Oldřich Tůma: Obnovení pořádku neboli normalizace

28.11.2018 21:35

Pod dobovým termínem normalizace rozumíme postupné obnovení režimní kontroly nad společností, neboli „obnovení pořádku", řečeno slovy pronikavého soudobého analytika tohoto fenoménu Milana Šimečky. Volání po normalitě se objevilo ve vystoupeních celé řady politiků reformní části vedení KSČ hned 27. srpna po jejich návratu z Moskvy, po podepsání tzv. moskevského protokolu.

Oldřich Tůma: Obnovení pořádku neboli normalizace
Foto: internet
Popisek: Komunistický prezident Gustav Husák

V různých obměnách se s tímto slovem setkáme v Dubčekově rozhlasovém projevu, v projevu Gustáva Husáka na sjezdu KSS v Bratislavě i v projevu prezidenta Svobody. Tento termín byl v oněch projevech užíván především v souvislosti jakéhosi neurčitého příslibu, že normalizují-li se poměry (jinak řečeno, společnost demobilizuje a zastaví intenzivní, otevřený odpor proti okupaci), povede to nějakým nejasným a blíže nespecifikovaným způsobem k obnovení normálních poměrů v dalším smyslu slova, totiž k odchodu cizích vojsk ze země.

Ještě častěji pak vždy znovu mluvili o nezbytnosti normalizace ve smyslu návratu ke standardnímu fungování komunistického režimu ti, kteří takové obnovení pořádku postupně přebírali do svých rukou, Husák především. Termín měl kritiky už ve své době, kteří oprávněně argumentovali, že pod heslem normalizace jsou nastolovány poměry zcela nenormální. Má své kritiky, jakožto nereflektovaný dobový termín i dnes, je ale obecně srozumitelný. Je ostatně používán velmi intenzívně i aktuálně, jako termín se silně negativní konotací pro charakteristiku celé škály jevů v soudobém českém veřejném životě.

Kdy vlastně normalizace začala, kdy byla dovršena? Proč byla konsolidace komunistického systému v Československu na počátku sedmdesátých let tak úspěšná? A nakonec, byla situace v Československu v období, jež označujeme jako normalizační (tedy celé takřka dvacetileté období, k němuž je začátek sedmdesátých let jen úvodem) opravdu tak specifická a v rámci sovětského bloku zvláštní?

Do let 1969–1971 bezesporu podstatná část procesu konsolidace komunistického režimu v Československu spadá. V roce 1969 ovládly normalizační síly, tedy síly které pracovaly na vyřešení „československé krize" v intencích Moskvy, rozhodující pozice ve vedení KSČ i ve státních orgánech. Od podzimu 1968 se postupně měnilo personální obsazení vysokých stranických a státních funkcí. Nejprve jen v jednotlivých případech, ale později tento proces akceleroval. Výrazný obrat v politice vedení KSČ směrem k linii požadované Kremlem znamenalo listopadové plénum ÚV (14.–17.11.). Zásadní změnou bylo samozřejmě nahrazení Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Gustávem Husákem 17. dubna 1969. Květnové (29.–30.5.) a zářijové (25.–26.9.) plénum ÚV pak přineslo masové a zcela zásadní personální změny.

Likvidovány byly zárodky občanské společnosti. V červnu byl zrušen Svaz vysokoškolských studentů, některé další organizace – např. Svaz spisovatelů – vedly ještě urputné ústupové boje, už víceméně mimo zraky veřejnosti a podařilo se je normalizovat nebo zrušit a nahradit novými, poslušnými až o rok či dva později. Výrazně byla zefektivněna kontrola médií. Vydávání řady periodik bylo zastaveno, už v květnu a červnu 1969 byl zakázán Reportér (vydávaný Svazem novinářů), Listy (vydávané Svazem spisovatelů), Studentské listy (Svazem vysokoškoláků) – jen tyto tři týdeníky vycházely dohromady v nákladu několika set tisíc kopií a měly na veřejné mínění obrovský vliv. Revokovány byly nejdůležitější protiintervenční usnesení státních i stranických orgánů ze srpna 1968.

