Miroslav Kelnar: Jak hospodaří Babišova tzv. protikorupční vláda s penězi daňových poplatníků

21.06.2021 13:10

Věřím, že si ještě mnozí vzpomenou, že se vláda A. Babiše svého času pýřila názvem „protikorupční“ a strana ANO si vetkla do znaku tento přídomek před posledními volbami. Je taktéž pravdou, že časem se slovo „protikorupční“ z projevů vedení strany ANO jaksi vytratilo a já se tu nyní pokusím tento v začátku proklamovaný „protikorupční tah na branku“ Babišovy vlády konfrontoval se skutečností. Na pomoc si vezmu zmařený případ výstavby tepelné elektrárny Yunus Emre, známé v našem českém prostoru jako elektrárna Adularya.

Miroslav Kelnar: Jak hospodaří Babišova tzv. protikorupční vláda s penězi daňových poplatníků
Foto: Hans Štembera
Popisek: Stožáry vysokého napětí

Já s poměrně detailní znalostí všech okolností, které tuto výstavbu provázely od roku 2011, kdy jsem do tohoto projektu naskočil, nemohu najít pro nakládání českého státu s tímto projektem jiné vysvětlení, než, že si některá politická strana, anebo někteří politici a lobbisté, přišli na nějaké ty špinavé peníze, ale nechci podsouvat svoje názory čtenářům již v počátku, nechť si každý učiní svůj závěr sám. Já se tu budu snažit jen překládat fakta, ale neubráním se také, abych tu nepopustil uzdu svým emocím, a tak tu budu taktéž sdělovat svůj údiv nad kroky, jak ve vedení firmy Vítkovice Power Engineering (VPE), a rovněž tak i nad překvapující nečinností toto vládní garnitury. Snad mi čtenář odpustí trošku těch emocí po mém čtyřletém dosud neúspěšném boji za zájmy českého daňového poplatníka proti státním strukturám, které tento korupceplný případ chtějí zamést pod koberec.

Pokud mám říci pravdu, k napsání tohoto článku mě vedla arogance některých ministrů Babišovi vlády, kteří bezostyšně tvrdí, že požádají Rusko o náhradu škod za výbuch ve skladu vojenského materiálu ve Vrběticích. Připadá mi to, jako že se tato vláda ještě na poslední chvíli před letošními volbami snaží přesvědčit voliče, že někteří její ministři ztratili soudnost a rovněž tak i charakter.

Abych byl konkrétní, mluvím tu o ministryni financí Schillerové a ministru zahraničních věcí Kulhánkovi, od kterých jsem tato nestoudná prohlášení o Vrběticích slyšel, a kteří oba z moci svých funkcí mají svůj neodnímatelný podíl na současném tristním stavu projektu Adularya a měli by cítit zodpovědnost za ztráty, které si tento stát musí připsat ke své tíži. K těmto dvěma ministrům řadím samozřejmě i Babiše, který kauzu s Vrběticemi s protiruským étosem zde roztočil do neuvěřitelných obrátek a ten je bezesporu tou nejvíce odpovědnou osobou za nedořešený stav elektrárny Adularya. Právě tento politik by si měl připsat tu největší část viny za současný stav tak, jak byl premiér Babiš zapojen do řešení tohoto případu již za Sobotkovi vlády v posici ministra financí.

Nyní se pokusím kriticky rozebrat, jak se případ turecké elektrárny Adularya vyvíjel od samého počátku a jak efektivně postupovalo v daných situacích jednak vedení společnosti VPE a taktéž jak chránil ekonomické zájmy nás občanů této země správce našich daní, tedy ministerstvo financí.

Nebudu napínat čtenáře a hned na začátku uvedu, že tento případ skončil ohromným fiaskem, fiaskem takového rozsahu, jaký snad nemá v historii českého exportu obdoby, kam až moje paměť sahá. Základ pro toto totální selhání ve vývozu tepelné elektrárny již založila Topolánkova vláda, která nastoupila cestu likvidace specializovaných exportních firem, jako byl například ŠKODAEXPORT Praha. Tato firma by zajisté tento případ dovedla do zdárného konce.

