Zakládající schůzka však nakonec k nepochybné lítosti Poláků proběhla v rámci českého předsednictví EU v květnu 2009 v Praze. Asi to bylo rozumné, pozvat šest zemí – projekt se týká Běloruska, Ukrajiny Moldavska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu – do Česka. Snad i totiž lze věřit v osobní upřímnost slov tehdejšího předsedy vlády v demisi Mirka Topolánka před zahájením summitu, že Východní partnerství není namířeno proti nikomu. Byl to od něho signál do Moskvy, která se mohla obávat, že prostřednictvím tohoto seskupení se proti ní budou kout pikle. Jestliže rusofóbní slova zazní z Prahy, jde nejčastěji o výlevy individuální a opomenutelné, zatímco Poláci si takovými výrony až příliš často čechrají vlastní peříčka a snad i léčí komplex evropského nedocenění.
Nyní, po pěti letech je čas na určitou bilanci zisků a ztrát Východního partnerství, toho, co bylo učiněno v podpoře politických a hospodářských reforem v šesti postsovětských zemích. Pravdu řečeno, nejvýznamnější změnou je zcela určitě demokratická přeměna Gruzie, kde se podařilo zbavit se prezidenta Michaila Sakašviliho. Bylo to však dílem zejména Bidziny Ivanišviliho, jeho osobní odvahy i peněz, když Gruzínským snem naplnil gruzínský sen o svržení tyrana. Brusel totiž prakticky ignoroval všechna volání gruzínské demokratické opozice o „tyranské politice“ Západem oblíbeného prezidenta a byl mu lhostejný i jeho vcelku pozitivní vztah k Josifu Vissarionoviči Džugašvilimu. Na druhé straně vah je Ukrajina, po níž unie bude těžko přesvědčovat o svých politických schopnostech a o síle svého civilizačního poslání.
Jestliže před pěti lety byla účast Saakašviliho na zakládající schůzce v Praze jistým fópa, bude se možná něco podobného opakovat na konci tohoto měsíce na „výročním“ summitu za hostitelství prezidenta Miloše Zemana. Pozván je totiž také Arsenij Jaceňuk, popřevratový ukrajinský „premiér“, v jehož vládě sedí, jak říká ještě nedávno významný unijní politik Günter Verheugen, „skuteční fašisté z masa a kostí“. Takový fakt je ovšem jako rakovinový vřed na principech unie. Vztah k neofašistům a neonacistům, rozhodnost vystupování proti nim, to je test Evropské unie, která - jak je často argumentováno - je poučením z tragédie II. světové války.
Co však budí jinou pozornost, jsou zprávy těchto dnů, že bilancovat nepřijedou ani předseda Evropské rady Herman van Rompuy, ani předseda Evropské komise José Barroso a nedorazí ani šéfka unijní diplomacie Catherine Ashtonová. Český ministr zahraničí Zaorálek říká, že je to prý pochopitelné, neustále totiž zasedají kvůli dění na Ukrajině. Chtělo by se říct, že by měli přestat zasedat a naopak sednout na vlak Brusel – Praha a nechť má vlak zpoždění, aby zase nenapáchali další škody. Vždyť jestliže někdo nese spoluodpovědnost a ještě spíše odpovědnost za tragické události na Ukrajině, jsou to Barroso, hraběnka Ashtonová a dodejme ještě unijního komisaře Štefana Füleho.
Právě kvůli nim to bude summit nepochybně rozpačitý, protože Ukrajina všem ostatním vzdaluje cestu k Bruselu, který by musel tisknout eura tak, jako Američanům z tiskařských strojů vypadávají dolary, aby udržel Kyjev před krachem. S tím nepochybně musí státy zapojené do Východního partnerství počítat. Snad jen prounijní špičky Moldavska by mohly vsadit na blízké připojení k Evropské unii, pokud by přistoupily na plán rumunského prezidenta Traiana Băsesca na anexi do Velkého Rumunska. To by ovšem v zemi, jejíž obyvatelstvo většinově příklon k Evropské unii nepodporuje a také historickým vzpomínkám na Velké Rumunsko, nemuselo dopadnout dobře.
Navíc by tak byl zahájen proces „dělení“ Ukrajiny, v jejíchž dnešních hranicích se nachází území několika jiných států, které Kyjev získal jako „dárky“ od ruských carů, Lenina, Ribbentropa a Molotova, Stalina. Vyřešen je dárek od Nikity Chruščova, když Krym, podle prezidenta Zemana vždy ruský, se vrátil pod svrchovanost Ruské federace. Na Parlamentním shromáždění Rady Evropy tento týden už ostatně maďarský poslanec zvolený za stranu Jobbik Tamás Gaudí – Nagy pronesl, že "Ukrajina je umělý státní útvar" a vznesl nároky na Zakarpatsko, které bylo pod nadvládou Uherska do roku 1918.
Pro Miloše Zemana ale summit jistě bude příležitost, aby předvedl některý ze svých bonmotů, kterými jednou pobaví a jindy zase vyděsí. Jako naposledy, když oznámil, že by na Ukrajinu na ochranu jejích východních hranic poslat jednotky NATO. Přesněji řečeno na ochranu ukrajinské pučistické vlády a proti lidem, kteří vůli nevyjadřují s flintami v ruce, ale chtějí pouze demokratické referendum o svém postavení. To bychom naopak měli v rámci jednoho z cílů Východního partnerství, tedy podpory demokracie, co nejvíce doporučovat. Přenesení co nejvíce kompetencí směrem k občanům by snad mohl být lék na neutěšené ukrajinské poměry. A když ne, alespoň snad cesta k civilizovanému rozchodu, jak ho známe ze zkušeností Česko-Slovenska. Obávám se ale, že taková úctyhodná deklarace z Prahy na Ukrajinu nepůjde.
Psali jsme:
_635779128840743234.jpg&id=106242)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: vasevec.cz