V přímém střetu byl ve dnech kolem prvního výročí okupace velmi brutálními prostředky likvidován otevřený odpor veřejnosti v ulicích českých a moravských měst. Přijetí Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění 22. srpna 1969 (na němž se velmi smutným způsobem podílel i tehdejší předseda FS Dubček) poskytlo režimu právní nástroje k intenzivní pacifikaci společnosti. Zákonné opatření bylo jakýmsi miniaturním výjimečným stavem, umožňovalo držet odpůrce režimu týdny ve vazbě bez rozhodnutí soudu, zostřovalo v některých případech trestní sazby, zjednodušovalo a urychlovalo soudní řízení, umožňovalo zjednodušenou procedurou zastavovat vydávání periodik, rozpouštět společenské organizace, propouštět z práce i vylučovat ze studia. Do konce roku 1969 bylo podle paragrafů Zákonného opatření odsouzeno asi 1 500 lidí, pravda většinou k podmíněným nebo peněžitým trestům.

V roce 1970 proběhly prověrky a masová čistka uvnitř KSČ, při nichž různým způsobem ztratilo členství ve straně takřka půl milionu členů (28 %). Desetitisíce z nich (a také mnoho dalších, kteří členy strany nikdy nebyli) bylo v následně či souběžně probíhajících čistkách zbaveno funkcí, míst či vůbec možnosti pracovat ve svém oboru. Větší část těchto čistek byla uskutečněna v letech 1970–1971, někdy se jednalo o jakousi postupnou proceduru, při níž nejprve lidé odcházeli z exponovanějších pozic – např. z politických míst do vědeckých ústavů, někdy byli vysláni do ciziny, z vedoucích funkcí na nižší atp. Iluze, že na této úrovni se čistky zastaví, ovšem trvala krátce – většinou po několika měsících následovaly další perzekuce a odchod nejčastěji k manuální práci. V této době se také represivním orgánům podařilo likvidovat většinu skupin, které chtěly – poté, co zmizela možnost projevovat jakékoli nekonformní postoje veřejně – pokračovat v odporu jinými formami. Na konci roku 1969 byly pozatýkány desítky osob (a mnozí z nich později odsouzeni) z okruhu Hnutí revoluční mládeže. Hnutí revoluční mládeže bylo skupinou, jež sestávala především ze studentů a stavěla se radikálně na odpor poměrům, které se od podzimu 1968 prosazovaly stále silněji – do jara 1969 otevřeně, poté se pokoušela i o určitou formu konspirace. V roce 1970 a 1971 byly likvidovány opoziční skupiny, jejichž jádrem byli většinou bývalí reformní komunisté, v Brně působila velmi agilně i skupina sestávající především ze členů Československé strany socialistické. Tato fáze policejních a soudních represí vyvrcholila zatýkáním v předvečer parlamentních voleb na podzim 1971 a tzv. létem procesů 1972.

Naštěstí se nenaplnily ani obavy z opakování padesátých let, soudní a policejní represe počátku let sedmdesátých byly výběrové, zasáhly spíše desítky lidí s tresty mírnějšími než o dvacet let dříve – většinou maximálně do pěti let. Proč nakonec režim upustil od masovějších represí (trestní stíhání v některých případech – signatáři petice 10 bodů ze srpna 1969, studentští vůdcové aj. – už bylo připraveno a na poslední chvíli zastaveno), není úplně jasné. Někteří připisovali zásluhu za mírnější postup Husákovi a jeho osobní zkušenosti dlouholetého politického vězně z padesátých let. V individuálních případech, i když šlo o jeho osobní přátele, Husák ale velké skrupule neměl: ve vězení se na několik let ocitl např. i historik Milan Hübl, který Husákovi pomáhal nejen po jeho návratu z vězení v šedesátých letech, ale který v ÚV pomáhal organizovat většinu pro Husákovu volbu prvním tajemníkem v dubnu 1969. Významnější asi byl postoj Sovětů, kteří si v situaci postupující détente nepřáli zbytečně přitahovat pozornost světové veřejnosti k Československu, bez významu jistě nebylo ani složité manévrování a latentní konflikt mezi různými frakcemi normalizačního vedení KSČ – otázka trestů za rok 1968 byla jedním z terénů, na nichž byly tyto konflikty vybojovány. V každém případě se režim v roce 1971 cítil již tak silný, že se odhodlal k uskutečnění sjezdu strany i voleb – a také je standardním způsobem realizoval.

