Miroslav Pořízek: Únor 1948 - odmítnutí návratu k prvorepublikovým poměrům

25.02.2018 9:20

Události února roku 1948 v Československu jsou opakovaně připomínány nejen historiky a novináři, ale i politiky a přitom bývají většinou označovány jako násilný převrat, brutální komunistický puč, nástup totality apod. Tendenční a značně povrchní pohled na tyto události bývá velmi obvyklý, a to i ze strany historiků. Což ale vůbec nepřekvapuje.

Miroslav Pořízek: Únor 1948 - odmítnutí návratu k prvorepublikovým poměrům
Foto: ČTK
Popisek: Klement Gottwald

Vždyť, jak opakovaně potvrzuje praxe života, historii zpravidla vždy píší vítězové. A často přitom schází potřebná objektivita, ale i schopnost neopomínat žádná podstatná fakta z dané doby. Jít do hloubky problému totiž vyžaduje nemalou námahu. A tu nejrůznější rychlokvašení historikové a novináři většinou nehodlají podstoupit. Velmi výmluvný je pohled na únorové události roku 1948 ze strany těch historiků, kteří před rokem 1989 poslušně drželi státní a stranickou linii, aby poté rychle přehodnotili své názory přesně dle dobového zadání nových vládců. Řada z těchto osob se přitom vůbec nezabývala tím, že jejich věrohodnost a odborná reputace utrpěly těžkou ránu. To platí zejména pro historiky, ale rovněž i četné publicisty.

Kdy vlastně započala cesta k přelomovému roku 1948? Zřejmě krátce po vzniku samostatného Československa a rozkolu v sociální demokracii, kdy její levé křídlo nespokojené s politikou strany dalo vzniknout KSČ v roce 1921. Již dramatické události konce roku 1920, kdy proběhl boj o Lidový dům v Praze a generální stávka, ukázaly nejen na těžkou krizi v sociální demokracii, ale i nespokojenost ne nepodstatné části občanů s poměry v nové republice. Vláda na vzniklou situaci reagovala i represivními opatřeními proti nespokojeným pracujícím protestujícím proti bídným životním podmínkám. Tyto události sice ukázaly sílu dělnictva, ovšem organizačně nebyly dobře zvládnuty a proto nakonec skončily porážkou. Jestliže byl po roce 1918 nemalou částí obyvatel očekáván vývoj směřující k socializaci, brzy nastalo trpké zklamání a rozčarování z nastolených poměrů. Hlavní politické síly v zemi (kromě komunistů) si rozparcelovaly mezi sebou moc a té se nehodlaly za žádnou cenu vzdát. Neustálé střídání vlád, které je dnes nezřídka označováno jako příklad vzorově demokratických poměrů, však většině nepřineslo žádný hmatatelný pokrok, ani zlepšení nuzných poměrů a velké sociální nejistoty. Tu navíc ještě prohloubila velká hospodářská krize až do obřích rozměrů. Vládní opatření například v podobě veřejných prací se ukázala jako nedostatečná v situaci, kdy nezaměstnanost sahala až k milionové hranici a řady zbídačelých rostly geometrickou řadou. Zisky fabrikantů, bankéřů, velkých sedláků a v neposlední řadě i bezohledných uhlobaronů přitom ani v této situaci nějak citelně neutrpěly. Na přelomu 20. a 30. let již měla mezi pracujícími KSČ značnou autoritu, když dokázala organizovat boj za zlepšení podmínek dělníků a dalších řadových zaměstnanců. Ve straně vyrůstala celá generace talentovaných dělnických vůdců, schopných novinářů, odborářů a na její stranu se stavěla i podstatná část významných intelektuálů a umělců. V průběhu 30. let se pak kromě přetrvávajících sociálních těžkostí ještě zvýraznil problém národnostní a to především v pohraničních regionech, kde žilo početně velmi silně zastoupené německé obyvatelstvo. Když končilo období první republiky a schylovalo se k válečnému konfliktu, mnozí si nedovedli ještě představit, že návrat do předchozích poměrů již po válce nebude z řady důvodů možný. Během válečných let patřili komunisté k nejaktivnějším protifašistickým bojovníkům. Však jich také na 25 tisíc v boji proti okupantům zahynulo. KSČ během válečných let silně krvácela, když ztratila celou řadu svých nejschopnějších lidí. Osobnosti typu Jana Švermy, Julia Fučíka, Jana Ziky, Eduarda Urxe či Evžena Rošického po válce straně přirozeně scházely. Nahrazovala je však množstvím talentovaných lidí všech generací, kteří v té době masově vstupovali do partaje. Což ale, jak ukázala budoucnost, straně rovněž uškodilo, jelikož do jejich řad pronikali současně s poctivými lidmi i kariéristé a prospěcháři hledající v poválečné republice příležitost především pro získání nezasloužených výhod a dosažení postavení.

