Fukuyamova nová kniha “Identita: Poptávka po důstojnosti a politika obnoveného sentimentu" je důkazem, že liberální demokracie si dnešní politickou situací, tedy 25 let po oficiálně deklarovaném vítězství liberální demokracie - neví rady.
Kniha se soustřeďuje na inherentní rozpor v naší hierarchii hodnot (Fukuyama pro tento rozpor používá řecký pojem thymos). Toužíme po tom, abychom byli vnímáni jako rovnocenní, ale zároveň i „nadřazeni“ ostatním, „nadřazeni“ v tom smyslu, že naše společenské vnímání by mělo zajistit i úctu k našim úspěchům. A hlavním úspěchem v dnešní konzumní společnosti je především – majetek, tedy ekonomický úspěch investora, nebo chcete - li filantropa. Ve společenské rovině pak vliv, a v politické rovině - moc.
Moderní doba prostřednictvím demokracie přinesla jednotlivcům všestrannou důstojnost, avšak tento úspěch je – podle Francise Fukuyamy - kalichem s otráveným vínem.
Mnoho lidí bude souhlasit, že tomu tak je, ale na to, co je příčinou "otravy", se budou názory - například názor Fukuyamův a můj - jistě lišit.
Když komunismus se svou kolektivistickou filosofií zkolaboval, zvítězil individualismus a úcta k právům jednotlivce, avšak jeho protiklad, smysl pro kolektivní odpovědnost, se vrátil zpět “zadními vrátky”.
Je to kolektivistická identita, jež pod pláštíkem bojů a bojůvek nejrůznějších skupinových identit, nyní ohrožuje západní demokracii. Můžeme to nazvat Hegelovou dialektikou, chcete-li, ale tyto dvě síly, boj za individuální svobody a smysl pro kolektivní odpovědnost, se zdají být v historii neoddělitelné, ale také – zdá se – navzájem neslučitelné.
Fukuyama odkazuje na příklad saského vesničana, jehož celý život je definován identitou jeho komunity. Když se muž přestěhuje do kosmopolitního města, aby pracoval v továrně, nenávidí anonymitu a nedostatek solidarity, a tak vítá “die Volksgemeinschaft”: německý Hitlerovský nacionalismus.
Politický vývoj již od doby Velké francouzské revoluce byl postaven na sporu mezi rovností a svobodou. Levice se snažila použít stát, aby zajistil, že se všemi bude jednáno rovně a spravedlivě, zatímco tradiční konzervativní pravice usilovala o další prohloubení individuálních a tím zejména ekonomických svobod. A tak se tyto dva principy koncem 20.století znovu zkřížily. Mezi tím uběhlo 25 let a ekonomická nerovnost se ještě více prohloubila. Ve vyhrocené formě - obě strany stojí např. ve sporu o přistěhovalectví. Ale i to je jen zápasem o identitu.
Na levici i pravici se politika začala věnovat otázkám identity. Levice sklouzla do boje za práva všech možných menšin, jež se nějakým způsobem identifikují, (někdy jde o kolektivní identifikaci toho nejroztodivnějšího stylu...), jako je boj za práva žen, boj za práva homosexuálů a menšin, které hodlají změnit svůj sex apod.
Také konzervativci zdůrazňují identitu a hrají na strunu nacionalismu, aby využili hněv vůči narůstající nerovnosti a z toho vyplývající deprivace většiny. Tento hněv by tak např. mohl vysvětlit, proč se angličtí voliči na venkově rozhodli odmítnout Bruselskou byrokracii v evropském referendu.
Takový posun směrem k politice identit hrozí fragmentací společnosti tím, že rozdělí lidi na svárlivé kmeny. Nebezpečí pro demokracii spočívá v tom, že pokud už lidé nebudou hlasovat podle svých morálních hodnot, jako je odhodlání žít svobodně, ale podle svých kulturních a všech možných různých identit, kde sehrává svou roli často i víra, pak demokracie - tvrdí Fukuyama - přestane fungovat.
Řekl bych, že toto je ústřední bod jeho knihy, neboť přesně toto se přihodilo v Londýně, kde muslimská komunita jednotně volila nynějšího starostu – muslima Sadiq Khana, který je dnes v Londýně starostou.
V tomto světle se britská společnost nezdá být daleko od dystopické vize Francie, kterou předložil Michel Houellebecq ve své knize “Poddání - Submission”, kde rozdělení společnosti mezi liberály a muslimy na jedné straně a „skutečnými francouzskými“ voliči na straně druhé, vede ke zhroucení sekulární demokracie.
Fukuyama končí svou knihu stručným souborem doporučení, jak překonat nebezpečí, plynoucí z politiky identity.
S dovolením - já osobně nejsem příznivcem formulování nejrůznějších identit a bojem za jejich "pomyslná" práva, jež ohrožují onu skutečnou demokracii. Ale také nebudu rozebírat Fukuyamova doporučení, neboť v podstatě všechna jsou popřením identity jako takové, čiší z nich příliš liberálně-demokratické pozadí, v němž Fukuyama působí.
Fukuyama např. radí zavést něco jako "Evropskou právní identitu". Čímž má na mysli byrokratické odstranění národních pasů, což má být prostředek k odstranění národních kultur!
To je ovšem klasické hledisko, které se může zrodit pouze v hlavě "sociálního" inženýra, příslušníka velkého a vlivného národa.
Napřed se lidé musí Evropany cítit, musí cítit tu "evropskou národnost", a pak přivítají i onu "Evropskou právní identitu".
Ale to je proces ještě tak na 200 let... Jsem si naprosto jist, že "Evropský projekt" v takovém horizontu uspěje, ale před tím se musí uskutečnit řada změn v hlavách bruselské byrokracie, v hlavách všech Evropanů a nakonec i v těch "tvrdých českých palicích"...
Miloš Horký
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