Kde byly příčiny pro takovýto kolosální propadák českého vývozu velkého investičního celku do zahraničí, když právě vývoz tepelných elektráren patřil dříve k úspěšným vývozním artiklům naší země? Garantem těchto slov mohu být já, protože jsem se v dresu exportní společnosti ŠKODAEPORT Praha právě na vývozu elektráren do Turecka po léta podílel.

A musím dodat ještě jednu kritickou poznámku, že na to, jaké ohromené ztráty tento zmařený případ přinese pro českou ekonomiku, tak je mu věnována pramalá pozornost ze strany českých sdělovacích prostředků. Proto se pokusím tento prostor zaplnit i já svými, doufám, relevantními informacemi. Ale vezměme věci pěkně popořádku.

V roce 2010 zakontrahovala firma Vítkovice Power Engineering v posici generálního dodavatele s tureckým investorem firmou Adularya výstavbu parní elektrárny YUNUS EMRE /Adularya v sestavě dvou bloků a každý s výkonem 145 MW na bázi tzv. fluidní spalovací technologie. Šnůru velice podezřelých rozhodnutí zahájilo vedení firmy VPE tím, že si vybralo naprosto nepochopitelně jako dodavatele kotlů pro tento projekt rakouskou firmu Austrian Energy. Tato firma se v době výběru nemohla prokázat žádným podobným vzorkem fungujícího kotle nikde ve světě na stejnou spalovací technologii a na podobný výkon. Takto tento adept na získání zakázky v objemu kolem 70 milionů EUR nesplňoval základní podmínky, které se standardně vyžadují při výběru dodavatele kotlů pro podobné energetické projekty, a tato rakouská firma neměla být vůbec připuštěna do soutěže. Přesto nakonec tento kontrakt získala, a musím dodat, že ke škodě našeho státu. Jsem přesvědčen, že právě tento nesmyslný výběr na straně vedení VPE pak předurčil konečný osud celého projektu, jehož finanční dopady jsou nezměrné, ale nepředbíhejme.

Navíc, firma Austrian Energy v průběhu kontraktačních jednání s VPE zbankrotovala a každý jiný generální dodavatel by děkoval osudu, že jejich potenciální dodavatel zkrachoval ještě dříve, než se s ním stihl podepsat kontrakt. Kdeže ale Vítkovice Power Engineering, ty si počkaly, až tuto zkrachovalou firmu zakoupí další rakouská firma Andritz a podepsaly smlouvu na dodávku požadovaných kotlů pak s touto společností.

Je taktéž s podivem, že tato podezřelá sázka na nekvalifikovaného dodavatele klíčového zařízení elektrárny - kotlů zůstala nepovšimnuta ze strany rizikového managementu na České exportní bance (ČEB), která na tento projekt půjčila tureckému investorovi částku 433 milionů EUR. V časové souslednosti totiž smlouva s firmou Andritz byla uzavřena dříve, než se dala konečná zelená k realizaci tohoto projektu, a za ten oficiální začátek projektu je považován moment schválení pojištění úvěru u české státní pojišťovny EGAP.

Anketa

Je dobře, aby byly děti pod 16 let očkovány proti covidu-19?

13%
82%
hlasovalo: 7157 lidí

Zastavit tento hazard s výběrem rizikového dodavatele kotle se ještě tehdy dalo, ale nebyla vůle; a proč nebyla vůle na straně České exportní banky a EGAP? No to je zase jiný příběh, kde bychom našli další podezřelé okolnosti, které by charakterizovaly tehdejší dobu tak, jak byla právě na stránkách Parlamentních listů popsána v článku „Už mě štve, kolik miliardářů zbohatlo díky ČEZu! Jaromír Soukup odpálil další bombu“. Tento článek vyšel dne 03.05.2018 v návaznosti na pořad Jaromíra Soukupa v jeho „Kauzách Jaromíra Soukupa“ (ZDE).

