou samostatnou kapitolou, druhou kapitolou je příspěvek na živobytí. Není od věci připomenout, že od roku 2007, tedy z let těsně před ekonomickou krizí, nedošlo k žádnému výraznému navýšení částky tohoto životního minima. To se stále drží na částce 3410 korun na jednotlivce, což podle našich politiků je patrně dostačující na to, aby člověk byl schopen jaksi důstojně žít. Když se rozumný člověk zamyslí nad rostoucími cenami potravin, oblečení a jiných životních potřeb, zjistí, že ve finále z takové částky žít prostě nelze. Rozhodně však ne v mezích nějaké lidské důstojnosti, o níž se zmiňuje třeba Listina práv a svobod, která má zajistit každému člověku důstojné životní podmínky. Česká republika je touto mezinárodně právní listinou také vázána, ale nějak se její význam vytrácí.
Nutno zmínit, že poslední snaha o zvýšení tohoto příspěvku se uskutečnila v loňském roce, kdy se jej ministryně práce Jana Maláčová snažila navýšit o zhruba tři stovky. Tento návrh však byl vládou smeten ze stolu s tím, že jsou zde jiné priority - investice. Chudí tak, bohužel, nikoho nezajímají, to samé se týká řešení jejich chudoby.
Chudoba prorůstá i do rodin. Problémy mají matky samoživitelky, senioři nad 65 let a rodiny s dětmi
Chudoba se tak v posledních letech začíná zřetelně objevovat i tam, kde bychom ji ještě před pár lety vůbec nečekali. Nejohroženější skupinou se v dnešní době stávají matky samoživitelky. Míra ohrožení příjmovou chudobou je u nich vysoká – až 31%. Po nich následují senioři nad 65 let věku a současně také rodiny s dětmi. Těmto všem by měl stát pomoci, ale děje se tak vůbec?!
Mnoho takto postižených rodin a jednotlivců raději mlčí a tlučou bídu s nouzí, případně mají dvojí zaměstnání. O tom, že by si mohli požádat o dávku státní sociální pomoci nebo hmotné nouze, tito lidé často vůbec nevědí, protože nikdo s nimi nepracuje a nezajímá se o to, zda mají co jíst, mají se do čeho obléci a vůbec mohou nějak existovat. I tímto způsobem musejí v České republice žít někteří lidé. Zatímco se tak čeští politici dohadují o výši svých platů a jejich navýšení, někteří lidé musejí doslova obracet každou korunku v ruce.
Viníky je třeba hledat mezi politiky. Ti dělají všechno proto, aby se co nejméně lidí dočkalo pomoci
Pokud někdo skutečně spadne do stavu hmotné nouze a nemá dostatek prostředků na důstojné žití, zákon o hmotné nouzi, jež platí od letošního ledna, může v určitých směrech působit spíše opačným směrem než tak, aby dotyčnému jedinci pomohl. Současná novela je, snad i nevědomostí zákonodárců, nastavena tak nešťastným způsobem, že ve finále mnoha lidem znemožní přístup k sociálním dávkám, případně je zdlouhavým postupem k jejich získání odradí. Nově totiž platí, že pokud má někdo nárok na dávky hmotné nouze, konkrétně doplatek na bydlení, jehož smyslem je akutně pomoci s uhrazením odůvodněných nákladů na bydlení, musí si nejprve požádat o příspěvek na bydlení, který je poskytován z prostředků státní sociální podpory. V praxi to tedy znamená, že žadatel musí obíhat dva úřady a žádat o dvě dávky – jedna je příspěvek, druhá doplatek. Pokud mu příspěvek není schválen, doplatek nedostane a může jít bydlet třeba pod most.
Další „perličkou“ je, že při žádosti o příspěvek na bydlení se posuzují společně žijící osoby, což nakonec může snížit výši získaného příspěvku, protože se započítávají také příjmy společně posuzované osoby. Ve finále tak současné zákony neřeší boj s chudobou a ghetty, ale jde o represivní nástroj, jehož cílem je likvidovat a postihovat jednotlivé chudé a sociálně slabé. Takže politické proklamace zdejších politiků o tom, jak chtějí pomoci potřebným, působí spíše úsměvně až legračně.
Michal Šebek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