Košický vládní program

Po skončení války měli zejména v českých zemích komunisté díky zkušenosti z první republiky i světové války mimořádnou podporu a autoritu u velké části obyvatel. Košický vládní program udal směr dalšímu vývoji. Stanovil především zestátnění majetku odsunutých Němců a kolaborantů, znárodnění energetiky, přírodních zdrojů a těžkého průmyslu. V sociální oblasti šlo o právo na práci, bezplatné školství a zdravotní péči či důchodové zabezpečení. Košický vládní program byl vyhlášen současně se jmenováním nové vlády s předsedou Z. Fierlingerem 5. dubna 1945 v Košicích. Obsahoval celkem šestnáct kapitol, kde byly rozvedeny hlavní záměry vlády. Zahraniční politika měla být orientována na Sovětský svaz, který měl hlavní podíl při osvobozování Československa. Novými orgány státní správy se měly stát národní výbory. V Košickém vládním programu se rovněž počítalo, jak již uvedeno výše, se znárodňováním: „Postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství.“ V této věci se klíčovými staly především dekret č. 100 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, dekret č. 101 o znárodnění některých podniků potravinářského průmyslu, dekret č. 102 o znárodnění akciových bank a dekret č. 103 o znárodnění soukromých pojišťoven. Ve vládě se vedla o dekretech často složitá jednání. Dekrety v podstatě stanovily převedení tří pětin veškerého průmyslu do státního vlastnictví. V soukromém držení i potom stále zůstávala většina textilního a potravinářského průmyslu, téměř celé stavebnictví a také domácí a zahraniční velkoobchod. Dekrety byly slavnostně vyhlášeny prezidentem Benešem na velké manifestaci na Václavském náměstí v Praze v říjnu 1945, a to za masové účasti občanů.

Bylo dohodnuto ještě v Moskvě na schůzce zástupců exilové vlády s představiteli moskevské emigrace a slovenských činitelů, že v poválečné republice již neobnoví svou činnost agrární strana, národnědemokratická strana ani strana živnostenská. Politický systém v poválečné republice se měl opírat o spolupráci čtyř hlavních českých politických stran a dvou slovenských. Do prvních poválečných voleb v roce 1946 tak komunisté vstupovali v roli jednoho z hlavních favoritů. Program zaměřený na rychlou obnovu poničené země a těsnou spolupráci se Sovětským svazem tehdy oslovil obrovskou masu voličů. Na pořad dne se dostala Dvouletka a zde komunisté a ostatní levicové síly stály v čele plnění hospodářských požadavků poválečné výstavby země. Ostatně již v roce 1945 prezident Beneš podepsal důležité znárodňovací dekrety. Ještě před koncem války se začala utvářet Národní fronta sdružující na základě organizační a akční spolupráce všechny hlavní politické síly. Spor se ovšem rozhořel okolo účasti společenských organizací. Rovněž vznik velké jednotné odborové organizace v podobě Revolučního odborového hnutí v čele s Antonínem Zápotockým dával zřetelnou odpověď na četné otázky, zda republika naváže na prvorepublikové poměry či naopak půjde do budoucna jinými cestami. Výmluvná jsou i slova prezidenta Beneše z prosince 1945: „Předválečná demokracie vykazovala mnohé nedostatky a v řadě zemí podstatně spoluzavinila příchod totalitních diktatur. Bude se muset reformovat a přímo plně přerodit. Politická demokracie se musí po této válce soustavně a důsledně vyvinout a přerodit v tzv. demokracii sociální a hospodářskou.“