Nenapadne vás také otázka jako mě, kolik asi „stál“ Austrian Energy tento „úspěšný“ výběr kontraktora, když zvážíme, že konkurentem této firmy v soutěži byla světová jednička na tento typ spalovací technologie, a to byla americká firma Foster Wheeler?

Jen dodávám takovou maličkost, že původní cenová nabídka té světové jedničky byla dokonce o nižší, než toho bezreferenčního soutěžícího z Rakouska, který potom se skřípěním zubu alespoň srovnal svou cenu na úroveň té světové jedničky. V této situaci to musela být zajisté zajímavá částka ve prospěch tohoto výběru, když uvážíme, že si vedení VPE vybralo obrazně řečeno zakoupení Dustra za cenu Mercedesu.

Musím dodat, že tu nešlo jen o výběr této rizikové firmy po dvou bankrotech, protože nositelem této technologie byla původně rakouská firma Waagner Biro, které zase zkrachovala o pár let dříve, než se podařilo zkrachovat firmě Austrian Energy, ale v rámci již ustavených „superdobrých“ vztahů mezi VPE a Andritzem podepsalo vedení VPE s Andritzem po tomto výběru z říše snů taktéž i kontrakt snů. Tak nějak bych asi charakterizoval podmínky, které byly dohodnuty ve smlouvě mezi VPE a Andritzem. Zde v kontraktačních dokumentech VPE omezilo šikovnými formulacemi rizika rakouské firmy Andritz v tom smyslu, že když nakonec ten jejich první pokus na této výkonové hladině nebude úspěšný, tak aby finanční důsledky pak na sebe převzal velkoryse samotný VPE. A ono to tak nakonec i dopadlo, jak se dočtete dále.

Většinou se promítají do smluv se subdodavateli podmínky z hlavního kontraktu mezi investorem a generálním dodavatelem, a tyto podmínky bývají v zásadě stejné pro všechny subdodavatelské firmy. V případě Adularya ale, pokud si vezmete kontrakt mezi generálním dodavatelem a nějakým subdodavatelem, tak hned z něho poznáte, jak „blízko srdci“ vedení VPE byl daný subdodavatel, pokud rozumíte, co tím chci říci.

A že kotel s tímto výkonem v této technologii dělala tato rakouská firma Andritz poprvé, tak asi moc nepřekvapí, že se jim tento první pokus nějak moc nevydařil, a že kotel nepracoval, tak, jak by měl. Chyby v konstrukci kotle se objevily v momentu, kdy se uvedl první blok elektrárny v začátku roku 2016 do provozu, a kdy se uvnitř kotle náhle vytvořilo 150 tun spečeného popílku. Nutno poznamenat, že jediný odborník, kterého na tuto technologii ve společnosti VPE měli, tak ten již dávno před zalepením kotle popílkem křičel kolem sebe, že ten kotel má špatné dimenze, a že nikdy dobře pracovat nebude. A tento odborník dokonce pak při uvedení kotle do provozu prokázal, že kotel nepracuje vůbec na bázi technologie, která byla s firmou Andritz nasmlouvaná. Ale toto vše vedení VPE nestačilo k tomu, aby si přece kazilo své dobře rozjeté vztahy s firmou Andritz.

Je jistě podstatné říci, že toto zalepení kotle popílkem se zjistilo ještě v době, kdy byl kotel v záručním provozu, a přece každý víme i z domácnosti, že když máme doma automatickou pračku, která nám přestane fungovat v záruční době, tak zkrátka jdeme výrobek reklamovat, jen nesmím nechat projít ten termín ukončení záruky výrobce. Na to přece nikdo nepotřebuje mít žádného velkého fištróna, aby si uvědomil svá práva v době záručního provozu, a kdy mu tato práva končí.

