Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 107. Tajemství sametu | ParlamentniListy.cz

Nuže v době listopadových ozvěn si myslím, že se sluší podívat se na věc a věci související jaksi zpoza zrcadla. Před šesti lety sepsali spolu spisovatelka Eva Kantůrková a filmový režisér Jiří Svoboda knihu Tajemství sametu s podtitulem O zákulisí převratu 1989. Je to kniha v mnoha ohledech objevná. Jiří Svoboda byl před rokem 1989 i po něm účasten mnoha věcí veřejných (naštěstí s malými „v“ v těch slovech), a samozřejmě i Eva Kantůrková byla v centru dění, jen na jiné straně barikády. Rozprava těchto kdysi od sebe vzdálených svědků dějinných úradků nemůže nebýt zajímavá – a velice často udivující.

Autoři zvolili formu emailové korespondence, kterou ponechali víceméně bez velkých korektur, jako by v ní téměř každé slovo mělo svůj smysl a důvod, že stojí právě tam, kde stojí. A ano, čtete-li pozorně, dojdete zpravidla k témuž závěru.

Kniha sice nabízí k pohledu především na dějiny listopadu, jeho příčiny a bezprostřední následky, ale mnoho důležitého se dočteme i mimo samu tuto chronologickou nit. Pro dnešní zastavení nad knihou jsem vybral právě pár takových pasáží. Pocházejí z monologů Jiřího Svobody, který se tu vyjadřuje k řadě témat mohutně přesahujících jakýsi výchozí listopadový rámec, a zároveň ukazují, jak málo se vlastně v průběhu času mění (tedy aspoň nikoli k lepšímu). Když si odmyslíte některé dobové reálie odkazující na čas vzniku knihy (za vlády Petra Nečase, která byla provázena mnoha problémy, sice tehdy žhavě aktuálními, ale v řadě ohledů signifikantními, a poučnými pro dnešek), máte v ruce summu reflexí světa, v němž přebýváme. Postřehů, které mnohdy svádí k polemice, ale vždy k důkladnému zamyšlení.

P.S.

A nebojte! Pro některou z příštích knižních zastávek vyberu i z textů Evy Kantůrkové.

TAJEMSTVÍ SAMETU

V mezích, které nám svět umožňuje, uskutečňujeme každý volbu sám za sebe. S vědomím všech důsledků. Nikdy jsem netoužil být disidentem, nechat se šikanovat policií, mít zakázáno pracovat. A netoužím po tom ani dnes, i když se domnívám, že současnost potřebuje disidenty stejně jako minulost. Zatím je nikdo nezavírá. Předlistopadový režim chtěl být permanentně legitimizován souhlasem. Nevystačil si souhlasem u volebních uren. Současný režim občanský souhlas k ničemu nepotřebuje. Stačí, když jednou za čtyři roky přijde část občanů k volbám. Kverulanti, kteří popisují stránky internetu nějakými výlevy, poslance a ministry ani dost málo nezajímají.

Demokracie? Svobodné volby? Nikdy jsem žádného poslance k ničemu nepotřeboval. Ani v minulém režimu, ani dnes. Bylo mi jedno, kdo sedí v parlamentu. A s krátkým intermezzem 1990–94 je mi to neméně lhostejné i dnes. Tehdy hledali lidé v parlamentu politickou pozici, dnes skvěle placené zaměstnání, k němuž nepotřebují nic umět a nemusejí se ani namáhat, mohou tam klidně spát. Na poslaneckém klubu jim sdělí, kdy hlasovat pro a kdy proti. Jedinou větší zátěží poslaneckého řemesla je otrlost v poslouchání stupidních řečí. Je to výnosné zaměstnání – ti šikovnější vyjdou po několika létech z parlamentu s kontem naplněným miliony, či desítkami milionů. Při hlasování prodají svou loajalitu k voličům a volebním programům, ztratí kontakt se sociální realitou a domnívají se, že si všichni žijí „jak prasata v žitě“ – tak pravil pan ministr Kalousek.

Jenže to jsem v roce 1990 nevěděl. Před listopadovou revolucí a několik let po ní jsem měl jisté iluze o možném idealismu politiků v demokratických poměrech. Dnes už ztracené iluze. Proto k volbám nechodím. Kdyby si všichni lumpové, co si bezostyšně cpou veřejné peníze do sídel na Floridě nebo v Dubaji, mysleli, že volby můžou jejich postavení nějak ohrozit, určitě by je zakázali.

---

Dnes si po zkušenosti dvaceti let myslím, že jsem příliš idealisticky věřil v přednosti čítankové demokracie. „Demokracie je vláda lidu, lidem a ve prospěch lidu…,“ povídal A. Lincoln. Neuměl jsem si představit, že politiku začnou zvolení zástupci lidu bez skrupulí zneužívat k rozkradení veřejných statků. Že se z demokracie stane korupční systém, do kterého se zapletou všechny politické strany.