Odpor proti návratu prvorepublikových poměrů

Velmi zajímavou výpovědí o poměrech prvorepublikových a nemožnosti návratu k nim po skončené válce hovoří text politického vězně dr. Jaromíra Malého, který jej napsal v květnu 1945 v Dachau. Jelikož podobně po válce smýšlela velká část obyvatel Československa, stojí za to ocitovat z něj podstatnou část: „Byli jsme malý národ, ale měli jsme asi 18 politických stran! Na jejich počet a chamtivost také republika doplatila! Nesvornost nás zahubila! Mnozí si myslí, že se prostě vrátí staré poměry politického partajnictví a že se jednoduše doma zase pěkně a pohodlně posadí ke svým plným korytům, od nichž jiné odháněli. To už nepůjde, aby jeden nic nedělal a měl víc, než hrdlo ráčí a druhý aby dřel a přitom s rodinou třel bídu! Smrt zrádcům! Hanba líným zazobancům! Musí nastati nový život! …. Pod tlakem těchto denních hesel budou se tvořit základy osvobozené republiky! Nejprve tedy o té přemíře a chamtivosti našich politických stran! Na málo početný národ a na stát rozsahem nevelký bylo jich skutečně mnoho. Jejich členění u nás se ještě více komplikovalo existencí několika národnostních menšin…. Nebylo však takovým neštěstím pro republiku, že bylo stran tolik, jako spíše to, že strany nedovedly klásti zájem národa nad zájem vlastní a že velice často v jejich popředí dostaly se osoby bez opravdového charakteru! …. Zjednodušení politických stran ovšem pokládáme nejen za účelné, ale samozřejmé! …. Vycházíme-li z těchto úvah, řekneme si upřímně a s jistým studem těch, kdož jsme dříve svým hlasovacím lístkem umožňovali podobný režim, že nemohlo prospívat národu, když se političtí vůdcové zřejmě na úkor jiných obohacovali, když politické strany prováděly politické obchody (uhlí!), když vylučovaly největší stranu slovenského lidu z účasti ve vládě, aby si v souladu s německými stranami vládní kuchyň se všemi výhodami ponechali pro sebe (trestuhodný a osudový čin ženoucí Slováky do separatismu!), dále když bujela křiklavá stranická protekce, bojující za osobní zájmy jednotlivce jen z důvodu, že šlo o straníka, třeba neschopného a leckdy přímo darebáka (o doklady by nebyla nouze), když bohatí a chytří si se státní podporou postavili nádherné vily, zatím co nemajetní neměli slušného přístřeší, když předsedové správních rad se topily v dividendách, zatím co pracující dělník aneb drobný živnostník, malý zemědělec a menší státní zaměstnanec s rodinou živořil, nemoha někdy ani práci najíti! Tyto sociální křivdy, podkopávající víru v soužití, mařící svornost národa, rozlamující jeho vrstvy a hlavně hřešící proti přirozenému právu každého na slušný život mezi ostatními, tyto sociální křivdy jsou příliš okaté, příliš bijí do očí a žádají brzké a důkladné nápravy.“

Velké sebevědomí národních socialistů

Velké ambice na výrazný volební úspěch v prvních poválečných volbách kromě komunistů měla zejména Čs. strana národně socialistická. Její hlavní baštou se měla stát Praha. Mezi národními socialisty nazývaná Zenklovou Prahou. Ostatně prezident Beneš právě tuto stranu považoval za nejpravděpodobnějšího vítěze voleb. Z doby předvolební stojí za připomenutí dva dokumenty národních socialistů. I těsně po válce se ukazovalo, že politika bude nadále tvrdým střetem o moc a vliv a politický boj se nebude odehrávat v rukavičkách. Zejména v období kolem voleb. „Z povahy současného politického boje vyplývá, že konec politického napětí nastane jen tehdy, až buď zvítězí, nebo bude úplně poražena KSČ. Jediné řešení tedy je buď mocenské rozdrcení protivníka, anebo taková jeho volební porážka, jíž by byl zatlačen do bezvýznamnosti, takže by nebylo nutné dbát jeho hlasu (V. Británie). Pro nás ovšem připadá v úvahu jen druhá možnost, proveditelná ovšem nikoliv do voleb, ale cestou neúmorné vzdělávací i uvědomovací činnosti a usilováním o zvyšování životní úrovně,“ stálo v dokumentu Čs. strany národně socialistické v roce 1946. Zajímavým dokumentem je i vyjádření místopředsedkyně národních socialistů F. Zemínové v korespondenci se straníky: „Věřím, že se s nimi (komunisty) bojovně utkáme letošního roku a že jako byli poraženi ve Francii, v Anglii, Itálii, v Norsku a v poslední době i ve Finsku, že dostanou opožděnou „nadílku“ také u nás. Protože se politické strany nebudou moci dohodnout, věřím, že pan prezident rozpustí parlament a pak půjdeme do toho…. Jela jsem stejně s chutí do „bolševického pekla“ do Zlína jako do pohraničního Ústí nad Labem, nebo v neděli do Jihlavy a na „žhavou půdu“ kladenskou. Pan prezident nebude jistě krizi protahovat a rozpustí jistě parlament už v nejbližší době. Nálada v celé straně je všude velmi bojovná…“ .

Volby 1946 v Československu a měnící se situace ve světě

V březnu 1946 proběhl VIII. sjezd KSČ. Potvrdil správnost dalšího postupu při orientaci země směrem k budování socialismu. Podle Klementa Gottwalda mělo jít o „specifickou československou cestu.“ Sjezd vytyčil jasnou orientaci komunistů v duchu tezí Lenina o přerůstání demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Stanovil jednoznačně hlavní úkoly nejbližší doby – dokončení obnovy národního hospodářství a zakotvení výsledků lidově demokratického směřování v nové ústavě. Gottwald popsal cíl komunistů takto: „Předstupujeme před národ jako strana poctivé práce, strana čistého svědomí a čistých rukou. Konečným smyslem celého našeho snažení, celého života nás komunistů jako jednotlivců je uskutečnění velkých a svatých ideálů socialismu.“ Ostatně i novinář Peroutka, který se po válce marně snažil získat členství v KSČ, se v té době vyjadřoval opakovaně s důrazem na to, že „cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu.“ Ve svém textu Chvála roku 1946 pak přímo napsal, že „kapitalismus není normální stav lidstva.“

