Podobně probíhaly i restituce. Majetek, který měl čtyřicet let ve své správě, vracel stát předúnorovým majitelům nebo jejich příbuzným. 

V Polsku restituce, u našich severních sousedů nazývané reprivatizace, de facto neproběhly. Město Varšava odhaduje, že jen v jeho případě jde o majetek za v přepočtu 120 miliard korun. A Varšavané se stále bojí rušení školek a škol i nuceného vystěhovávání z domovů. To když budou předváleční majitelé domy nebo pozemky skutečně dostávat zpět. 

Nutno ale připomenout, že Varšava, znárodněná po druhé světové válce jako celek, je i v Polsku zvláštním příkladem. Stejně jako to, že v době znárodnění ležela po Varšavském povstání z 90 procent v ruinách. 

V české debatě se v posledních letech začíná objevovat pojem deprivatizace. Vstupní tezí v tomto případě je, že jsou takové typy lidských potřeb, jejichž obsluha nesmí nikomu vytvářet zisk. Tyto potřeby mají být zajišťovány jako veřejné služby, mají být pod veřejnou kontrolou a jejich cílem je veřejné blaho.