Všichni toto víme, jen vedení VPE jako by právě přišlo z jiného světa. Manažeři na VPE totiž nechalo projít, a to musím zdůraznit, že vědomě, záruční dobu firmy Andritz, kdy bylo možno špatně navržený kotel reklamovat a tímto aktem nereklamování se pak celá škoda pocházející ze špatného projektu kotle nakonec přesunula z viníka tohoto selhání, tedy z rakouské firmy Andritz, na českého daňového poplatníka.

Zde zřejmě opět přijde na mysl ta otázka, kolik že se dalo za tento „špinavý business“ vyvařit peněz do vlastní kapsy?

A když měly ty Vítkovice ty supervztahy s tou rakouskou firmou Andritz, tak nejen že špatně vyprojektovaný kotel u jeho dodavatele nereklamovali v době záruční doby, ale dokonce převzali od firmy Andritz i jejich zavádějící argumentaci, že za špatnou činnost kotle může údajně uhlí s parametry mimo kontrakt a tento argument šířilo vedení VPE do českých sdělovacích prostředků. Přičemž, jak vedení VPE, tak i Andritz rok a půl před uvedením prvního bloku elektrárny do provozu věděli přesně, jaké uhlí přijde právě na zahájení provozu.

Jednoduše řečeno, že kotel nepracuje na principu cirkulující fluidní vrstvy, jak by měl pracovat podle kontraktu, to vedení VPE vědělo, ale netrápilo ho to. Že ale některé parametry uhlí ze všech cca 40 v kontraktu zadaných byly mimo rozsah kontraktu, tak to vedení VPE naopak trápilo kupodivu velice i když rok a půl dopředu se vědělo, jaké to uhlí je možno očekávat po spuštění kotle do provozu.

Logický postup přece měl být, že nejdříve přiměji dodavatele kotle, at´ provoz kotle přivede do stavu, v jakém měl být podle kontraktu, a pokud problém přetrvá, pak se třeba můžeme začít bavit i o tom uhlí. Logické kroky však od vedení VPE nebylo možno očekávat, protože tam přece existovalo to nerozborné přátelství s Andritzem založené již tím „nekonformním“ výběrem nekvalifikovaného dodavatele, který si jen chtěl zkusit vyprojektovat svůj první velký kotel na riziko odběratele.

I když prozatím jako by šly veškeré podezřelé kroky a nelogičnosti na konto vedení firmy Vítkovice Power Engineering, kromě toho schválení úvěru pro nekompetentního dodavatel kotle, dojde tu ted´ i řada na státní sektor, který se na konečném stavu tohoto případu podepsal významnou měrou. Pokud tu hovořím o konečném stavu, tak tím myslím ztrátu pro českého daňového poplatníka cca ve výši 15 miliard korun z tohoto zmařeného případu.

Tak pojďme se podívat na ten státní sektor, který, jak bylo řečeno, by měl primárně chránit zájmy nás, tedy českých daňových poplatníků.

Celé to licitování kolem složení uhlí z povzdáli sledovala Česká exportní banka, která se přece od doby zjištění technických problémů na kotli měla začít bát o ty naše peněžní prostředky, které pro tento projekt upsala. Ale ona se bát nezačala, a proč také, vždyť přece měla ve vedení Vítkovice Power Engineering svého koně, a to byl bývalý náměstek generálního ředitele EGAP, který seděl v roce 2011 na EGAP právě u schvalování pojištění úvěru pro tento projekt Adularya. A ten samý člověk teď zase pro změnu seděl na postu generálního ředitele na Vítkovice Power Engineering, a to právě v době, kdy se měl kotel u rakouské firmy Andritz reklamovat a on se nereklamoval. Jaká je to ale náhodičko, co?

