Neboli, (jak lze vyvodit z některých těch mediálních vzkazů), že je závazná i pro prezidenta republiky. Jenže ve voluntarismu takového přístupu nelze přehlednout jeden háček, a to už v samých základech tomu přiměřeně odpovídajících principů teorie práva.

I studenti, co už mají úspěšně za sebou zkoušku z právní teorie (odhadem asi tak ve druhém ročníku) dobře znají právní institut smlouvy, včetně atributů, faktorů, funkcí a systémových rozdílů s jinými typy právních úkonů. Tak například v kostce pro snazší orientaci v základech: Smlouva je dvoustranný (případně vícestranný – podle počtu zúčastněných subjektů) právní úkon smluvních stran. Jde tedy o konsensus (chcete-li o dohodu), tj. o souhlasný projev vůle účastníků.

Zpravidla to tedy je subjektivní úkon – nikoli objektivní právní skutečnost, která nastává mimo vůli smluvních stran. A to je (i zde k pozornosti čtenářů) jeden ze základních atributů smlouvy – a zde tedy i jeden ze základních příkladů rozdílu mezi právním úkonem a právní skutečností (pro snazší orientaci v těchto elementárních právních principech - obrazně řečeno je to něco jako část malé násobilky v oblasti teorie práva). Takže tím základním smluvním typem si vymezují (určují, konkretizují, apod.) své smluvní vztahy ty konkrétní tj. na té smlouvě zúčastněné subjekty, čili smluvní strany. A obsah té jejich smlouvy je závazný jenom pro ně. (Mohou být pochopitelně i určité výjimky, potvrzující zmíněné pravidlo, ale ty případy nespadají do rámce dané problematiky). Takže taková smlouva nemůže být závazná pro třetí osoby (tj. na té smlouvě nezúčastněné subjekty). A ty zúčastněné smluvní strany nejsou oprávněny požadovat po třetích osobách, aby povinnosti z té jejich smlouvy dodržovaly, plnily, podřizovaly se jim, respektovaly je, apod.