Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 86. díl. Projev Karla Kosíka na 4. sjezdu čs. spisovatelů 1967

13.07.2019 13:48

Minulý týden jsem Vám na tomto místě zprostředkoval četbu dopisů Mistra Jana Husa z Kostnice z jeho posledních dnů a týdnů před upálením. Chtěl jsem jimi připomenout, jak se dějiny opakují a některé, zejména ty negativní stránky se znovu a znovu vracejí, aby před nás stavěly nástrahy a nutnost rozhodováním mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 86. díl. Projev Karla Kosíka na 4. sjezdu čs. spisovatelů 1967
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Poté, co Husovy dopisy v rubrice „Jak jsem potkal knihy“ vyšly, ozval se mi dr. Zdeněk Zbořil a připomněl mi v té souvislosti jiný, málem už neprávem zapomenutý text. Projev filosofa Karla Kosíka na 4. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967, v němž autorovi Husův úděl posloužil také jako metafora pro zamyšlení nad věčným dilematem privátní utilitaristy, špatné zakrývané odkazem na „rozum“, a proti tomu svědomí jednotlivce. Kosík zde na Husově odkazu dokazuje nerozdělitelnou jednotu rozumu a svědomí, kde platí, že jedno bez druhého jsou jak (řečeno slovy písně Karla Kryla) „intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše“.

Chtěl bych poděkovat Zdeňku Zbořilovi za cenný přípodotek a dnešní díl cyklu věnuji právě Kosíkovi a jeho textu z onoho spisovatelského sjezdu.

Karel Kosík (26. června 1926 - 21. února 2003) byl český filosof, historik a sociolog. V průběhu druhé světové války studoval na gymnáziu, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně. Roku 1945 maturoval na gymnáziu v Praze, poté studoval na Filozofické fakultě UK (do roku 1947), pak do roku 1949 na leningradské a moskevské univerzitě. Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let. Především díky své knize Dialektika konkrétního (1963), která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal celosvětově přijímaným intelektuálem. Roku 1968 byl jmenován profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterým byl až do roku 1970. Po skončení tzv. normalizace se vrátil na univerzitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu AV.

Kosíkův projev nebyl dlouhý, ale co do aktuálnosti patří k dodnes nepřekonaným. Definoval totiž téma nejen intelektuála, ale každého odpovědného občana každé doby. Tedy i té naší dnešní. A té, jak zřejmo, stále více.

------------

Velký český intelektuál píše z vězení dne 18. června roku 1415: „Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomí.

Tento text je ve světové literatuře ojedinělý a patři k oněm nesmrtelným myšlenkám, v nichž se vyslovuji základní pravdy o člověku a. světu. Musíme proto pozorně číst tento text, abychom porozuměli jeho smyslu, a zejména musíme s největší opatrnosti zkoumat, v čem spočívá jeho význam jako základní pravdy.

Být základní znamená především vytvářet základ a pouze na základě tohoto základu zakládá věc svou existenci a své oprávnění. Jakmile se zničí nebo odstraní nebo zapomene a deformuje toto základní, ztrácí dotyčná věc svůj základ a každá věc bez základu se stává vratkou, plytkou a prázdnou. Základní pravda, kterou vyslovuje český intelektuál 15. století, se však netýká věci, nýbrž člověka, což znamená, že člověk bez této základní pravdy pozbývá základu, ztrácí půdu pod nohama a stává se · vykořeněným člověkem, člověkem bez základu.

Kdo je vykořeněný člověk a člověk bez základu? Ten, který ztratil rozum a svědomí, odpovídá český intelektuál 15. století. Povšimněme si dobře: rozum a svědomí existují pospolu, tvoří jednotu a pouze v této jednotě se stávají základem lidské existence. Pozdější doba a také naše doba zná rozum a svědomí již pouze jako na sobě nezávislé veličiny, které se k sobě chovají lhostejně nebo nepřátelsky. A pro moderní dobu je dokonce jakákoliv souvislost, a to tím spíš podstatná souvislost rozumu a svědomí, něčím velmi podezřelým. Ale podezření a podezíravost je špatný rádce tam, kde jde o pravdu a její problémy. Musíme se spíše naopak ptát, jaké důsledky mělo a má pro člověka a jeho svět rozloučení rozumu a svědomí, které již budí zdáni přirozenosti a odvěkosti.

