Slavnostní odhalení pamětní desky k uctění památky Jana Palacha na budově Vysoké školy ekonomické 16. ledna 2019 bylo jakousi oficiální tečkou za oficiálními i neoficiálními vzpomínkami na rok 1968. A tak jako se tehdy, před padesáti lety, rozbouřené vlny nadšení, jež probudilo Pražské jaro, a hluboké bolesti, způsobené srpnovou sovětskou invazí, postupně regulovaly do již řízeného toku normalizace, tak se i osmašedesátým rokem rozbouřený svět vracel ke svému normálu (nikoliv normalizaci, ta byla československým specifikem).
Kissinger svou lidskou tvář začal skrývat
Všude ve světě postupně utichly ulice, začaly Kissingerovy tajné rozhovory s vietnamským představitelem Le Duc Thoem o ukončení války, sovětsko-americké vztahy, nijak nezjitřené sovětskou invazí do Československa, se soustředily na jednání o postupném omezení jaderných zbraní a snižování jejich úrovně. Ve Francii odešel v dubnu 1969 z Elysejského paláce Charles de Gaulle nikoliv v důsledku pařížského jara, ale protože tomu tak chtěl. Rok na to zemřel v poklidu svého venkovského sídla La Boisserie v Colombey-les-des-Eglises. Právě v dubnu toho roku byl zbaven svého nejvyššího postu ten, který byl symbolem Pražského jara – Alexandr Dubček. Pro svůj odchod se nerozhodl dobrovolně, musel odejít tak jako jiní, kteří chtěli změnit tehdejší společenský řád, byť – jakkoliv to zní paradoxně – proti směru hodinových ručiček, které ukazovaly pařížský čas. Dvě jara – a jak byla rozdílná! Zatímco to francouzské a vlastně celosvětové vidělo svůj ideál ve vysněném socialistickém ráji, jenž reálně neexistoval, to naše bylo vedeno myšlenkou onen „reálný socialismus“ zlidštit, zdemokratizovat, dát mu prvky tak charakteristické pro tehdejší západní společnosti, tedy budovat „socialismus s lidskou tváří“.
Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít
Ale tak jako cunami je obvykle jednou, řidčeji sérií po sobě jdoucích obrovitých vln, které většinou vznikají náhle a také tak končí, tak i takovou politickou cunami, která se přehnala světem v památném roce 1968, čekal poměrně rychlý konec. A přece, možná právě proto, zůstane tak mimořádným. „Nikdy se neodehrál rok, který by se podobal tomu s označením 1968, a je nepravděpodobné, že se někdy ještě odehraje. V době, kdy byly státy a národy stále ještě oddělené a velmi různorodé... se rozhořel duch revolty po celém světě... Lidé revoltovali kvůli různým záležitostem, a jediné, co měli společné, bylo přání vzbouřit se, myšlenka, jak to provést, pocit odcizení vůči nastolenému řádu a hluboká nechuť k autoritářství v jakékoliv podobě. Kde byl komunismus, bouřili se proti komunismu, kde byl kapitalismus, obraceli se proti němu. Rebelové odmítali většinu institucí, politických vůdců i stran,“ napsal v roce 2004 Američan Mark Kulansky v knize 1968: The Year That Rocked the World (v českém překladu 1968. Rok, který otřásl světem.)
