A teď není úplně podstatné, byť rozdíl je nebetyčný, zda jde o podprahovou kampaň v předvolební prospěch vybrané politické strany, nebo jen pár chybných slovíček. Tak jako tak - chyba zůstane chybou.
Před nějakým časem jsem na pozvání učitele z jedné pražské novinářské fakulty navštívil v roli hosta jeho seminář. Pedagog mě studentům představil jako „toho, který kritizuje média“. To je vážná věc, řekl jsem si. Tady studují budoucí novináři, mediální hvězdy, učí se, jak média dělat. A teď jim vykládejte něco o tom, jak se dělat nemají, a to na ploše ne semestru či ročníku, ale pouhých devadesáti minut. Tak jsem to vzal zkrátka:
1) Mnoha českým novinářům chybí pokorná touha dovídat se, být obeznámen s oborem a věcí, o nichž píšu, nebýt jen vševědoucím diletantem, ale aspoň poučeným laikem, jinak takové psaní nemá cenu informační ani kritickou, ale jen nátlakovou a politickou.
2) Mnoho českých novinářů nevzalo na vědomí, že jejich historickou úlohou není tvořit dějiny, ale popisovat je, maximálně ještě tak podrobovat kritické analýze a zasvěcenému hodnocení.
3) Ve jménu své domnělé dějinné role mnozí čeští novináři zapomínají na to hlavní, co by měla jejich profese naplňovat, totiž naprostou a bezvýhradnou nestrannost, a stávají se najatými pracovníky, ba lobbisty určitých zájmových skupin na ekonomickém nebo politickém hřišti, vytvářejíce ovšem nadále veřejně v médiích falešný dojem, že jsou nezaujatými pozorovateli. A tím uvádějí čtenáře a diváka v omyl, neboť na něm není povinnost zkoumat novinářovu nestrannost, tu očekává jako cosi samozřejmého, jako předpoklad k výkonu práce žurnalisty.
Ukončil jsem tento proslov, rozhlédl se po zvídavých pohledech v sympatických tvářích studentů v marném očekávání nějaké silné, naštvané, věcné oponentury, nařčení z mé předpojatosti a subjektivity a kdesi cosi. Nic z toho nebylo. Studenti se tvářili sympaticky, ale apaticky, vlídně, ale ochable, dokonce i když mi kladli zjišťovací, rozuměj kádrovací dotazy o životě za komunismu, nepřestali být sympatičtí. To bylo varovné.
A co když po nich chci příliš, napadlo mě. Co když dosud nebyli příliš vedeni k ostré kritičnosti, k nevyhýbavé, třebas i chybující jednoznačnosti názoru a postoje? Nedělám jim v jejich hodnotách, již tak vratkých, ještě větší paseku tím, že zpochybňuji samotné základy reálného obrazu novinářské profese, pro niž se rozhodli? A není chyba ve mně, že toto všechno po novinářích vůbec požaduji a očekávám jako mimo diskusi postavený imperativ, bez něhož tuto profesi prostě vykonávat nelze? Nemělo by mi prostě a jednoduše stačit, že příště v nějakém listu konečně najdu zprávu bez gramatické chyby?
Neodpověděl jsem si. Ale ta pochybnost ve mně klíčí. Chápeme vůbec potřebu kritičnosti a rozumíme tomu pojmu vůbec všichni stejně? Nenahrazujeme „kritičnost“ jen „útočností“, která se od „kritičnosti“ liší tím, že je stranická, směřovaná na neměnný cíl a sledující budoucí osobní užitek? Nevystačíme si s „útočností“ již jen proto, že je tak snadná (nepotřebujete k ní mít příliš informací, často žádné, je tedy bezpracná) a tak efektní (kdo je proti, je in, je hrdina a pašák, jak to umíme již z minulého režimu)? Nevím. Znám ale jedinou relativně spolehlivou cestu, jak udělat v těchto věcech trochu pořádek. Umožnit či dokonce programově poskytnout budoucím novinářům takové studium, které by jim nejen dávkovalo vědění, ale především které by je nutilo pracovat na sobě samém. Aby si novinář sám neomluvil a neodpustil svoji chybu, a může jít jen o gramatiku, vždy jde o princip! Náš školský systém zná mnoho universit, fakult, kateder. Jen mi připadá, že v něm pořád ještě není úplně přítomna škola ze všech škol nejprvnější, pro kterou nemám český název. Obecně se jí říká kinderstube.
P.S. A ruku na srdce: platí tohle zamyšlení opravdu jen o novinářích?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