Ale nebyl to jen jeden jediný vysloužilec z těchto státních bankovních struktur z doby schvalování úvěru pro projekt Adularya, co našel po tomto schválení úvěru pro projekt Adularya svůj tichý přístav u generálního dodavatele - Vítkovice Power Engineering. Kádry na VPE pak také posílil v roce 2016 i bývalý ředitel odboru řízení úvěrového rizika z ČEB, který v roce 2010 posuzoval rizika tohoto projektu pro poskytnutí finančních prostředků na ČEB. Ani on však neviděl při schvalování úvěru na ČEB na začátku projektu žádný problém, který by mohl ohrozit realizovatelnost tohoto projetu. Tak ten samý rizikový manažer z ČEB se pak pro změnu zase na VPE účastnil v roce 2016 konečné likvidace, a to nejen tohoto projektu, kterému v roce 2010 v barvách ČEB přece tak fandil, ale sázky se zvýšily a už tu byla na pořadu dne likvidace generálního dodavatele samotného. A opět s tím tento rizikový manager neměl žádný problém a významně této likvidaci napomohl.

Co mi připadá taktéž mimo logiku věci, je, že pokud se v dubnu 2016 zjistilo zalepení kotle spečeným popílkem, pak trvalo Sobotkově vládě rok, než si objednala vytvoření expertní zprávy, která by odhalila, co je to za problém, který brání kotli, aby normálně pracoval. Doslovně, rok trvalo českému státu, než došel k nápadu, který vám přijde na mysl asi prvně, když se podobný průšvih objeví, že by se měla věc dát k posouzení nestranným odborníkům.

Za ten rok ovšem také prošla možnost si sáhnout na posledních cca 1,4 miliony EUR, které v rakouské bance držela firma Andritz jako garanci za to, že kotel bude správně fungovat. Jak bylo naprosto jasné, že kotel nepracuje tak, jak by měl pracovat, pak přece ke konfiskaci záruk firmy Andritz nebylo třeba ani žádných expertních zpráv. A poněvadž tyto záruky firmy Andritz byly, jak bývá zvykem v podobných případech, vystaveny v režimu „na první zavolání a bez námitek“, takže stačilo jen na VPE napsat přes Českou exportní banku dopis, aby ta rakouská banka těchto zhruba 1,4 milionu EUR sofort zaslala na účet Vítkovic a ty peníze by se na účtu Vítkovic objevily tak během tří dnů. Nestalo se tak, protože ani tamto a ani onde se zkrátka nechtělo činit Andritzi žádné „příkoří“.

Při vědomí skutečnosti, že Česká exportní banka byla největším věřitelem vůči VPE, který byl již v té době v insolvenci, tak přece měla tato banka mít zájem, aby se uvedené peníze od firmy Andritz získaly a daly se k využití na kompenzaci ztrát věřitelů, a tedy i banky samotné. Nestalo se tak, a nelze než konstatovat, že některé věci se na tomto projektu opravdu zdají nepochopitelné.

Argumentace firmy Andritz, že důvodem pro zalepení kotle je vysoký obsah chloru v uhlí byl od samého počátku nedůvěryhodný a silně zaváněl podvodem. V každém případě, od momentu, kdy měl český stát k disposici písemnou expertní zprávu ŠKODY Praha a tedy i informaci, že chlor nám tyto problémy se zalepení kotle nezpůsobuje, a právě naopak, že kotel má řadu technických nedostatků, tak odtud měl český stát v rukou pádný důvod, aby se snažil získat od firmy Andritz nějaké kompenzace za zmařený projekt a za návazné ohromné ekonomické ztráty pro občany naší republiky.

Já se nyní ptám, je vůbec pochopitelné, že za ty tři a půl roku, co má český stát k disposici onu expertní zprávu ŠKODY Praha jako doklad o chybách firmy Andritz v projektu kotle, že za tuto dlouhou dobu české státní orgány nechtěly po firmě Andritz ani korunu kompenzací? Už jen jako třešničku na dortu pak dodávám, že české státní orgány dokonce ani nepožádaly firmu Andritz, aby ty vadné kotle po sobě opravila. To už snad zavání snahou ublížit českému daňovému poplatníku, jak se jen dá.

