Je příznačné, že svůj zápis začíná v 10:00 hodin v úterý 20. srpna 1968, kdy 6 osobních automobilů převáží skupinu sovětských důstojníků v civilu z jejich ambasády na naše ministerstvo obrany. Toho dne v 13:00 ukládá zástupce náčelníka II. správy HS-StB pplk. Ripl přípravu 25 příslušníků StB k provedení větší akce na Ruzyňském letišti s termínem zahájení v 22:00 téhož dne. V 21:00, tedy hodinu před akcí, přistává v Ruzyni mimořádný let An24 z Moskvy, letadlo zůstává na ploše, nikdo nevystupuje. Přesně o půlnoci vydává gen. Dzúr, ministr obrany, rozkaz nařizující všem vojskům zůstat v kasárnách, štáby všech stupňů povolat na pracoviště, zakazující jakékoli použití zbraní a nařizující poskytovat všestrannou pomoc sovětským vojskům na našem území. Už jen tato data ukazují, že akce bylo dlouhodobě plánována a zcela jistě v součinnosti s řadou našich (?) politiků, policistů i vojáků.

Jestliže hodnotíme jakýkoli okamžik naší historie, pak je nutno hledat příčiny a rovněž tak vyhodnocovat následky. Od onoho dne již uplynulo 57 let, pamětníků ubývá, přesto je nutno jej neustále připomínat. V naší moderní historii je to po Mnichovu 1938 a únoru 1948 ta nejzásadnější událost, která z těch předchozích jednoznačně vyplývá. Věnujme se nyní jen tomu srpnu. Ten den uzavírá kapitolu dění, kterou dnes nazýváme Pražské jaro. Tohle jaro začíná už počátkem šedesátých let, kdy začalo být víc než zřetelné, že naše ekonomika je v hlubokém úpadku. Po roce 1948 se vyspělá průmyslová země proměnila v základnu válečné výroby pro Sovětský svaz, soustavně bylo ničeno zemědělství, tuhé centrální plánování bránilo jakékoli iniciativě. Když byli Sověti v roce 1945 nuceni opustit u nás dobytá území (i když s Podkarpatskou Rusí a kusem Slovenska si ukrojili slušnou válečnou kořist), dokázali je předat svým soudruhům jak v Československu, tak v dalších východoevropských zemích. Jakékoli náznaky snahy o i minimální samostatnost pak tvrdě ztrestali, jak zjistili východní Němci v roce 1953 nebo Poláci a především Maďaři v roce 1956. Jestliže tedy v šedesátých letech přišli u nás někteří komunističtí ekonomové s návrhem lehkého uvolnění plánovací mánie, pak to ve skutečnosti znamenalo vnitrostranický boj o moc. V rámci tehdejšího socialistického tábora šlo o znepokojující změny, jejichž následky, zatím jen čistě teoretické, musely ortodoxní komunisty velmi znepokojovat. K tomu přičtěme trvalé úsilí Sovětů dostat svá vojska a to i s jaderným arsenálem na linii přímého dotyku s úhlavním nepřítelem, Západem.

     Všechno toto dění pro občany naší země přineslo několik změn – na první pohled spíše kosmetických, ale s velkým psychologickým dopadem. Především se uvolnila cenzura a my jsme se dozvěděli o zločinech padesátých let. Dokonce začaly i jakési nesmělé pokusy o rehabilitace nevinně perzekuovaných (i když zde je nutno podotknout, že rehabilitováni byli výhradně komunisté a pokud se mezi ně připletl nějaký nestraník, po srpnu byla jeho rehabilitace zrušena). Do čela vedení země, což bylo totožné s vedením komunistické strany, se dostaly nové, či spíše staronové tváře. Ale šlo o funkcionáře, kteří se nebáli jít na veřejnost, mezi tzv. obyčejné lidi, mluvili srozumitelně a slibovali velké změny v hospodářství. Získali si obrovskou popularitu a tím i podporu.

V té době vznikl snad jediný dokument, který se odvážil alespoň naznačit jakousi snahu o nějakou samostatnost v rámci sovětského bloku a to dokonce i v tom, že zmínil i samostatnou zahraniční politiku. To bylo memorandum třiceti důstojníků z vojenské akademie v Brně.