V neděli 26. května 1946 proběhly volby do Ústavodárného národního shromáždění. Těšily se vysoké účasti a občané v nich poměrně jasným způsobem rozhodli o dalším směřování země. V českých zemích získala KSČ 40,2 % (93 mandátů), národní socialisté 23,7% (55), lidová strana 20,2% (46) a sociální demokraté 15,6% (37). Národní socialisté a zejména pak sociální demokraté čekali nepochybně lepší výsledek. Na Slovensku se vyprofilovaly dvě hlavní politické síly, proto také výsledky z východní části Československa se výrazně odlišovaly od českých zemí. Volby zde ovládla Demokratická strana s 62% (43 mandátů), komunisté získali 30,4% (21), Strana slobody 3,7% (3), Strana práce 3,1 (2). Předsedou nové vlády byl jmenován Klement Gottwald. Vznikla koaliční vláda s poměrným zastoupením hlavních politických sil. Ta se shodla, i když nikoliv bezvýhradně, na vypracování nového vládního programu tzv. Budovatelského programu. Je historickým faktem, že KSČ dokázala získat velkou veřejnou podporu pro znárodnění průmyslu, ale i pro rychlou obnovu země v budovatelských akcích jako například odpracování milionu hodin republice zdarma či odpracování dalších třiceti milionů hodin k 30. výročí republiky. V červenci 1946 schválilo Ústavodárné shromáždění Dvouletý plán. Budovatelský program vyhlášený vládou po volbách znamenal další kroky směrem k socializaci: zavedení závazného státního plánu, upevnění znárodněného sektoru národního hospodářství, započít s industrializací Slovenska, dokončení pozemkové reformy, vypracování nové ústavy, která by právně zakotvila především znárodnění a postavení národních výborů při správě obcí a krajů.

V průběhu druhé poloviny 40. let poválečný svět procházel radikální proměnou. Z bývalých válečných spojenců se stávali nejen soupeři, ale postupně mezi nimi vznikaly vážné rozpory až nepřátelství. Svět se začal rychle rozdělovat na blokové uspořádání. Churchill počátkem března 1946 vystoupil v americkém Fultonu ve státě Missouri před 40 tisíci posluchači u příležitosti udělení čestného doktorátu na slavné Westminster College i za účasti prezidenta Trumana a pronesl zde ona tolik známá a již tolikrát citovaná slova o tom, že spolupráce hlavních vítězů 2. světové války končí a z ještě nedávných soupeřů jsou nyní soupeři: „Na dějiště nedávno osvětlení spojeneckým vítězstvím padl stín. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistické mezinárodní organizace zamýšlejí podniknout – a kde jsou hranice, pokud vůbec nějaké jsou, jejich výbojů…. Od Štětína na Baltském moři až po Terst na moři Jaderském byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií jsou všechna hlavní města starobylých států střední a východní Evropy…“ Churchill za přitakání prezidenta USA a mocných mužů z armády a průmyslu těmito slovy prakticky vyhlásil studenou válku. Vyzval k těsné spolupráci anglosaských národů proti hrozbě komunismu a SSSR. Země střední a východní Evropy však nadále usilovaly o spolupráci se SSSR a stály v této době na počátku výstavby společnosti na principech lidové demokracie, pro které se vyslovila většina jejich obyvatel. Protihitlerovská koalice začala patřit minulosti, nastoupil ostře protisovětský kurz živený aktivizací antikomunistických sil. Odtud již nebylo daleko k rozpoutání závodů ve zbrojení, hospodářské blokádě a vytváření nové vojenské aliance namířené proti bloku socialistických zemí. Americký ministr zahraničí Marshall koncem roku 1947 otevřeně prohlásil: „Došli jsme na konec cesty. Čas Jalty skončil. Rozdělení Německa nám umožní zapojit západní Německo do systému západních zemí.“ Jeho sovětský protějšek Molotov na druhé straně se stejnou otevřeností sdělil, že „americký imperialismus se stal největším nebezpečím a hrozbou pro nezávislost států.“ Tato prohlášení jen potvrdila rychle se měnící vývoj ubírající se k blokovému uspořádání do dvou hlavních ideologických táborů.