Vraťme se k citovanému textu: jsme totiž natolik zajatci historických faktů, z nichž víme, jak dopadl spor koncilu s člověkem, který nechtěl ztratit rozum a svědomí, že nám zcela uniká fiktivní a potenciální varianta výsledku, kterou text naznačuje. Jménem koncilu a v zastoupení koncilu nabízí teolog intelektuálovi tuto alternativu: Jestliže přiznáš s koncilem, že máš jen jedno oko, třebaže ty víš, že máš dvě, bude ti všechno odpuštěno, ale bude ti také všechno dovoleno. Tato druhá fiktivní varianta není bez perspektiv: v ní se člověku nabízí, že všechno získá - vše ti bude dovoleno - jestliže se něčeho vzdá. A kdo by ve sporu všeho s něčím nevolil všechno a neodmítl pouhé něco? Ale především a zejména: kdo by ve sporu "reálných“ perspektiv s "iluzorními" perspektivami nedal přednost prvním před druhými a nekritizoval z tohoto realistického hlediska intelektuála, který zvolil druhou alternativu, jako zbrklého radikála, jako domýšlivého extremistu a nepoučitelného výstředníka? Neboť realista uvažuje takto: Jestliže se na mně žádá, abych uznal, že mám jen jedno oko, třebaže vím, že mám oči dvě, jistě se na mně žádá něco potřebného, prospěšného a užitečného, zkrátka něco rozumného. Co je proti hlasu tohoto požadujícího rozumu hlas svědomí? Ve srovnání s autoritativním a veřejným rozumem, který mě žádá, abych uznal, že mám pouze jedno oko, třebaže vím, že mám oči dvě, vystupuje hlas svědomí nejen jako soukromá záležitost, ale zejména a především jako malá a nicotná autorita. Protože jde o střetnutí význačné a nicotné autority, mohu hlas svědomí s klidným svědomím potlačit jako nicotnost. V realistovi vítězí vždy rozum nad svědomím.

Ale· rozum, který v realistově rozumování vítězí nad svědomím, má se skutečným rozumem pouze společné jméno; co v realistových úvahách vystupuje proti „odporu svědomí", není rozum, nýbrž osobní kalkulace, hokynářský výpočet soukromých šancí, sledování privátního interesu. Realista potlačil „odpor svědomí", aby získal všechno, ale v tomto uvažování sledujícím privátní interesy přišel ve skutečnosti o všechno: přišel jak o svědomí, tak o rozum.

Český intelektuál 15. století obhajuje proti realistovi jednotu rozumu a svědomí, ale tím obhajuje určitou koncepci rozumu a určitou koncepci svědomí. Jednota je pro charakter rozumu a povahu svědomí tak důležitá, že pozbytím této jednoty ztrácí rozum podstatnost a svědomí skutečnost. Rozum bez svědomí se stává utilitárním a technickým rozumem výpočtu, propočtu, kalkulace, a na něm založená civilizace je vyprázdněnou civilizaci bez rozumu, v niž je člověk podřízen věcem a jejich technické logice. Svědomí odtržené od rozumu klesá na bezmocný hlas nitra nebo ješitnost dobrých úmyslů.

Rozum a svědomí tvoří podle českého Intelektuála 15. století jednotu a pouze v této jednotě může být rozum tím, čím je: mít rozum znamená v původním, nikoliv v odvozeném významu slova: rozumět a umět, něčemu rozumět a něco umět, mít porozumění pro smysl věcí, pro smysl člověka, pro smysl skutečnosti, a zároveň umět a dovést vytvářet smysl věcí, smysl člověka a smysl skutečnosti. Pouze v této jednotě může být svědomí tím, čím je: páteří, pevností, nenarušeností a nezcizitelností člověka. Kdo potlačuje „odpor svědomí", aby mohl' s koncilem vyznat, že 2 X 2 je deset, nezbavuje se svědomí, nýbrž přeměňuje své svědomí na potlačené svědomí. A každé potlačené svědomí je špatným svědomím, které se projevuje a realizuje jako nevraživost, podezíravost, jako nezahladitelný resentiment. A výbuchy resentimentu se v dějinách objevují, jak známo, v podobě zavilé nenávisti, surového fanatismu a bestiálního násilí.

Český intelektuál 15. století obhajoval jednotu rozumu a svědomí a odmítl nabídku koncilu jako falešnou alternativu, neboť člověk, který vyzná s koncilem, že má toliko jedno oko, třebaže ví, že má oči dvě, nezískává nic, nýbrž ztrácí všechno, protože ztratit rozum a svědomí znamená ztratit základ svého lidství. Člověk, který nahradil rozum soukromým počtářstvím a potlačil své svědomí tak, že je přeměnil na špatné svědomí, je člověkem bez rozumu a svědomí. Takový člověk ztratil všechno a nezískal nic. Stal se nicotným člověkem, člověkem, kterého ovládá nicota. A jestliže víme, že nic znamená nihil, je člověk bez rozumu a svědomí skutečným nihilistou. ·

Český intelektuál 15. století volil proto mezi svědomím a rozumem na jedné straně a nihilismem na straně druhé. A protože rozpor mezi pravdou a nicotou je radikální, zdá se, že také jeho volba mohla být pouze radikální.

(IV. sjezd československých spisovatelů – protokol. Praha: Československý spisovatel 1968. Str. 107-109)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…