Jakoby se celý Žižkov stal jednou velkou Klinikou
Jestliže osmašedesátý rok u nás začal změnami ve vedení strany a státu a lidé podporovali právě to, aby se nová moc upevnila a zavedla nové pořádky, ve světě šlo o opačný cíl: mladí lidé se bouřili proti zavedeným společenským pořádkům, proti konzumní společnosti a konzumnímu způsobu života svých rodičů, proti jakýmkoliv autoritám, proti všemu. Tento odpor měl stovky, tisíce svých tváří, ale přece jen jej spojovaly nové idoly, které se objevily na jejich mladistvém blankytném nebi: Che Guevara, Fidel Castro, Ho Či Min. Zazářila Čína svou kulturní revolucí a rudými gardami složenými převážně ze studentů, aniž by vůbec tušili, co se za tím skrývá. Rodilo se hnutí hippies, postupně se proslavili Beatles, Rolling Stones. V Berlíně vznikla Svobodná univerzita, studenty pojmenovaná jménem vietnamského vůdce a prvního prezidenta Ho Či Mina. Pařížská jiskra zapalovala oheň nejen v celé Francii, ale vůbec ve světě. Spojila se s vlnou studentských demonstrací ve Spojených státech, kde mladí lidé, především studenti, zapalovali povolávací lístky do armády, aby nešli bojovat do Vietnamu. Proti násilí války stavěli svou mírumilovnost, vyjádřenou často květinami a volnou láskou. Toto hnutí, které začalo v Berkeley, postupně zachvátilo všechny univerzity. V Dánsku a dalších městech mladí obsazovali domy, ba celé čtvrti, kde nastolili svůj pořádek, přesněji nepořádek. V Iráku, Panamě, Mali vypukla povstání. Severoirské Londonderry zažilo první ozbrojené srážky mezi irskými nacionalisty a unionisty, které vyvrcholily v roce 1972 tzv. krvavou nedělí.
Nixon jedny rozveselil, jiné rozplakal
Pro Američany se tento rok stal „annus horibilis v moderní americké historii“, jak napsal Nial Ferguson v knize Kissinger. 1923 – 1968: The Idealist. Na vietnamské novoroční svátky têt podnikli bojovníci Národní fronty osvobození jižního Vietnamu (Vi?t C?ng) s podporou severu velkou ofenzivu. Při ní dočasně dobyli část Saigonu včetně amerického velvyslanectví, kde zabili pět Američanů, na čtyři týdny okupovali město Hué. Americkou veřejnost pobouřila fotografie Eddieho Adamse, jak byl pistolí zastřelen spoutaný vietnamský odbojový důstojník Nguyen Van Lem jihovietnamským policistou přímo před objektivem fotoaparátu. V USA byl zavražděn Martin Luther King na balkoně svého pokoje v memphiském hotelu. To vyvolalo v řadě měst ozbrojené srážky policistů s černochy, zejména příslušníky Černých panterů. O dva měsíce později byl zavražděn palestinským imigrantem Sirhanem Sirhanem Robert Kennedy, když procházel kuchyní hotelu Ambassador v Los Angeles. Podle autora knihy bylo však pro řadu Američanů nejhorší událostí roku zvolení Richarda Milhouse Nixona americkým prezidentem. Pro Henryho Kissingera to bylo požehnáním: nabídl mu své služby a tak se z harvardského profesora stal prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti, který vtiskl americké zahraniční politice nový styl: tajnou diplomacii.
Žluté vesty mají na co navázat
Zatímco u nás to naše jaro začalo vlastně již v lednu personální změnou ve vedení komunistické strany, kdy za Novotného přišel Dubček (byl to Novotného návrh a prošel většinou jediného hlasu), poté ve vládě, kdy Lenárta vystřídal Černík a jako noví straničtí a vládní představitelé se objevili další, například Smrkovský a Kriegel, ve Francii jaro zažehla jiskra studentských bouří, z níž vzešel plamen generální stávky s třinácti miliony účastníků. Bylo to hnutí stejně tak živelné, jako demonstrace „žlutých vest“, které vypukly ve Francii v listopadu 2018 a které někteří porovnávali právě s jarem 1968. Také tehdy politické síly stály stranou, ať už šlo o odbory (od komunistických CGT po katolické Force ouvrière – FO) či politické strany – opět od komunistů přes Alaina Krivina, levé či pravé socialisty, Mitterandovo seskupení a další. Jejich vůdci se zpočátku od tohoto hnutí distancovali, považovali to za výstřelek mládí. Komunisté například hovořili o vzpouře synáčků buržoazních rodin. Teprve v průběhu si uvědomovali, jaká politická šance se jim nabízí a postupně se snažili hnutí řídit, až se 26. května dospělo k tzv. Grenellským dohodám.