Takového obnovení pořádku, jehož zásadními komponentami byla rekonstrukce komunistické strany, zastrašení veřejnosti, obnova kontroly nad médii, podrobení společenských organizací, likvidace zbytků politické opozice, bylo dosaženo nejpozději někdy v roce 1971. Z poněkud jiného úhlu pohledu se ovšem může jevit, jako by se pražské jaro ve společnosti dohrávalo ještě delší dobu. Je zde totiž jeden důležitý fenomén společenského vědomí, fenomén velmi signifikantní a významný, který se skutečně mění až někdy kolem poloviny sedmdesátých let. Totiž představa o dočasnosti husákovské normalizace. Celý vývoj po roce 1969 se jevil tak nelogický, tak proti smyslu dějin, že se zdálo, že musí být něčím přechodným. Toto vědomí (nebo podvědomé přání) dočasnosti bylo velmi silné.

Teprve někdy v roce 1973 – řečeno slovy vůdčí postavy undergroundu Ivana Jirouse – „nám všem začínalo docházet, že to, v čem žijeme, není provizorium, že je to na dlouhou dobu, nejspíš navždycky". Akceptování tohoto faktu ovšem s sebou neslo také poznatek, že neprosadí-li se logika dějin sama sebou, je třeba něco dělat. Jak tuto dobovou atmosféru později komentoval Václav Havel: „Skončil jsem prostě s čekáním na zlepšení světa a přihlásil se ke svému právu do světa zasahovat nebo se k němu vyjadřovat." Tuto důležitou změnu, která se udála v polovině sedmdesátých let, dokumentuje celá řada textů a činů z poloviny sedmdesátých let: třeba Jirousův text Zpráva o druhém českém hudebním obrození, Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění z konce roku 1974 a především dopis Václava Havla Gustávu Husákovi z jara 1975, v němž Havel brilantním způsobem analyzoval truchlivý stav československé společnosti. V situaci, kdy se režimu zdálo, že obnova kontroly nad celospolečenským teritoriem je provedena, že zbývají jen okrajová, marginální území, jež se této kontrole ještě vymykají, a že tyto enklávy – jaké představoval třeba právě underground – je třeba likvidovat, právě tehdy se začal na horizontu formovat potenciál nové opozice (tedy ne už opozice bezprostředně spjaté s reakcí na potlačení pražského jara), který se na přelomu let 1976 a 1977 vtělil do vytvoření Charty 77.

Československá normalizace jako pokus o opětovnou konsolidaci režimu vystavenému předtím silnému otřesu až rozkladu se jistě v mnohém liší od dalších srovnatelných situací. Na rozdíl od maďarské po roce 1956 nebyla tak krvavá. Demobilizující a demotivující faktor beznadějné mocenské převahy protivníka je ovšem podobný. Zajímavé je, že maďarská konsolidace se také odehrávala v jakoby opačném gardu. Kádár využil pro fázi represí starých stalinských kádrů a poté se jich dokázal zbavit. Husák naopak využil jako nástroje k pacifikaci společnosti až do krajnosti bývalých reformistů, aby se jich i on poté zbavil. Na rozdíl od polské konsolidace režimu po roce 1981 byla úspěšná. Právě v polském případě se po mocenském potlačení Solidarity uskutečnilo to, co snad bylo nevyužitou možností i v Československu po porážce pražského jara. Vedle – a proti – režimu tady zůstala společenská alternativa, společnost nebyla atomizována a opozice zůstala natrvalo faktorem a aktérem společenského dění.

Pokud jde o normalizaci v širším smyslu i v delším časovém horizontu – jako systém charakterizovaný nehybností, snahou o stabilitu spočívající na udržování statu quo a rezignující na další pokusy o jakékoli inovace, československá normalizace výjimkou není. Ostatně ani používání samotného termínu odvozeného od slova normální není československou zvláštností. Němečtí historici např. často pracují, charakterizují-li situaci NDR sedmdesátých a osmdesátých let, s velmi užitečným termínem simulace normality, který se i na československé poměry hodí. Šlo opravdu o režim, který před svými občany i před cizinou už nechtěl (nebo ne na prvním místě) být identifikován jako režim revoluční, ale jako režim, který je v zásadě normální. Už nechtěl (či nemohl) provádět důslednou izolaci od Západu – naopak možnost kontaktu se Západem byla jedním z velmi žádaných konzumních statků, jimiž režim musel odměňovat ty, kteří mu sloužili.

Cenou za dočasnou stabilitu komunistického režimu byla stagnace a jistý kompromis se společností. Normalizační režim byl ovšem i režimem, který ztratil dynamiku, byl sice schopen konsolidace, ale ne už skutečné revitalizace a proces postupné degenerace byl v jeho podstatě jakoby přímo zakódován. I v tom byl československý normalizační režim daleko spíše než anomálií prototypem.

(autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinamiPublikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…