V různých obměnách se s tímto slovem setkáme v Dubčekově rozhlasovém projevu, v projevu Gustáva Husáka na sjezdu KSS v Bratislavě i v projevu prezidenta Svobody. Tento termín byl v oněch projevech užíván především v souvislosti jakéhosi neurčitého příslibu, že normalizují-li se poměry (jinak řečeno, společnost demobilizuje a zastaví intenzivní, otevřený odpor proti okupaci), povede to nějakým nejasným a blíže nespecifikovaným způsobem k obnovení normálních poměrů v dalším smyslu slova, totiž k odchodu cizích vojsk ze země.

Ještě častěji pak vždy znovu mluvili o nezbytnosti normalizace ve smyslu návratu ke standardnímu fungování komunistického režimu ti, kteří takové obnovení pořádku postupně přebírali do svých rukou, Husák především. Termín měl kritiky už ve své době, kteří oprávněně argumentovali, že pod heslem normalizace jsou nastolovány poměry zcela nenormální. Má své kritiky, jakožto nereflektovaný dobový termín i dnes, je ale obecně srozumitelný. Je ostatně používán velmi intenzívně i aktuálně, jako termín se silně negativní konotací pro charakteristiku celé škály jevů v soudobém českém veřejném životě.

Kdy vlastně normalizace začala, kdy byla dovršena? Proč byla konsolidace komunistického systému v Československu na počátku sedmdesátých let tak úspěšná? A nakonec, byla situace v Československu v období, jež označujeme jako normalizační (tedy celé takřka dvacetileté období, k němuž je začátek sedmdesátých let jen úvodem) opravdu tak specifická a v rámci sovětského bloku zvláštní?

Do let 1969–1971 bezesporu podstatná část procesu konsolidace komunistického režimu v Československu spadá. V roce 1969 ovládly normalizační síly, tedy síly které pracovaly na vyřešení „československé krize" v intencích Moskvy, rozhodující pozice ve vedení KSČ i ve státních orgánech. Od podzimu 1968 se postupně měnilo personální obsazení vysokých stranických a státních funkcí. Nejprve jen v jednotlivých případech, ale později tento proces akceleroval. Výrazný obrat v politice vedení KSČ směrem k linii požadované Kremlem znamenalo listopadové plénum ÚV (14.–17.11.). Zásadní změnou bylo samozřejmě nahrazení Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Gustávem Husákem 17. dubna 1969. Květnové (29.–30.5.) a zářijové (25.–26.9.) plénum ÚV pak přineslo masové a zcela zásadní personální změny.

Likvidovány byly zárodky občanské společnosti. V červnu byl zrušen Svaz vysokoškolských studentů, některé další organizace – např. Svaz spisovatelů – vedly ještě urputné ústupové boje, už víceméně mimo zraky veřejnosti a podařilo se je normalizovat nebo zrušit a nahradit novými, poslušnými až o rok či dva později. Výrazně byla zefektivněna kontrola médií. Vydávání řady periodik bylo zastaveno, už v květnu a červnu 1969 byl zakázán Reportér (vydávaný Svazem novinářů), Listy (vydávané Svazem spisovatelů), Studentské listy (Svazem vysokoškoláků) – jen tyto tři týdeníky vycházely dohromady v nákladu několika set tisíc kopií a měly na veřejné mínění obrovský vliv. Revokovány byly nejdůležitější protiintervenční usnesení státních i stranických orgánů ze srpna 1968.