Literárky.cz ke dni skončení První světové války uvádí výňatky ze zamyšlení Mojmíra Grygara, předního českého literárního historika, které jsme již před lety v našem seriálu o fenomenologii války (ZDE) publikovali na pokračování.

V okamžiku byl vydán rozkaz k útoku na bodáky. Vyskočili jsme ze zákopů a běželi vpřed po otevřeném poli, na němž nepřetržité výbuchy vytvářely černé mraky podobající se stromům. Někteří běželi a zdálo se, jako by se, podobni kouřovým stromům, roztříštili na tisíce kusů. Ale na jiné, včetně mne, pohled na tuto scénu bezprostřední bezbrannosti a naprostého odevzdání osudu působil tak, že jsem se nemohl hnout z místa. Úryvek z románu Das große Wagnis (Velká odvaha) od Maxe Broda, který napsal bezprostředně po první světové válce.

Anatol France: „Nervem války jsou peníze." (Poznámky k fenomenologii války)

Každý, kdo se zabýval předpoklady vzniku první světové války, ví, že přibližně od roku 1907 se začínalo schylovat k součinu tří faktorů, bez nichž by válka v létě 1914 nebývala mohla vzniknout. Ve sféře hospodářské, politické a ideologické probíhaly vzájemně se podporující procesy, které ovlivnily veřejné mínění do té míry, že mnozí lidé výbuch války přivítali jako událost, která radikálně, bez ohledu na oběti, vyřeší dlouholetou krizi. Není-li porodní bábou války sám ekonomický stav velmocí, pak se žádná válka bez hospodářské základny nemůže zrodit, ani pokračovat. Za válek se výroba a fronta stávají nerozlučnými siamskými dvojčaty. Válka znásilňuje běžnou praxi výroby a obchodu, zespolečenštěné násilí deformuje ekonomickou produkci, ale dovede výrobu zbraní a válečných zařízení vybičovat na nejvyšší míru. Dnes, kdy se pootevírají zrezivělá vrata studené války, stojí za to připomenout si tato fakta a zamyslet se nad nimi.

Hospodářství Rakousko-Uherska se již delší dobu nacházelo v krizi; do značné míry ji způsobily války, jednak vojenské akce namířené proti vnitřnímu nepříteli (Radetského trestní výprava v severní Itálii roku 1859), jednak expanzivní tažení na Balkán (obsazení Bosny a Hercegoviny roku 1878 a anexe kolonizovaného území roku 1908). Hospodářství v Rakousku se již několik let před válkou octlo v červených číslech – klesala těžba uhlí, vázla výroba papíru, textilu, stagnoval zahraniční obchod, provoz na železnicích. Rakouský průmysl byl z velké části financován německým kapitálem a ani účast francouzských bank v průmyslu podunajské monarchie nebyla zanedbatelná. Důsledkem byla rostoucí nezaměstnanost; po celé zemi se šířily hladové nepokoje. O nich se samozřejmě v knihách, oslavujících Rakousko jako místo harmonického soužití mnoha národů, nic nedočteme. V nákladných publikacích, jimiž dnešní austrofilové zaplavují pulty našich knihkupectví, nenajdeme místopis sociálních bouří v předvečer války: Vídeň, Praha, Budapešť, Štyrský Hradec, Innsbruck, Terst, Černovice, Moravská Třebová, Cilli, Hermannstadt. Stát, ovládaný šlechtou, armádou, byrokracií a posvěcený katolickými hodnostáři, řešil občanské vzpoury ne tím, že by nejhůře postiženým lidem nabídl aspoň tu nejnutnější pomoc, ale tím, že na ně posílal vojáky. Trestní mobilní bataliony byly přitom sestavovány tak, že kravály v Štýrském Hradci pomáhaly rozhánět vojenské jednotky z Bosny a Hercegoviny (obyvatelé Korutan hovořili o „nájezdu Turků"), stanné právo v Čechách zajišťovali maďarští honvédi, české vojáky posílali do Tyrol a ochranu centrálních úřadů ve Vídni při nepokojích 1911 nezajišťovala místní posádka. Zvláštní národnostní strategie vojenských pánů vedla k zesílení národnostních třenic a k izolaci posádek od místního obyvatelstva. Jediné odvětví průmyslu, které před válkou zažívalo prudký růst, byla výroba zbraní a válečného zařízení. Mnoho majitelů továren, velkoobchodníků, statkářů, ale i specialistů udržujících hospodářství státu v chodu, se stále víc klonilo k názoru, že válka jako mimořádné zespolečenštění výroby, spotřeby i moci pomůže vybřednout monarchii z dlouholeté stagnaci.