Slavnostní odhalení pamětní desky k uctění památky Jana Palacha na budově Vysoké školy ekonomické 16. ledna 2019 bylo jakousi oficiální tečkou za oficiálními i neoficiálními vzpomínkami na rok 1968. A tak jako se tehdy, před padesáti lety, rozbouřené vlny nadšení, jež probudilo Pražské jaro, a hluboké bolesti, způsobené srpnovou sovětskou invazí, postupně regulovaly do již řízeného toku normalizace, tak se i osmašedesátým rokem rozbouřený svět vracel ke svému normálu (nikoliv normalizaci, ta byla československým specifikem).

Kissinger svou lidskou tvář začal skrývat

Všude ve světě postupně utichly ulice, začaly Kissingerovy tajné rozhovory s vietnamským představitelem Le Duc Thoem o ukončení války, sovětsko-americké vztahy, nijak nezjitřené sovětskou invazí do Československa, se soustředily na jednání o postupném omezení jaderných zbraní a snižování jejich úrovně. Ve Francii odešel v dubnu 1969 z Elysejského paláce Charles de Gaulle nikoliv v důsledku pařížského jara, ale protože tomu tak chtěl. Rok na to zemřel v poklidu svého venkovského sídla La Boisserie v Colombey-les-des-Eglises. Právě v dubnu toho roku byl zbaven svého nejvyššího postu ten, který byl symbolem Pražského jara – Alexandr Dubček. Pro svůj odchod se nerozhodl dobrovolně, musel odejít tak jako jiní, kteří chtěli změnit tehdejší společenský řád, byť – jakkoliv to zní paradoxně – proti směru hodinových ručiček, které ukazovaly pařížský čas. Dvě jara – a jak byla rozdílná! Zatímco to francouzské a vlastně celosvětové vidělo svůj ideál ve vysněném socialistickém ráji, jenž reálně neexistoval, to naše bylo vedeno myšlenkou onen „reálný socialismus“ zlidštit, zdemokratizovat, dát mu prvky tak charakteristické pro tehdejší západní společnosti, tedy budovat „socialismus s lidskou tváří“.

Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít

Ale tak jako cunami je obvykle jednou, řidčeji sérií po sobě jdoucích obrovitých vln, které většinou vznikají náhle a také tak končí, tak i takovou politickou cunami, která se přehnala světem v památném roce 1968, čekal poměrně rychlý konec. A přece, možná právě proto, zůstane tak mimořádným. „Nikdy se neodehrál rok, který by se podobal tomu s označením 1968, a je nepravděpodobné, že se někdy ještě odehraje. V době, kdy byly státy a národy stále ještě oddělené a velmi různorodé... se rozhořel duch revolty po celém světě... Lidé revoltovali kvůli různým záležitostem, a jediné, co měli společné, bylo přání vzbouřit se, myšlenka, jak to provést, pocit odcizení vůči nastolenému řádu a hluboká nechuť k autoritářství v jakékoliv podobě. Kde byl komunismus, bouřili se proti komunismu, kde byl kapitalismus, obraceli se proti němu. Rebelové odmítali většinu institucí, politických vůdců i stran,“ napsal v roce 2004 Američan Mark Kulansky v knize 1968: The Year That Rocked the World (v českém překladu 1968. Rok, který otřásl světem.)