Ani Československo nezůstalo stranou nové situace, kdy probíhal střet o vliv velmocí v Evropě. Po vítězství komunistů ve volbách byla jednostranně z americké strany zrušena dohoda o poskytnutí úvěru ve výši 50 milionů dolarů na nákup válečných přebytků americké armády. K tomuto kroku došlo již v září 1946. Brzy bylo zastaveno i jednání s Mezinárodní bankou o úvěru ve výši 350 milionů dolarů. Nebyla ani odeslána zařízení nacházející se v americké okupační zóně, která byla Československu již dříve přiřčena.

Problematické poválečné vztahy Československa a USA

Poválečné vztahy mezi Československem a USA se od samotného počátku nevyvíjely příliš dobře. Členové exilové vlády v Londýně, jak i ve svých pamětech uvádí Prokop Drtina, pevně věřili, že významná část území Československa, včetně Prahy, bude osvobozena anglo-americkými jednotkami. A ačkoliv Churchill a Montgomery žádali generála Eisenhovera, aby vyrazil osvobodit Prahu, jelikož sovětská vojska byla v tu dobu ještě vzdálena, ten to odmítl. Spojenci se již dříve dohodli jiným způsobem a své dohody dodrželi. Přes 90% území českých zemí a Slovenska tak osvobodila Rudá armáda. To přirozeně ještě zvýšilo její prestiž i prestiž celého SSSR. Pravicoví politici bezprostředně po válce pravidelně informují členy americké vojenské mise o politické situaci v zemi a náladách obyvatelstva. Jejich informace však nevycházely většinou z reálné situace. Tvrdili například, že vliv pravice v zemi sílí, což vůbec neodpovídalo skutečnosti, jak brzy ukázaly i samotné volby. I sám velvyslanec USA Steinhardt byl informován velmi nepřesně o politické situaci a výhledech do budoucna. V únoru 1946 navíc došlo k tzv. Štěchovické aféře, kdy skupina amerických vojáků tajně odvezla ze zamaskovaného bunkru u Štěchovic do Německa na třicet beden ukrývajících německý archiv. Dva členové z této skupiny ale byli hned druhý den zadrženi a k provedení této utajené akce se pod tíhou důkazů přiznali. Vláda reagovala zasláním diplomatické nóty a velvyslanec Steinhardt byl nucen vyslovit omluvu. Teprve za několik týdnů se dokumenty vážící pět tun vrátily zpět. V květnu 1947 došlo k dalšímu odhalenému vměšování USA do vnitřních záležitostí naší země. Člen pražské vojenské mise kapitán Novak zanechal na letišti v Ruzyni aktovku s důvěrnými materiály. Ukázalo se, že kromě toho měl mít v letadle i kameru a pořizovat za letu špionážní snímky. Všichni ministři vláda byli seznámeni s obsahem materiálů aktovky Novaka. Američané i přes tyto nepříjemné události stále věřili, že pozice komunistů slábnou a ve volbách plánovaných na květen 1948 je čeká nepříjemná porážka.

Rok 1947 ve znamení pokračování bouřlivého vývoje

Během celého roku 1947 docházelo ke zvyšování napětí ve vládě i v Národní frontě. Objevovaly se snahy nekomunistických stran o oslabení znárodněného průmyslu ve prospěch soukromokapitalistického sektoru. Vypukl také spor o tzv. konfiskáty, které chtěla pravice navrátit původním majitelům. Šlo o střední a menší podniky vyvlastněné po válce zrádcům a okupantům a převedení pod národní správu. Boj o tyto konfiskáty, tedy konfiskovaná podniky nepodléhající znárodnění – jednalo se o bezmála 4 tisíce středních a menších závodů s asi 13% osob celkově pracujících v průmyslu, byl sice již počátkem roku 1947 rozhodnut, ale začaly se objevovat četné pokusy vyjmout některé z těchto podniků ze znárodňovacího procesu a vrátit původním majitelům. Pod velkým tlakem masových akcí (nejznámější byla varnsdorfská stávka 5. března 1947) byly průmyslové konfiskáty dány do národních podniků.

V tomto roce americká vláda zveřejnila Marshallův plán, a to poprvé v červnu 1947 v projevu ministra zahraničí USA. Šlo o ambiciózní projekt hospodářské pomoci poválečné Evropě, kdy ovšem USA jako poskytovatel této pomoci kladly požadavky, které se pro řadu zemí staly nepřijatelnými. Poskytnutí pomoci bylo vázáno na podmínky zahrnující i možnost zasahovat do vnitřních záležitostí té které země. Šlo i o dohled nad finančním systémem. Ačkoliv čs. vláda účast na jednání v Paříži jednomyslně schválila, po jednání v SSSR došlo ke změně postoje. Pokud by se Československo rozhodlo Marshallův plán přijmout, stalo by se jedinou zemí východní Evropy, která by tak učinila. Což se ukázalo jako těžko realizovatelné í s ohledem na spojence a spřátelené země. Ostatně všechny politické strany se na tomto postupu nakonec shodly, i když každá z nich pro to měla poněkud jiné důvody.