Studentky přijímaly chlapce jen s písemným souhlasem rodičů
Jak už jsem uvedl, hnutí ve Francii vyvrcholilo v generální stávce, která zachvátila celou zemi. Také sdělovací prostředky byly stávkou ochromeny, zúčastnila se jí většina pracovníků novin, televizních a rozhlasových stanic. Stávkovaly dokonce prostitutky. Na týden se ukryly do kostelů, kde se o ně starali faráři, ubytovali je tam, krmili. Přitom to francouzské jaro vzniklo na první pohled pro zdánlivý rozmar. Nebyli bychom ve Francii, kdybychom za tím nehledali ženu. Vlastně dívky. V Nanterre, přiléhající k metropoli, se na univerzitě, respektive fakultě sociologie, studenti začali bouřit proti tomu, že podle zákona, který ještě podepsal Napoleon, se na kolejích nesmělo vařit, nesmělo se hovořit o politice, nebyla tam jediná společenská místnost, kde by se mohli studenti scházet a popít kávu. Ani v okolí univerzity nebyly bary, kam by bylo možné zajít. Jenom bidonville, což byl slum, jeden z nejbídnějších v Paříži, do jehož útrob se studenti dívali z oken svých poslucháren a upevňovali se v přesvědčení o nespravedlnosti společnosti. Dívky směly přijímat cizí návštěvy jen s písemným souhlasem rodičů a když jim bylo více než 21 let. Studenti vůbec nesměli na dívčí koleje a ještě přísněji bylo zakázáno, aby dívky vstupovaly do chlapecké části, i kdyby to byla sestra někoho z ubytovaných.
Nakonec byly dívčí koleje dobyty
Problémem bylo, že se univerzity řídily ještě podle směrnic vydaných Napoleonem. Jak jejich organizace, tak vlastní výuka byly zastaralé a především univerzity pro většinu chlapců a děvčat nepřístupné – jen každý desátý student pocházel z dělnické nebo rolnické rodiny, které si nemohly dovolit vydržovat během studia své potomky. Dne 22. března studenti v Nanterre vzali ztečí osmé patro administrativní budovy, kam dosud neměli přístup a kde se scházel jen profesorský sbor. Nakonec obsadili dívčí koleje. Pokud vím, studentky nijak neprotestovaly, naopak chlapce ubytovaly ve svých pokojích a poskytly jim, co mohly. Na žádost rektora Pierra Grappina však zasáhla policie, studenty vyhnala a mnohé zatkla. O pár dnů později rektor požádal ministerstvo, aby fakultu uzavřelo. Jiskra protestů však přeskočila na pařížskou Sorbonnu. Rektor povolal policii, která vtrhla do univerzitních prostor, vyklidila je a mnohé studenty zatkla. Rektor dočasně uzavřel Sorbonnu, což se stalo poprvé za její sedmisetletou historii.
Buďte realisty, žádejte nemožné!
Zásah policie na Sorbonně se nelíbil nejen otcům postižených dětí, ale celé francouzské veřejnosti. Pobouřilo ji, že policie vtrhla na akademickou půdu, kam nemá přístup. Především to rozhořčilo studenty, kteří vytvořili Hnutí 22. března podle dne, kdy to vše formálně začalo. Brzy se však na jeho název a cíl protestů zapomnělo. Hnutí se rozrostlo na protest proti celé společnosti. Mladá generace se nechtěla smířit s pořádky svých otců a bořila všechny staré mýty. Ulice Latinské čtvrti byly posety barikádami z vyrvaných dlažebních kostek, už první den jich vyrostlo na šedesát. Zraněno bylo na šest set studentů, ale také téměř tolik policistů. Mimochodem, dnes i proto nejsou ulice v Latinské čtvrti dlážděné, ale zalité asfaltem. Studenti však pokračovali v boji, zůstávali na barikádách z kamení a povalených aut. Na zdech Sorbonny se objevovaly grafitti. Několik hesel jsem si zapsal:
Je zakázáno zakazovat.
Utíkej kamaráde, starý svět je už za tebou.
Buďte realisty, žádejte nemožné!
Barikáda uzavírá ulici, ale otevírá cestu.
Už pár dní poté, 13. května, se pařížskými bulváry vydal na pochod milionový průvod demonstrujících. V jeho řadách nebyli ani tak studenti jako spíše dělníci, inženýři, učitelé, lékaři, výzkumníci, novináři, těžko bych asi našel profesi a společenskou vrstvu, která nebyla zastoupena. Samozřejmě kromě podnikatelských, politických a vládních špiček. Manifestace se změnila v generální stávku, jíž se účastnilo na 13 milionů pracujících.