Zde si dovolím vložit jednu poznámku, pokud se čtenář na začátku divil, proč jednalo vedení VPE tak nesmyslně, tak ted´ se může divit ještě více tomu, proč jednal tak nesmyslně i hospodář s našimi daněmi.

Jak bylo dohodnuto v kontraktu mezi VPE a Andritzem, bylo možno tento sporný případ předložit k arbitrážnímu řízení do Švýcarska, a český stát měl touto expertní zprávou silně našlápnuto, aby firmu Andritz popohnal k zodpovědnosti za špatně vyprojektovaný kotel. A existovala reálně šance vysoudit u arbitrážního řízení finanční náhrady tak, jak bylo silné podezření, že Andritz poskytoval při své obraně špatně vyprojektovaného kotle zavádějící informace. To se celkem bez problémů dalo prokázat a hovořilo se o možnosti, že by český stát žalovat Andritz pro uvedení v omyl již v začátku roku 2018, jak je zmíněno i v článku „Stát chce získat zpět miliardy utopené v Turecku v projektu elektrárny“ publikovaném v Hospodářských novinách dne 5. 1. 2018 (ZDE). V tomto článku je také informace, že Česká exportní banka podává trestní oznámení na neznámého pachatele. Eventuální plán na žalování firmy ANDRIZE byl zvažován za ministra průmyslu Tomáše Hünera, bohužel poté, co byl Tomáš Hüner ve druhé Babišově vládě nahrazen Havlíčkem, zájem na získání jakýchkoliv kompenzací od firmy Andritz vymizel.

Možnost žalovat firmu Andritz k arbitráži do Švýcarska trvala, podle mých informací, 5 let a myslím, že právě v dubnu 2021 tato možnost již prošla. Musím říci, že jsem ještě poslal upozorňovací dopis na EGAP, kde jsem varoval, že za krátko tento termín pro možnost otevření arbitráže proti rakouské firmě Andritz vyprší. Asi nepřekvapí, že se nestalo vůbec nic, ani mi do dneška z EGAP na tento můj dopis neodpověděli.

Nelze nezmínit, že jsem dal případ podivných rozhodnutí ve vedení Vítkovice Power Engineering k prošetření české policii a ta případ po roce a půl odložila, a odložila ho, aniž ho začala vůbec vyšetřovat. Policie tvrdí, že na tomto případu není co vyšetřovat, a že neshledali, že by někdo vědomě spáchal nějaký trestný čin. Takže 15 miliard korun z našich daní zmizelo za takovýchto podezřelých okolností a policie neshledala žádný důvod, proč by se věcí měla zabývat. Snad česká policie nečekala, že jim já přivedu plačícího korupčníka za límec do kanceláře s přáním se co nejdříve přiznat, aby ulevit svému svědomí.

Tento postup policie jen utvrzuje můj silný pocit, že toto nevyšetřování podezření z korupce na případu Adularya je výsledkem tlaků z politické sféry, zkrátka ze strany těch politiků, kteří si nepřejí, aby škody za projekt Adularya platil viník tohoto selhání - rakouská firma Andritz, avšak více žádoucí je, ať ty škody zaplatí český daňový poplatník.

A ještě musím dodat k tíži současné vlády jednu věc, jistě si vzpomenete v tisku zhusta probírané Babišovo rčení, „řídit stát jako firmu“. Nemám proti tomuto příměru žádné námitky, ale potom bych rád od Babiše dostal vysvětlení, jak je možné, že v Turecku stojí elektrárna úvěrovaná Českou exportní bankou, která 5 let stojí a nepracuje. Ta elektrárna stojí dodnes ve stejném stavu, v jakém ji před 5 lety opustili pracovníci generálního dodavatele - Vítkovice Power Engineering bez toho, aby se česká vláda pokusila elektrárnu dokončit anebo situaci nějak smysluplně vyřešit. Za těch 5 let nečinnosti a stárnutí tato elektrárna přišla na ceně podle mého odhadu o hodnotu 5 miliard korun, tedy ztratila na ceně více, než by stála ta oprava vadných kotlů po firmě Andritz.

