Je našim geopolitickým osudem být výběžkem slovanského světa ve světě německém. Vztah k německému živlu je osou našich dějin. Na osudovosti této skutečnosti nic nemění ani přátelské a spojenecké vazby, jež s našim největším sousedem máme v rámci Evropské unie. Ostatně znovu se vynořující německou otázku brilantně ve svém textu před pár dny popsal Jiří Weigl.
S našimi partnery ve Visegrádské skupině nás pojí společné zájmy. Souhrou náhod jde o dvě životně důležité otázky současné evropské politiky. Jednak jde o realističtější postoj k zelenému údělu vyvěrající mimo jiné z naší průmyslové báze, ale zejména jde o odmítavý postoj k masové migraci a přerozdělování lidí na základě migračních kvót.
Na migraci se shodují naše společnosti ale i politické reprezentace, ať už se střídají u vlády jakýmkoli způsobem. Až do nástupu Fialova kabinetu to platilo i pro ČR. Byla to právě migrace, která v průběhu velké migrační krize v roce 2015 konstituovala Visegrádskou skupinu jako entitu, na jejíž názory, na rozdíl od malé váhy jednotlivých členských států snad s výjimkou Polska, je potřeba brát v unii zřetel.
To pochopitelně těžké váhy evropské politiky nemohly nezaznamenat. Společný suverénní postup V4 a dalších případných spojenců ze střední a východní Evropy je tím posledním, co by si Francie s Německem doplněné dalšími původními zeměmi mohly přát. Nevysloveným cílem velkých evropských zemí je od toho okamžiku potenciální jednotu středoevropského postupu různými cestami nabourávat, vzájemně antagonizovat jednotlivé články, zkrátka emancipační potenciál Visegrádské spolupráce co nejvíce neutralizovat. V současném českém premiérovi nalezly západoevropské vlády dobrého sekundanta ochotně plnícího toto zadání, ať už tak činí cíleně, nebo z důvodu své naivity či amatérismu.
Petr Fiala, o kterém je známá jeho averze ke konfliktům, zvolil k zahraniční politice obdobný přístup, jaký uplatňuje i v politice domácí a v řízení nesourodé vládní koalice. Vyhýbat se za každou cenu konfliktům, i kdyby to mělo být na úkor vlastního politického programu. V tomto případě tedy na úkor zájmů České republiky.
Představa, že předběžným souhlasem se vším a poslušným plněním vůle jiných jednou dojdeme ocenění a dočkáme se nějakých výhod pro Českou republiku na rozdíl od „kverulantů“ tvrdě hájících zájmy vlastního obyvatelstva, ale odporuje jakékoli myslitelné politické praxi. To, zdá se, profesora politologie nijak nevyvádí z míry.
Abychom ale byli spravedliví, musíme z druhé strany také říct, že existují dvě výjimky, kvůli nimž naopak premiér do sporu jde vždy a za všech okolností. Čas od času se překrývají. Tou první výjimkou jsou situace, kdy na konfliktu Fiala demonstruje svou oddanost a vazalství. Tu Bruselu, tu Washingtonu, tu Berlínu... Tou druhou výjimkou je Ukrajina. Ukrajině je totiž Fiala ochoten obětovat i klíčové spojenectví na základě životních zájmů, jež nás pojí s našimi středoevropskými partnery. Zájmů, v nichž se naopak s Německem tak fatálně rozcházíme a prostřednictvím nichž nám dává Německo pocítit onu osudovost našeho ambivalentního a asymetrického vzájemného vztahu.
Lidé blízcí vládě nechovají přílišné sympatie k Edvardu Benešovi. Beneš je jimi, kromě jiného, často kritizován za svou předválečnou diplomacii, která prý příliš spoléhala na vzdálenou Francii a Británii, místo toho, aby budovala středoevropské spojenectví. Dnešní česká vláda přitom činí úplně to stejné, ne-li horší, protože na rozdíl od tehdejší nedemokratické střední a východní Evropy, ty dnešní státy o spolupráci s námi rozhodně stojí.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