Nejdřív vzpoura, pak teprv požadavky
Stávky byly ve Francii běžnou věcí. Zažil jsem jich za ta léta mnoho a vždy mi připadaly spíše jako veselice, než vážná politická záležitost. Často se třeba zakončily piknikem, když stávkující dorazili k nějakému parku a už je z toho pochodu bolely nohy. Rád vyprávím historku, kterou jsme s manželkou zažili, když jsme si chtěli prohlédnout Louvre. Jeho zaměstnanci stávkovali, protože chtěli přídavek 120 eur měsíčně za stres, který jim způsobují návštěvníci. Marně jsme hledali, u koho bychom si koupili vstupenky – vchod byl volný. Snad by se nic nestalo, i kdybychom si chtěli odnést třeba Monu Lisu.
Výše zmíněná demonstrace však byla neobvyklá. Nikdo ji nevyhlásil, ani neřídil. Vznikla živelně a teprve v jejím průběhu se formovaly požadavky, oč budou usilovat. Nebylo to na podporu studentských akcí, naopak studentské představitele, kteří chtěli proniknout na závody, leckde vůbec nepustili dovnitř, nebo je přijímali s rezervou. Měli své cíle a pro ně vytvářeli dělnické výbory. Také policie, zejména z počátku, se se studenty nijak nemazlila.
Husáka nezlomil kriminál, ale až Brežněvovy telefonáty
Rozdíly obou jar vyniknou ještě víc, když sledujeme dál osudy obou zemí. Zatímco Francie se dále rozvíjela a upevňovala své evropské pozice, u nás nastoupila éra normalizace, která po dvacet let zmrazila další náš politický a ekonomický rozvoj. Gustáv Husák, který se z počátku vychloubal, že jako právník přelstí ty „kremelské dědky“, se nakonec podrobil každotýdenním telefonním příkazům Brežněva a čím dál více se utápěl v alkoholu a cigaretovém dýmu. Zablokovaly se veškeré snahy o reformy a naopak se postupně rodilo opoziční hnutí proti režimu. Ať už to byli „osmašedesátníci“, kteří z bývalých komunistů, po srpnu vyloučených ze strany, založili Obrodu, nebo ti bezpartijní, kteří podepisovali Chartu 77, podporovali Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a tak připravovali společnost pro listopad 1989. Či ta více méně mlčící většina, která čekala na příležitost, aby také projevila svůj odpor k stávajícímu režimu, třeba zvoněním klíčů na Václavském náměstí. Tyto organizace měly celostátní působení, ze specificky slovenských to byla třeba Bratislavská pětka a Hnutí za občanskou svobodu, jak uvádí Lenka Filová ve své bakalářské práci z liberecké univerzity.
Z Dubčeka udělali normalizátoři mechanizátora
Ještě výrazněji se projevily rozdíly, porovnáme-li osudy vůdců obou „jar“. Zatímco Dubček byl v nejvyšší stranické funkci vystřídán už v dubnu 1969, ještě do října působil jako předseda Federálního shromáždění a podepsal tzv. pendrekový zákon, byť pro něj nehlasoval. Poté byl krátce naším velvyslancem v Turecku a od konce roku 1975 do roku 1985 pracoval jako mechanizátor v podniku Západoslovenské státní lesy. Uchýlil se do svého bratislavského ústraní a nespolupracoval ani s disentem. Do čela parlamentu se znovu dostal až koncem roku 1989. Josef Smrkovský, jeden z vůdců pražského povstání v květnu 1945, tehdejší předseda Národního shromáždění, se po vzniku federace v lednu 1969 sice stal místopředsedou Federálního shromáždění a předsedou Sněmovny lidu, ale už na podzim byl zbaven všech svých funkcí, vyhozen ze všech spolků, vojensky degradován. Výrazně se zhoršil jeho zdravotní stav, byl více v nemocnici než doma, až zemřel v roce 1974. Jeho úmrtí bylo zatajeno, urna s jeho ostatky byla ukradena a nalezena ve vlaku v Českých Velenicích, uložena byla na Olšanských hřbitovech až v roce 1990.