Jinými slovy, kdyby se ta elektrárna prodala v době, kdy ji turecká strana poprvé nabídla České republice k převzetí, a to bylo v roce 2016, tak by zisk z prodeje elektrárny mohl být o 5 miliard korun vyšší než, za kolik by se hypoteticky dala tato elektrárna prodat dnes.

Takže moje otázka zní, jednal by takto někdo se svou vlastní firmou, která by mu patřila, aby si na ni půjčil v bance a pak ji nechal 5 let odstát v nečinnosti, aby ji pak mohl prodat radostně za třetinu ceny, než ji mohl zpeněžit před oněmi 5 lety?

Částka 5 miliard korun vychází však z předpokladu, že by se elektrárna s dolem prodávala nyní v čestné soutěži tak, jak se prodávala ve třech kolech v Turecku v roce 2019. České státní orgány však vymysleli jiní schéma, na kterém mohou různí lobbisté ještě něco vydělat. Český stát neprodává nyní elektrárna jako takovou, ale nabízí se jen vlastnictví tzv. pohledávky, kterou Česká exportní banka má v souvislosti s úvěrem, který poskytlo firmě Adularya. Místo elektrárny s dolem se prodává jen pohledávka, se kterou pak její majitel musí jít teprve se domlouvat s tureckým státem, za kolik na něho tu elektrárnu převede.

Z tohoto postupu už zase smrdí podvod na českého daňového poplatníka na hony, to víte, že je to prolobováno až do nejvyšších politických pater, aby tuto pohledávku dostala jedna určitá česká firma, která ji pak dobře zpeněží skutečnému tureckému investorovi, který již pak bude mít seriózní zájem uvést tuto elektrárnu do provozu. To je poslední 4. korupční kolo se tu mezitím roztočilo.

Možná nyní čtenář pochopil moje rozhořčení nad tím, když výše zmínění čeští ministři přišli a onou bezectnou idejí, že hodlají žádat Rusko o kompenzaci za škody na skladu ve Vrběticích. Po mém tři a půl letém boji s touto vládou, aby tato žádala po firmě Andritz kompenzace za zmařený projekt Adularya, mohu říci, že kauzou Vrbětice Babišova vláda překročila moji červenou čáru a výsledkem je tento článek a dopis na oba české ministry.

Musím dodat, že paní ministryně Schillerova mi odpověděla, za to klobouk dolů, ale její odpověď jasně signalizuje, že na ministerstvu financí snad nemají ani páru o tom, co se tu na tomto projektu odehrálo. Na mě ted´ zbyde, abych na ministerstvu financí provedl osvětu, a tu provedu rád.

Nemáte stejný pocit jako já, že by se měl někdo z vedení tohoto státu zodpovídat občanům této země, proč se české státní orgány chovaly tak, jak se chovaly v případu zmařeného projektu Adularya, a proč se nikdo nepokusil z firmy Andritz vyzískat nějaké ty kompenzace pro českého daňového poplatníka? Takto veškeré škody z tohoto projektu mnou odhadované na 15 miliard korun zbydou jen na nás, české daňové poplatníky a rakouská firma Andritz se musí smát, až se za břicho popadá.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Hrdina okamžiku: Starosta Brna-Líšně

19:48 Jiří Paroubek: Hrdina okamžiku: Starosta Brna-Líšně

Tématu odcházení z kandidátky jsem se již v z týdnu věnoval. Jedná se o odstoupení starosty jedné z …