Mělo mne varovat, že se už tehdy Federální shromáždění odmítlo zabývat návrhem zákona, který jsme připravili v šestici: Šlápota, Sacher (ČSL), Dostál, Fišera (tehdy ještě OF), Ransdorf, Svoboda (KSČM). Návrh zákona stanovil, aby u trestných činů, které nastanou v průběhu velké privatizace, byla promlčecí lhůta trestných činů 20 let. Návrh byl smeten už ve výborech. Ti příslušní věděli, co činí a proč to činí. Zničující korupce následně prosákla společnost a nabyla rozměrů rakoviny. A dnes už je většina miliardových loupeží promlčená.

Mluvíme dnes oprávněně o růstu životní úrovně od roku 1989, a zapomínáme k tomu dodat, jak byl ten růst mimo jiné dosažen. Majetek dílem prodaný, dílem rozkradený v privatizaci je střízlivě odhadován na 1,5–2 biliony Kč, dluh státního rozpočtu dnes dosahuje 1,5 bilionu Kč a k tomu by bylo třeba ještě přičíst dluh veřejných rozpočtů a zadlužení domácností. Střízlivě bychom dospěli k částce 5–6 bilionů Kč. To je cena, ze které dnes vydává počet vláda lidí, jejichž politické strany tento dluh vytvořily. Prý vláda „politické odpovědnosti“, jejíž ministři mizí na lukrativních postech, když se ukáže, že se podíleli na stamilionových malverzacích. Vláda „politické odpovědnosti“, která si nechává své záměry schvalovat většinou, sestavenou z poslanců, jejichž jedna „koaliční strana“ v žádných volbách nekandidovala a druhá je složená z poslanců trestně stíhaných pro podezření z korupce a zlodějen. A to nemluvím o ceně neskonale vyšší, kterou je demoralizace politických elit a zejména vytvoření majetkové „nesouměřitelnosti“, o které píše tak výstižně prof. Jan Keller.

---

Jednou, někdy v roce 2004, mě pozvali do jedné ušlechtilé společnosti, abych promluvil o svých filmech a svém filozofickém krédu. A tak jsem své poznání formuloval nějak následovně: Dámy a pánové, většina z vás by řekla, že se hlásí k odkazu křesťanské civilizace, někteří jste asi věřící (polovina byli úspěšní podnikatelé). Chcete se dobrat spasení? Jistě! A víte, že Kristus řekl: snáze se velbloud protáhne uchem jehly, než bohatý vejde do království nebeského? Jak se s tím vyrovnáte? A víte, že Desatero říká: nepožádáš manželky bližního svého? Já jsem za svůj život požádal, a vy, dámy a pánové, nikdy? A nastavíte i druhou tvář, když vám někdo jednu vrazí? Desatero také říká: nezabiješ! A vy se hlásíte k panu Clintonovi, Holbrookovi, Blairovi a všem těm pánům, kteří bez mrknutí oka nechávají házet bomby mezi lidi suverénní země! Tak, tak, „humanitární bombardování“ (mimochodem: tohle sousloví měl V. Havel zpětně vložit do své hry o jazyce ptydepe). A hlásíte se k panu Bushovi, který o sobě tvrdí, že je věřící a chodí do kostela, a který má na svědomí desítky tisíc pobitých lidí. Jsme tedy křesťané, zaujatí pravdou, zjevenou v evangeliu, nebo to jen říkáme? Nebo „nezabiješ“ platí jen pro některé lidské tvory, zatímco pro jiné neplatí? V každém z nás je atavistické zvíře, civilizace nás kultivuje jen zdánlivě. Když na to přijde, z mnohých se stanou dozorci v Osvětimi nebo v Jáchymově nebo v Abu Graib. Zkusme k sobě být upřímní a nepěstujme pokrytectví… Ti lidé na mě koukali jako na nějakého exota.

---

Vůle k moci! To je pěkný námět k debatě. Dlouhou dobu jsem toleroval Američany s jejich válečnickými excesy právě proto, že jsem měl dojem, že na rozdíl od Evropanů mají pořád ještě vitalitu a přesvědčení o legitimitě své existence.

Deficit sebevědomí v Čechách je extrémně silný. Poslední se to pokoušel radikálně změnit Masaryk. Odmítl český antisemitismus (hilsneriáda). Odmítl lež Rukopisů (nacionalismus). Pokusil se etablovat jinou církev, která by neměla centrum moci mimo teritorium země. V roce 1919 ad. přišla pozemková reforma s implicitně vyjádřenou myšlenkou „co bylo ukradeno, musí být vráceno“.

Ve skromnější a přízemnější rovině lze obdobné rysy najít u Rašína – když jsem se jeho osobností svého času trochu víc zabýval, předznamenal pro mne v praktické politice myšlenku Maxe Webera o legitimitě kapitalismu v souvislosti s protestantskou etikou (práci Webera jsem tehdy ještě neznal). Jak se Rašín rozhořčoval nad tím, že by se nemělo dovážet tropické ovoce a vyčerpávat devizové rezervy Československé republiky na nákup zahraničního luxusního zboží. A pak ta odpověď legionářům, když jejich reprezentace nárokovala nějaké odměny – „Za službu vlasti se neplatí!“

Naše nesamozřejmost je důsledek mělkých kořenů, který musel tak naléhavě pociťovat třeba Václav Hanka.

