Mojmír Grygar, Mirko Raduševič: Jak vzniká a končí válka

Literárky.cz ke dni skončení První světové války uvádí výňatky ze zamyšlení Mojmíra Grygara, předního českého literárního historika, které jsme již před lety v našem seriálu o fenomenologii války (ZDE) publikovali na pokračování.

V okamžiku byl vydán rozkaz k útoku na bodáky. Vyskočili jsme ze zákopů a běželi vpřed po otevřeném poli, na němž nepřetržité výbuchy vytvářely černé mraky podobající se stromům. Někteří běželi a zdálo se, jako by se, podobni kouřovým stromům, roztříštili na tisíce kusů. Ale na jiné, včetně mne, pohled na tuto scénu bezprostřední bezbrannosti a naprostého odevzdání osudu působil tak, že jsem se nemohl hnout z místa. Úryvek z románu Das große Wagnis (Velká odvaha) od Maxe Broda, který napsal bezprostředně po první světové válce.

Anatol France: „Nervem války jsou peníze." (Poznámky k fenomenologii války)

Každý, kdo se zabýval předpoklady vzniku první světové války, ví, že přibližně od roku 1907 se začínalo schylovat k součinu tří faktorů, bez nichž by válka v létě 1914 nebývala mohla vzniknout. Ve sféře hospodářské, politické a ideologické probíhaly vzájemně se podporující procesy, které ovlivnily veřejné mínění do té míry, že mnozí lidé výbuch války přivítali jako událost, která radikálně, bez ohledu na oběti, vyřeší dlouholetou krizi. Není-li porodní bábou války sám ekonomický stav velmocí, pak se žádná válka bez hospodářské základny nemůže zrodit, ani pokračovat. Za válek se výroba a fronta stávají nerozlučnými siamskými dvojčaty. Válka znásilňuje běžnou praxi výroby a obchodu, zespolečenštěné násilí deformuje ekonomickou produkci, ale dovede výrobu zbraní a válečných zařízení vybičovat na nejvyšší míru. Dnes, kdy se pootevírají zrezivělá vrata studené války, stojí za to připomenout si tato fakta a zamyslet se nad nimi.

Hospodářství Rakousko-Uherska se již delší dobu nacházelo v krizi; do značné míry ji způsobily války, jednak vojenské akce namířené proti vnitřnímu nepříteli (Radetského trestní výprava v severní Itálii roku 1859), jednak expanzivní tažení na Balkán (obsazení Bosny a Hercegoviny roku 1878 a anexe kolonizovaného území roku 1908). Hospodářství v Rakousku se již několik let před válkou octlo v červených číslech – klesala těžba uhlí, vázla výroba papíru, textilu, stagnoval zahraniční obchod, provoz na železnicích. Rakouský průmysl byl z velké části financován německým kapitálem a ani účast francouzských bank v průmyslu podunajské monarchie nebyla zanedbatelná. Důsledkem byla rostoucí nezaměstnanost; po celé zemi se šířily hladové nepokoje. O nich se samozřejmě v knihách, oslavujících Rakousko jako místo harmonického soužití mnoha národů, nic nedočteme. V nákladných publikacích, jimiž dnešní austrofilové zaplavují pulty našich knihkupectví, nenajdeme místopis sociálních bouří v předvečer války: Vídeň, Praha, Budapešť, Štyrský Hradec, Innsbruck, Terst, Černovice, Moravská Třebová, Cilli, Hermannstadt. Stát, ovládaný šlechtou, armádou, byrokracií a posvěcený katolickými hodnostáři, řešil občanské vzpoury ne tím, že by nejhůře postiženým lidem nabídl aspoň tu nejnutnější pomoc, ale tím, že na ně posílal vojáky. Trestní mobilní bataliony byly přitom sestavovány tak, že kravály v Štýrském Hradci pomáhaly rozhánět vojenské jednotky z Bosny a Hercegoviny (obyvatelé Korutan hovořili o „nájezdu Turků"), stanné právo v Čechách zajišťovali maďarští honvédi, české vojáky posílali do Tyrol a ochranu centrálních úřadů ve Vídni při nepokojích 1911 nezajišťovala místní posádka. Zvláštní národnostní strategie vojenských pánů vedla k zesílení národnostních třenic a k izolaci posádek od místního obyvatelstva. Jediné odvětví průmyslu, které před válkou zažívalo prudký růst, byla výroba zbraní a válečného zařízení. Mnoho majitelů továren, velkoobchodníků, statkářů, ale i specialistů udržujících hospodářství státu v chodu, se stále víc klonilo k názoru, že válka jako mimořádné zespolečenštění výroby, spotřeby i moci pomůže vybřednout monarchii z dlouholeté stagnaci.

Zahájení války

Zahajují-li politikové a generálové válku, nejednou se stávají obětí sebeklamu – začínají věřit vlastní propagandě. V létě 1914 si rakouský císař pán se svou kamarilou namlouvali, že tažení proti Srbsku bude „pochod s dechovkou“, a rozpoutali hrůzu, o jaké se jim ani nesnilo. Doporučuji četbu válečného deníku Vojákem Pražského sboru, v němž Egon Erwin Kisch podrobně popisuje průběh prvních měsíců války z perspektivy obyčejného pěšáka, kmána. Kdyby si něco podobného mohl císař pán představit, hnal by „Své národy“ do záhuby? 23. listopadu 1914 u dvora jistě nikoho nenapadlo císaři při pravidelném hlášení sdělit, že toho dne vojenský soud odsoudil k smrti a ještě před západem slunce popravil pětadvacetilého Slavomíra Kratochvíla z Přerova za to, že ve verších vyjádřil nesouhlas střílet na císařův rozkaz podobné mladé muže v uniformách jiných barev, kteří mu ničím neublížili. Takovou událost už tehdy masakry na srbské a haličské frontě a horlivá činnost vojenských soudů po celé zemi zcela zatlačily do pozadí. Ale vzhledem k provinění a trestu to byla mimořádná událost; jinak by ji Karel Liebknecht, německý levicový poslanec, odpůrce války, nezaznamenal a ve svém vystoupení na Říšském sněmu neodsoudil jako zločin. Budiž mu za to, třeba se stoletým zpožděním, vyjádřen dík! A to, co si zasluhují dnešní autoři chvalozpěvů na císaře pána, čtenáři si domyslí. A Jemu, Vyvolenému, samozřejmě ani na okamžik nepřišlo na um, že by mohl být za oběti a hrůzy války jednou souzen. On měl přece povinnost hájit čest a zájmy Rakouska a Jeho postavení a všechny činy krylo boží požehnání.

