Poté, co Husovy dopisy v rubrice „Jak jsem potkal knihy“ vyšly, ozval se mi dr. Zdeněk Zbořil a připomněl mi v té souvislosti jiný, málem už neprávem zapomenutý text. Projev filosofa Karla Kosíka na 4. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967, v němž autorovi Husův úděl posloužil také jako metafora pro zamyšlení nad věčným dilematem privátní utilitaristy, špatné zakrývané odkazem na „rozum“, a proti tomu svědomí jednotlivce. Kosík zde na Husově odkazu dokazuje nerozdělitelnou jednotu rozumu a svědomí, kde platí, že jedno bez druhého jsou jak (řečeno slovy písně Karla Kryla) „intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše“.

Chtěl bych poděkovat Zdeňku Zbořilovi za cenný přípodotek a dnešní díl cyklu věnuji právě Kosíkovi a jeho textu z onoho spisovatelského sjezdu.

Karel Kosík (26. června 1926 - 21. února 2003) byl český filosof, historik a sociolog. V průběhu druhé světové války studoval na gymnáziu, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně. Roku 1945 maturoval na gymnáziu v Praze, poté studoval na Filozofické fakultě UK (do roku 1947), pak do roku 1949 na leningradské a moskevské univerzitě. Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let. Především díky své knize Dialektika konkrétního (1963), která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal celosvětově přijímaným intelektuálem. Roku 1968 byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterým byl až do roku 1970. Po skončení tzv. normalizace se vrátil na univerzitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu AV.

Kosíkův projev nebyl dlouhý, ale co do aktuálnosti patří k dodnes nepřekonaným. Definoval totiž téma nejen intelektuála, ale každého odpovědného občana každé doby. Tedy i té naší dnešní. A té, jak zřejmo, stále více.

------------