Na pořadu byly v tomto roce i otázky zemědělství. Hradecký program z dubna 1947 představoval dokončení pozemkové reformy. Požadavek nové pozemkové reformy šel nad rámec předmnichovské pozemkové reformy. Ministr zemědělství Ďuriš ve svém projevu předneseném v Hradci Králové podrobně vyložil návrhy zemědělské politiky prosazované KSČ. O příslušné zákony se však znovu sváděly ve vládě ještě nemalé spory a nakonec byly příslušné normy schváleny až v příštím roce.

Velkou komplikaci při plnění vládního programu způsobilo ničivé sucho v létě 1947, které vyústilo v hrozivou neúrodu. Těžkou situaci v zásobování pomohly řešit sovětské dodávky. SSSR se zavázal zvýšit dodávku chlebového a krmného obilí ze 400 tisíc tun na 600 tisíc tun. Těmito dodávkami mohlo být pokryto 40% celkové spotřeby chlebového obilí v zemi. Komunisté v návaznosti na tyto těžkosti navrhli ve vládě tzv. milionářskou dávku. Komunistický návrh ale byl ve vládě odmítnut všemi ostatními stranami. Tlak veřejnosti však nemohli odpůrci návrhu dlouhodobě ignorovat. Zákon o milionářské dani nakonec vláda po ostrých sporech v říjnu schválila.

Spory přineslo i projednávání zákona O pracovní povinnosti osob konajících prezenční službu. Na něm se vláda usnesla v létě 1947 z důvodu nezbytné pomoci armády především v zemědělství, hornictví a stavebnictví. Samotné projednávání v branném výboru Ústavodárného Národního shromáždění narazilo na důrazné výhrady zejména od strany lidové. Ta prosazovala i zkrácení vojenské služby. U některých vojáků tento návrh vzbudil výraznou odezvu, takže byli účastni i demonstrací v Praze nebo Plzni. Armáda proti této revoltě rozhodně zakročila a viníci skončili před vojenským soudem.

V létě se v Karlových Varech sešlo na utajeném jednání vedení národních socialistů. Přítomni zde byli všichni ministři zastupující ve vládě tuto stranu – P. Drtina, H. Ripka, J. Stránský a P. Zenkl. Účastnili se rovněž ředitel Melantrichu J. Firt a také generální tajemník V. Krajina. Právě na této schůzce měli projednat taktiku na příští období s cílem destabilizovat a posléze ukončit činnost Gottwaldovy vlády. Šlo o zatlačení KSČ z vládních pozic do opozice a minimalizování jejího vlivu na veřejné dění. Koncem srpna byl karlovarský plán hotový, s tím že do něj zatím nebyla zapojena sociální demokracie. Ve stejném období se v bytě hoteliéra Vašaty koná schůzka zorganizovaná Zenklem a Krajinou s několika generály se zřejmou snahou získat na svou stranu a pro připravované plány i vlivné armádní činitele.

Koncem roku 1947 již vláda nepředstavovala soudržný a spolupracující kolektiv, ale spíše jen sbor vzájemně se podezírajících osob, u nichž převažovala schopnost nedohodnout se téměř na ničem, než cokoliv jiného. „Počátkem roku 1948 vláda už není vládou v konvenčním pojetí. Spíše lze mluvit o kolegiu mužů, nervózních a rozhádaných, rozdělených a svárlivých a vzájemně si už nevěřících. Ani smluvený vládní program je nemůže stmelit ke konstruktivní spolupráci a kooperativnímu výkonu vládní moci“, vystihl atmosféru ve vládních kruzích té doby národně socialistický poslanec František Klátil.

Porážka antikomunistických sil v únoru 1948 rozhoduje o dalším vývoji země

V pátek 20. února proběhla v kabinetu náměstka předsedy vlády Jana Šrámka porada ministrů tří politických stran. Čs. strany národně socialistické, Čs. strany lidové a slovenské Demokratické strany. Zde padlo definitivní rozhodnutí – ministři těchto stran podají do rukou prezidenta republiky demisi. Učinilo tak v tento den dvanáct ministrů uvedených stran. Všichni ji podali písemně po předchozím telefonickém kontaktu s prezidentem. Jediný František Hála tak učinil osobně. Edvard Beneš jim odpověděl, že svým činem prokázali službu vlasti. Odstoupivší ministři počítali najisto s tím, že se k nim přidají další. V tomto směru spoléhali jednak na sociální demokraty, ale i na nestraníky Ludvíka Svobodu a Jana Masaryka. Zde však přecenili svůj odhad, podobně jako v tom, že prezident má dostatečné pravomoci k tomu, aby jim v jejich plánu mohl jít na ruku. I zde měli velmi chybný odhad situace. Navíc naprostá většina občanů odmítala jakkoliv podporovat snahy vyvolávající vládní krizi a její případný pád, k tomu ještě nedlouho před termínem řádných voleb. Hlavním důvodem dvanácti odstoupivších ministrů měl být nesouhlas s přeložením osmi obvodních velitelů SNB a jejich nahrazení členy KSČ nebo lidmi blízkými této straně. Ministerstvo vnitra řídila již od roku 1945 KSČ. Celý střet o vliv v SNB započal rozkazem podplukovníka Dybala o přemístění osmi velitelů v Praze a jejich převelení do civilní služby. Někteří z nich byli nestraníci, část členy Čs. strany národně socialistické.