Černík skončil ještě dobře, Kriegel hůř
Tehdejší předseda vlády a jedna z nejpopulárnějších postav Oldřich Černík musel ještě vykonat řadu nepopulárních opatření, než jej stranické vedení v roce 1970 postupně zbavilo všech funkcí. Na rozdíl od jiných „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken a podobně, dalších dvacet let pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze. Návrat do politiky v roce 1990 se mu již nezdařil. František Kriegel, účastník občanské války ve Španělsku a čínského odporu proti Japonsku, po roce 1945 jeden z vedoucích komunistických činitelů, zástupce velitele Lidových milicí, náměstek ministra zdravotnictví a počátkem 60. let poradce kubánské vlády, poté poslanec a místopředseda NS, byl v říjnu 1970 zbaven všech funkcí. Stal se signatářem Charty 77 a zemřel na následky infarktu v roce 1979.
Šedesát tisíc Čechoslováků do exilu
Abychom nehovořili jen o politicích: v důsledku sovětské agrese opustilo naši republiku asi sto tisíc občanů. Uvádí to Pavel Tigrid v knize Politická emigrace v atomovém věku. Podle něj poúnorových emigrantů bylo asi 60 tisíc osob. Jak dopadli vůdcové, či spíše nejpopulárnější osobnosti pařížského jara? Mezi stovkami zatčených byli student Cohn-Bendit, předseda studentského svazu UNEF Jacques Sauvageot, předseda Svazu vysokoškolských učitelů Alain Geismer a další. Třebaže byli považováni za vůdce protestních akcí, nescházeli se, netelefonovali si, v podstatě se znali jen přes televizní obrazovku, když s nimi reportéři natáčeli rozhovory. Protože jsem se s nimi setkával také později, dopovím jejich životní příběhy až do dnešních dní. Cohn-Bendit, který pocházel z německo-francouzsko-židovské rodiny a narodil se na pomezí obou států, byl z Francie vyhoštěn. Toto rozhodnutí zrušil Mezinárodní soudní dvůr v roce 1976. Od té doby žije jednou nohou ve Francii, druhou v Německu. V roce 1994 se stal poslancem Evropského parlamentu za německé Zelené, v roce 1999 za francouzské Zelené, v roce 2004 opět za německé. O pět let později stanul v čele nové strany Europe Ecologie, která v přímých evropských volbách získala ve Štrasburku čtrnáct křesel. Mezitím, v letech 1989 až 1997, byl místostarostou Frankfurtu nad Mohanem, kde je též úspěšným vydavatelem. Také Sauvageot nakonec opustil studentské hnutí, dostudoval práva a historii umění, které přednášel v Nantes. V letech 1983 až 2009 byl ředitelem regionální umělecké školy v Rennes 3. Další osudy Alaina Geismara byly ještě zajímavější. Už v roce 1956 se sice rozešel s komunisty kvůli sovětským tankům v Budapešti, ale po květnu 1968 se dostal až k maoistům a za obnovu zakázané strany Proletářská levice si odseděl 18 měsíců ve vězení. Později se však stal generálním inspektorem národního vzdělání, v několika vládách socialistů byl dokonce ministrem školství či vedoucím sekretariátu ministrů a od roku 2001 do 2004, do důchodu, pracoval jako poradce gaullistického starosty Paříže Bertranda Delanoea.
Cože mají společného Metternich a Brežněv?
Rozdílné příběhy všech těchto hrdinů obou jar snad nejlépe vypovídají, jak skončila jejich revolta, jak vůbec pohasl onen požár celosvětové revoluce osmašedesátého roku. Je vždy takový osud všech revolucí? Že po nich přichází nějaká normalizace, ať už se o pár století zpět nazývala Metternichova či Napoleonovo císařství nebo ve dvacátém století a v našem případě Brežněvova a Husákova? Nic na tom nezměnilo ani největší sebeobětování jedinců.
Autorem článku je Milan Syruček, proslulý český novinář a spisovatel. Dočetli jste výňatek z jeho nové knihy nazvané Jak se listopad stal více než jarem. 1968 – 1989. Redakčně upraveno.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