Když válka skončila

Po konci první světové války, německý císař Vilém II. ani na okamžik nepochyboval, že nikdo proti němu nemůže vystoupit s obžalobou za vyhlášení války, a tím méně za válečné zločiny, jichž se dopustila jeho armáda. Když však viděl, že vítězové, zejména Clémenceau, důrazně vznášejí otázku viny, prozřetelně se uchýlil na zámek v Doornu, kde mu na neutrálním území Holandska rodina Bentincků poskytla útulek.

Otázka viny za rozpoutání válečného běsnění se poprvé naplno projevila při mírových rozhovorech v roce 1919. Vítězným mocnostem nešlo jen o morální soud, ale také a především o historické memento: panovníci a prezidenti se napříště nemohli schovávat za zájmy národní a státní.

Při formulování mírových dohod se nedostala na přetřes osobní odpovědnost císařů – Františka Josefa I., ani Viléma II., ale to, co bychom nazvali odpovědností národa, vlády i většiny obyvatel, za rozpoutání války. Vina padla na německý národ, nejen v Německu, ale i v Rakousku-Uhersku. Nesmíme opomenout, že německy mluvící obyvatelé v Rakousku se považovali za Němce a přídomek „rakouský“, jak to formuloval císař František Josef I. již při nástupu na trůn, označoval občanskou příslušnost k historicky vzniklému státnímu útvaru, ne národnost.

Osobní odpovědností monarchů se účastníci mírových dohod ve Versailles nezabývali, ale to neznamená, že by byla tato otázka smetena se stolu. Je namístě ji položit a pokusit se ji řešit. Skutečnost, že dokumenty, které by ji mohly osvětlit, podléhaly utajení, falzifikaci i záměrné skartaci, historické osvětlení vzniku světové katastrofy spíše zatemňuje, než objasňuje. Na to vděčně poukazují historikové, kteří chtějí snížit vinu osnovatelů války.

Ptejme se: mohou si podněcovatelé války umýt ruce, svést vinu na někoho nebo na něco jiného? Zahájil rakouský císař válku proti Srbsku, aby pomstil smrt následníka trůnu a jeho ženy? Když se dozvěděl o sarajevském atentátu, v jeho reakci nebyla stopa lítosti ani soucitu. Podle ministra Josefa Redlicha řekl: „Osudu se nedá poroučet.“ Ale sám vzal osud „svých národů“ a Rakouské říše do svých rukou, nastolil vojenskou diktaturu a vedl válku, která přinesla obyvatelům země bez ohledu na národnost nevyčíslitelné utrpení a habsburské monarchii rozpad a zkázu.

Ve všech, i docela malých vesnicích v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i jinde v Evropě narazíme na pomníky padlých v letech 1914–1918; čteme desítky, stovky, tisíce, desetitisíce jmen a ptáme se, kdo podepsal těmto lidem, kteří se ničím neprovinili, trest smrti? Dáme-li dohromady statistiky první světové války, dospějeme k závěru, že z českého národa byl každý desátý občan tak či onak postižen (zabit, zmrzačen, zdravotně postižen, ožebračen).

Dovětek editora k Srbsku jako viníku za vznik války

Jsme po léta svědky mohutné propagační kampaně s cílem rehabilitovat Rakouskou monarchii a císaře Františka Josefa I. glorifikovat jako starostlivého otce „svých národů“, včetně Čechů. S tím úzce souvisí otázka, komu je třeba za vznik první světové války připsat nejvyšší míru viny. Má pravdu Christopher Clarc, autor Náměsíčníků, knihy o tom, „jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce“, že vinu za rozpoutání války je třeba hledat ne v Rakousku, ale na Balkáně, jmenovitě v Srbsku? Nebo je pravda podle mnohých staromilců i historiků, že Rakousko zkrotilo dobyvačné snahy Srbska? Mnozí se rádi shodují dnes v tom, že Černým Petrem je Srbsko podpalovač světové katastrofy. Je to údajně srbský nacionalismus, který podle mnohých podnítil rozpad Jugoslávie. Tyto úvahy dosáhly takových rozměrů, že zatímco včera celý svět oslavoval, tak do nedávna pobratimský národ v Černé Hoře, odmítl pod rozhodnutí parlamentu slavit připojení k Jugoslávii a chorvatský tisk označuje rok 1918 jako začátek srbského útlaku Chorvatska. Dnes se nehodí vzpomenout, že to byla srbská armáda, která se zastavila až u Klagenfurtu, Moháče, Pecse a Temešváru. Nejen, že tímto spojila srbský živel žijící z obou stran tří řek Dunaje, Sávy a Driny, ale napomohla tím i menším jihoslovanským národům k tomu, aby nesplynuly a nebyly pohlceny okolními neslovanskými národy. Jako vznik Československa s významem pro Slováky, tak stejně bylo významným krokem pro Chorvaty i Slovince, Černohorce vznik království Jugoslávie.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.