Dne 13. února otevřeli národní socialisté na jednání vlády otázku komunistického vlivu u policie. Zvláště důrazně v této věci vystoupil ministr spravedlnosti Drtina. Nekomunističtí ministři požadovali shodně anulaci tohoto rozhodnutí a ministr vnitra byl vyzván, aby na příštím zasedání vlády 17. února předložil příslušnou zprávu o navrácení odvolených velitelů zpět do jejich předchozích funkcí. Ministr Nosek ale na jednání vlády nepřišel a nekomunističtí ministři se rozhodli neúčastnit jednání vlády, dokud nebude splněno usnesení z 13. února. Demise 12 ministrů, ke kterým se již žádný další člen vlády nepřipojil, však nezměnilo nic na tom, že vláda nepřestala existovat. Sociální demokraté ani nestraníci Jan Masaryk a Ludvík Svoboda se k demisi nepřipojili. Hlavní iniciátoři snažící se vyvolat vládní krizi a pád vlády především hrubě podcenili celkovou situaci ve společnosti a veřejné mínění. Podcenili vliv KSČ a naopak přecenili důvěru vloženou v prezidenta Beneše. On sám byl především realista, nehodlal hazardovat a pouštět se jako aktivní aktér do vnitrostranických sporů, samozřejmě si byl vědom síly poválečné KSČ a její schopnosti dostat na svou stranu většinu společnosti. Dobře si uvědomoval, co vše může nakonec pád vlády způsobit a nehodlal svou osobou zaštítit neuspokojené mocenské ambice několika vrcholných představitelů tří politických stran. Beneš dobře chápal přirozenou autoritu komunistů v rámci Národní fronty i revolučních odborech. A už vůbec nehodlal zapojit do rodící se vládní krize policejní složky či dokonce armádu. Velmi zajímavě popsal situaci těchto dnů novinář F. Peroutka: „V politice vždy je chybou podráždit nepřítele, jestliže ho nemůžeme přemoci. V revoluční situaci slabší strana musí spíše prodlužovat krizi, doufajíc, že někde se zableskne jiskra naděje. Demokratičtí ministři podali prezidentovi svou demisi na protest tomu, že ministerský předseda odmítá splnit vládní usnesení … Zdálo se, že nepostřehli, že jsou v bezprostředně revoluční situaci, což je těžko odpustitelná chyba intelektuální“ Pro jednání vlády 20. února připravil ministr Nosek velmi podrobnou zprávu, kde popisoval důvody odvolání důstojníků SNB v souvislosti s celkovou reorganizací SNB. Zákon o národní bezpečnosti ukládal vnitru, aby přizpůsobilo celou organizaci územní struktuře správy a zrušilo nadbytečný počet velitelství u policie. Zvláště organizačně složité byla dosavadní struktura v hlavním městě. V Praze existovalo v té době 15 národních výborů, ale plných 46 velitelství SNB.

Osoby snažící se vyvolat vládní krizi jednaly očividně pod časovým tlakem, blížily se nejen volby, ale především sjezd závodních rad a odborových skupin svolaný na neděli 22. února do Prahy. Ten měl jednat o aktuálních otázkách a na předním místě zejména o dalším procesu při znárodňování. Zde mohli aktéři destabilizace vlády těžko očekávat jakoukoliv zásadní podporu pro své další kroky. 21. února navíc svolali komunisté do mnoha měst velké manifestace, kde hodlali veřejnosti vyložit vlastní návrhy pro řešení vzniklé situace. Statisícová účastna manifestaci konané na Staroměstském náměstí v Praze dala dostatečně srozumitelný signál všem o náladách veřejnosti. Odstoupivší ministři svým postojem demonstrovali opuštění politiky založené na široké národní shodě realizované na základě Košického vládního programu a Národní fronty. Toto u většinové veřejnosti nemohlo získat pochopení, natož podporu. V těchto osudových dnech již na mnoha místech republiky existují závodní stráže na ochranu továrních provozů a objektů proti možným narušením a sabotážím. 21. února pak z těchto skupin vznikají Lidové milice, jejichž existenci si vynutila vzniklá situace a do kterých se brzy zapojují především dělníci po celé republice. Z iniciativy Revolučního odborového hnutí se v neděli 22. února v Průmyslovém paláci v Praze schází přes 8 tisíc delegátů ze všech krajů zastupujících závodní rady a odborové skupiny. Ze všech pozvaných předsedů stran působících v rámci Národní fronty je zde přítomen pouze Klement Gottwald. Následně sjezd dává plnou podporu předsedovi vlády při řešení krize a doplnění vlády nové členy připravené pracovat na již dříve stanovených úkolech. Naprostou podporu zde získává požadavek na plnění Budovatelského programu vlády a další znárodnění domácího i zahraničního velkoobchodu, výroby lihovin, výroby a distribuce léků a všech podniků s více než 50 zaměstnanci. Na 24. února je vyhlášena jednohodinová generální stávka. Právě tato skutečnost ukazuje, že plán na ukončení činnosti vlády se nesetká s žádným úspěchem a naopak skončí naprostým fiaskem. Po diskusi je přijata rezoluce sjezdu. Jen 10 delegátů se vyslovuje proti. Další významnou událostí tohoto dne je slavnostní ustavení Svazu přátel SSSR a Společnosti pro kulturní a hospodářské styky se SSSR. Ještě toho samého dne se odstupující ministři dozvídají o skeptickém náhledu prezidenta Beneše na jejich rozhodnutí.

