Střílečka po americku
Nedávno jsem shlédl jeden z klasických westernů Muž, který zastřelil Liberty Valance, natočený v roce 1962 Johnem Fordem a kupodivu jsem zjistil, že režisér navěsil na skelet populárního žánru cizorodý politický kabát. Fordovi, který již v éře němého filmu natočil desítky úspěšných westernů, nikdo neupře, že se stal klasikem kovbojek, ale tvrdit, jak jsem se dočetl v různých pramenech, že byl jedním z největších režisérů všech dob, někdo jako Bergman nebo Wells, je silně přitaženo za vlasy. Film o smrti Liberty Valance je v seznamech označován pěti hvězdičkami jako klasické dílo svého druhu. Takovému vysokému ocenění jsem nevěřil, ale přece jen jsem nečekal, že budu svědkem podívané, kterou dnes snad už nikdo, kromě zatvrzelých milovníků westernů a nedospělých diváků, nemůže brát vážně. Proslavený filmový opus je několikanásobný kýč. Herci nikdy neporuší předepsané obrysy svých šablonovitých rolí a, jak jen mohou, přehrávají; slavný John Wayne hraje sám sebe, diváci ho mají rádi a očekávají od něho stále totéž. Příběh se s železnou logikou pohybuje k rozuzlení a je neústrojně zatížen průhledným osvětovým záměrem, něčím jako školou a propagací demokracie, vlády práva a rovnosti. Režisér i herci naložili na typický westernovský námět – hrdina verus darebák – politicky korektní výklad o tom, jak se Divoký západ úspěšně civilizoval, jak staré právo koltů nahrazovala vláda práva, jak se lidé učili volit ty správné senátory. To všechno vyjadřuje nejen příběh, založený na srážkách a konfliktech mezi postavami, ale také scény ze školení, kde místní nevzdělaní osadníci se učí nejen číst a psát, ale také chápat americkou ústavu.
Naivita Fordova westernu je zdrcující. Propagace ušlechtilé politické gramoty dokáže zahubit kdejaký žánr, nejen kovbojku, která musí být poslušna svým přísným pravidlům. (Ostatně tato pravidla se časem – spíš bohužel, než bohudík – mění; v nejednom z novějších westernů se staré zlaté pravidlo žánru, totiž přísný protiklad mezi pozitivními hrdiny a darebáky, podezřele ruší, smazává. Ruku v ruce s tím se krvavá řež stává l'art pour l'artem, zabíjením kvůli zabíjení.) skutečnosti, stává pravdou. Myslím, že to platí nejen o příbězích Divokého západu na přelomu 19. a 20. století.
Různé metry amerického práva
Alexis Tocqueville ve svých zápiscích o Americe konstatoval, že právníci za mořem představují aristokracii, zvláštní privilegovanou intelektuální skupinu, která tvoří „nejmocnější platnou záruku proti výstřelkům demokracie“. Dnes se ve Spojených státech rozhořívá spor právníků s výkonnou politickou mocí. Představuje prezident Trump ostré hochy s nízko zavěšenými kolty? Stojí proti němu idealističtí Ransomové Stoddarové hájící paragrafy? Sotva. Trump se (zatím?) neohání pistolemi, ale dekrety, tedy právními dokumenty. Zdá se, že jde spíš o spor dvou různých výkladů práva, který má ve Spojených státech dlouhou historii a spolehlivě rozděluje obě politické strany. Zatímco pro republikány je litera zákona spolu s historickou zkušeností (precedencí) neochvějnou základnou, kterou je třeba před etikou a jinými vnějšími vlivy chránit, demokraté zastávají otevřenější pojetí práva, které právníkovi umožňuje brát v úvahu hodnoty a impulzy přicházející odjinud; může to být právě tak věc životní praxe jako nadčasový princip. Když se tradicionalisté měli vypořádat se segregací, prohlásili, že rasová diskriminace jako taková není nezákonná, ale že její důsledky se s ústavou dostávají do rozporu. Tomu se říká nakrmit vlka, a nepřijít o kozu. Naproti tomu demokraté nazvali segregaci mravně nepřípustnou, tedy – protiprávní. V tomto případě si dnes sotva kdo troufne zkostnatělý zákon hájit před intervencí cizorodého prvku. Přesto nám mnoho právníků vysvětlí, že právo, které je založeno na smlouvě, dohovoru, paktu (jako příklad se uvádí Magna charta a právo britské a americké) brání svobody občanů lépe než právo dovolávající se nadčasových hodnot, jako jsou přirozená lidská práva nebo náboženská dogmata. Italská novinářka Oriana Falaciová ve svých statích dávala jednoznačně najevo sympatie k tvůrcům americké ústavy, kteří vycházeli ze svých životních zkušeností, a ne z filozofických teorií osvícenců, encyklopedistů, učenců, právníků, básníků, jak tomu bylo za Velké francouzské revoluce. Smlouva dovolávající se zájmů společenských skupin přináší sice právní stabilitu, ale přitom nemůžeme přejít pokrčením ramen skutečnost, že americkým odpůrcům britské monarchie nevadil princip rasové nadřazenosti, která jim umožnila vystavit rudé a černé obyvatele země po celá staletí zotročení a vybíjení. Proč došlo k zrušení rasové segregace v americké armádě teprve po druhé světové válce v roce 1948 a proč byly všechny formy rasové diskriminace postaveny mimo zákon až v roce 1968? Kde jste byli američtí právníci, dědicové statečného Ransoma? Drželi jste se zuby nehty ústavy a nechtěli jste její literu poškodit externím požadavkem rovnosti všech občanů, nejen těch privilegovaných. Modlili jste se v kostelích, ale podstatné poselství evangelia vám uniklo.
Spor, který prezident Truman vede s právníky, vzbuzuje otázky, na které nedovedu odpovědět. Jisto je, že nepotřebuje kohortu právníků, které si najal Obama, aby mohl prosazovat prezidentské dekrety. Trump se dovolává principu ochrany státu, bezpečnosti obyvatelstva jako příkazu chvíle, který jeho předpisy vyjadřují a respektují. Vystupuje proti konzervativnímu pojetí práva, proti právnímu formalismu, ale zřejmě by se mu příčilo zakládat právo na tak vágních pojmech, jako jsou lidská práva, rovnost, svoboda, bratrství. (Podobné dvojí pojetí zákona se projevuje i v katolické církvi: zatímco papež František otřásá zkamenělými dogmaty ve jménu změněných životních podmínek milionů lidí, jeho protivníci tvrdí, že jakákoli změna přivede jednotu a stabilitu víry a církve v nebezpečí.)
Trump samozřejmě není Ransonem, ale ani Tomem z Fordova westernu. Jisto však je, že právo se může uplatnit jen tam, kde občany neohrožuje žádný Liberty Valance, žádny islámský ani sekulární terorista, ale ani žádný velkostatkář, který má zálusk na majetek chudých a bezbranných osadníků. Na závěr nemůžeme nepřipomenout skeptickou poznámku Alexise Tocquevilla na adresu amerických právníků: „Jako ostatní lidi, i je ovládají jejich osobní zájmy, a zvláště ty, které diktuje okamžitý prospěch.“
Koneckonců nejde o literu zákona, ale o její výklad.
Autor je literární teoretik a historik
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
