Úvodní verše jsou citovány z básně Litanie na slovo člověk, která pochází z tvorby Ivana Slavíka, katolického básníka a překladatele, jenž se narodil 23. 1. 1920) a zemřel na Štědrý den roku 2002. Vstupní citace dokonale vystihuje Slavíkův celoživotní lidský i autorský étos. A také onen – bez vyšší pomoci neřešitelný – vnitřní spor mezi možným a nemožným, chtěným a vnuceným. Mimochodem první obsáhlejší výbor ze Slavíkovy poesie, který vyšel hned po převratu, v roce 1990, nese název S očima otevřenýma (odtud jsme si jej vypůjčili do titulku této vzpomínky). Slavík psal a tvořil s očima otevřenýma – k vidění, k údivu, k úžasu, k pochopení, k znechucení, ke vzdoru, k odporu – a nakonec vždy k cestě za tím, co je věčné. Můžete to nazvat různě. Zde se nabízí výklad „věrnost sobě samému, svým hodnotám, svému přesvědčení.“

Za stínem doby

Pocházel z rodiny dělníka. Dětství prožil u prarodičů v Poříčanech. Po absolvování reálného gymnázia v Praze (maturita 1939) se zapsal na FF UK (čeština, němčina), nedlouho poté však byly vysoké školy zavřeny. Slavík pracoval jako knihkupecký praktikant v knihkupectví Jana Fromka, pak byl krátce úředníkem. V letech 1942–1945 byl totálně nasazen jako pomocný mechanik v továrně ETA v Praze-Vršovicích. Od roku 1945 pokračoval ve studiích češtiny, francouzštiny a filozofie na FF UK, absolvoval 1948 prací Epiteton Karla Tomana. V roce 1946 konvertoval ke katolictví, křestním kmotrem mu byl Jan Čep. V letech 1946–1947 byl v nakladatelství Vyšehrad redaktorem stejnojmenné revue (Vyšehrad) a také mluvčím katolické skupiny na Večerech mladé poezie v Umělecké besedě v Praze. Od 1948 působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Praze - Vršovicích a v Domažlicích; od roku 1952 v Hořovicích, nejprve na Strojní průmyslové škole, od roku 1972 na gymnáziu. V Hořovicích žil až do své smrti. Po odchodu do důchodu (1980) se věnoval výhradně literatuře. Potud strohá řeč Slovníku české literatury po roce 1945.