V pondělí 23. února se u prezidenta střídají zástupci všech hlavních stran. I uvnitř stran se horečně jedná, v těchto okamžicích prakticky nepřetržitě. Tato jednání však nic zásadně nového nepřinášejí. Prezident nevyslyšel ani apel svého bratra Vojty Beneše, v té době poslance, aby zaujal proti komunistům tvrdší postoj a oslabil tak jejich vliv. Toho dne v rámci oslav 30. výročí vzniku Rudé armády vydává ministr obrany rozkaz do všech vojenských útvarů. Zdůrazňuje v něm pevné spojenectví se SSSR a poukazuje na sílu Rudé armády: „Sovětská armáda nám zajistila vítězství, osvobodila naši vlast a po splnění úkolu odešla. Je – li naším spojencem taková armáda, máme vždy vyhlídky, že po jejich boku ubráníme naši vlast i proti nejsilnějšímu nepříteli.“ Ministr zahraničí Jan Masaryk se v kritické době také vyslovuje k situaci a ke zklamání antikomunistických sil se nepřidává na jejich stranu: „Jdu s lidem za všech okolností. Kdybych jednal jinak, musel by se můj tata v hrobě obrátit. Ať už byl jakýkoliv, kdyby tady dneska byl, já jsem přesvědčen, že by šel taky s lidem. Armáda může střílet, ale vždy jen do nepřítele a nikdy do vlastního lidu.“ Právě postoj obou těchto nestraníků ve vládě přispěl k celému průběhu únorových událostí. Státnická rozvaha a vlastenecké cítění podpořené životnímu zkušenostmi se staly hlavními vodítky v jednání těchto osobností na počátku roku 1948. Oba i za tento svůj postoj, stejně jako za účast v poválečných vládách také zaplatili v dalším období nemalou cenu.

24. února v době mezi 12. – 13. hodinou probíhá manifestační hodinová stávka. Účastní se jí na 2,5 milionu pracujících, nepřipojuje se jen zlomek zaměstnanců. Z mnoha míst země se ozývají hlasy, že je třeba vyrazit do Prahy a podpořit tak stávající vládu. Za tímto účelem jsou vypraveny i zvláštní vlaky do hlavního města. Čas v té době běžel rychle vpřed a přiblížilo se rozhodnutí prezidenta o jeho postoji k demisi 12 ministrů tří vládních stran. 25. února si sice Beneš ještě vyžádal čas na rozmyšlenou, ale odpoledne nakonec podepsal demisi těchto ministrů a jmenovací dekrety nových členů vlády. Nová vláda měla 24 členů – 8 za KSČ, 3 za KSS, 3 sociální demokraté, 2 zástupce mělo ROH, 2 strana lidová, 2 národní socialisté, 1 Demokratická strana, 1 Strana slobody a ve vládě zůstali i 2 nestraníci. Kolem 17. hodiny odpolední pak Klement Gottwald oznamuje davům na Václavském náměstí prezidentovo rozhodnutí a seznamuje veřejnost se jmény nových členů vlády. Odezvou je mu mohutný souhlas s vyřešením vládní krize. Nikdo v té chvíli není na pochybách, kdo v těchto osudových chvílích utrpěl zdrcující porážku a kdo bude řídit další vývoj země. Lid se ve své většině vyslovil pro socialismus. Žádné velké pochyby nemohly panovat ani kolem řešení krize v rámci ústavního pořádku a parlamentní cestou. Výrazný vliv měly revoluční odbory a osobnosti ve vládě těšící se velké autoritě mezi lidmi.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…