A tu akci na zámku Příčovy jsem od počátku logicky vnímal a řadil mezi ty, na které by jezdil i Karel Kryl, a proto jsem tam vždycky hrával i ty jeho songy, co tu i po těch desetiletích stále platí. A to rok od roku čím dál tím víc. Na tu zámeckou akci v Příčovech jsem jezdil až do té doby, než pořadatelé přesunuli termín té akce o týden později. Tím ale došlo ke kolizi termínů, protože právě tou dobou jsem řadu let hrával v Rumburku (k připomenutí srpnové invaze 1968) v rámci městských slavností – a s tím termínem logicky nelze hnout. A navíc právě v Rumburku to (i pro mě) má další dimenzi – ti co viděli film „Hvězda zvaná pelyněk“ asi vědí, o co jde. A ti, co vědí také to, co v srpnu 1968 udělal můj otec paragán prezidenta Beneše s anglickým výcvikem, tak ti mají i v tom směru zcela jasno. A kdo to neví, ten ať si přečte knihu „Karel mezi námi“.

Už od 21. srpna 1968 měla naše rodina problémy. Tehdy jsem byl tzv. „týnejžr“. A od roku 1973 už jsem jaxi „doživotně“ měl problémy i já sám v muzice – zejména pak od roku 1976 coby písničkář. Inu, asi jsem se „potatil“. Ty problémy s tehdejší cenzurou a s tehdejším režimem jsem pak měl i coby profi písničkář od roku 1980 za té minulé totality. A mám je doposud i od roku 1990 i za té neo totality nynější. A světe, div se – v podstatě se stejnými cenzory osobně – kam šlápneš, tam jsou – buďto ti samí, a nebo v nástupnických generacích. A v některých případech i geneticky. Nevěříte? Tak se pozorněji rozhlédněte (třeba blíže ke Hradu i v okolí) a podumejte. Inu…