Jako chabý znalec historie jsem se vždycky divil, proč na Václaváku sedí „Wenzel von Böhmen“ – Svatý Václav – na koni v plné zbroji (v básni pak: „…a kníže kopí potěžkal, myslete na chorál, malověrní…“). Jako válečník proslul snad pouze tím, že Jindřich Ptáčník za jeho panování vtrhl do Čech a lehce se dostal až k Praze. Václav pak podepsal mírovou smlouvu se závazkem „poplatku za mír“ (ať už šlo o stříbro, nebo voly). Jinak snad proslul zbožností, vlastnoručním pěstováním vína pro svaté přijímání a kácením pohanských model.

Ten obraz svatého Václava, patrona země české v plné zbroji, mi dokresluje příjezd Reinharda Heydricha – přijel jen náhodou 27. září a od 28. září vyhlásil stanné právo? A „svatováclavská orlice“ byla náhodně za protektorátu vyznamenáním pro dobré a spolehlivé pracovníky?

Ale to, co jsem napsal o vůli k moci a sebevědomí Američanů, za které jsou ochotni bojovat a zabíjet, byla má mýlka. Prošli zcela jiným vývojem než Evropané. Když adorují lidská práva, myslí tím lidská práva amerických elit a nanejvýš pak ještě jim nakloněných cizích elit. U Mezinárodního soudu v Haagu je možné soudit Miloševiče a kdekoho – zločince z Abu Ghraib ani náhodou. Habeas Corpus z roku 1305 se od přijetí Patriot act (Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism) nevztahuje ani na Američany v Americe. Tím méně na vězně v Guantánamu.

Američané jsou odkojeni pěstním právem. To není otázka národního sebevědomí. Masová společnost je ochotná akceptovat cokoli, co jí mocenské elity nabulíkují prostřednictvím mediální masáže. Stačí vytáhnout „starou slávu“ a položit si pravou ruku na srdce (třeba zbraně hromadného ničení v Iráku atd.). Ani jejich představitelé nemají tu „vůli k moci“, jak jsem si myslel – jsou bez ohledu na svou vůli vlečeni zájmy „vojensko-průmyslového komplexu“ (řekl Eisenhower, když varoval, jak je to nebezpečné) a finančníky a bankéři, kteří jim zaplatí (nebo nezaplatí) volební kampaň, jež přijde na stovky milionů dolarů. A tak vůli k moci nemá vlastně nikdo – ti, kdo si své prezidenty předplácejí, nestojí o viditelnou moc, ale o rozmnožení majetku (asi jako Bakala nebo Stanislav Gross, který to myslí docela upřímně).

---

V jakékoli úvaze o dalším vývoji na politické scéně ČR pak nelze ignorovat mezinárodní souvislosti. Brežněvovská „omezená suverenita“ se v unilaterálním světě naplnila nejen ve vztahu ke guberniím, ale k celému systému mezinárodního práva. Charta OSN do sebe ve svých počátcích plně zahrnula principy tři sta let platné Vestfálské smlouvy (přijaté mocnostmi Evropy 1648). Jedním ze stěžejních principů byl respekt k nedotknutelnosti suverenity národních států. Ten byl sice průběžně porušován (kupř. anšlus Rakouska 1938; sovětská agrese v Maďarsku 1956 a Československu 1968; americký vojenský vpád do Vietnamu 1964–73), avšak žádná z těchto událostí nebyla mezinárodním společenstvím uznána za legální.

V devadesátých letech XX. století až po současnost se však situace postupně měnila až do té míry, že výchozí princip Vestfálské smlouvy a mezinárodního práva přestal zcela platit (příklad – spolek zemí se dohodne na „humanitárním bombardování“ a parcelaci suverénního státu. Z obdobně formulovaných důvodů je možné pod heslem „bezletové zóny“ rozbombardovat suverénní stát, včetně hlavního města atd.).

Princip preemptivní války je v současné době stěžejní normou mezinárodního práva. O tom, která válka je spravedlivá, rozhoduje ten, kdo má atomové bomby, rakety s plochou dráhou letu a bezpilotní letadla, která na cizím území zabíjí, co jim přikáže naváděcí zařízení.

Česká republika je pouze formálně suverénní zemí (prezident Francie to kdysi formuloval bez obalu: země východní Evropy v jednání o osudu Jugoslávie nevyužily jediného práva, které měly – držet hubu). Je pak v tomto kontextu představitelné, že by do centrály NATO odjel jako zástupce ČR Vojtěch Filip nebo Miroslav Grebeníček?

Restaurace, tedy odmítnutí modernity v její osvícenské podobě, o které píšete, má celosvětový rozměr. Nelze jí čelit dětinskou hrou na volby v zemi s 10 miliony obyvatel. Můžete mne opravit, ale odhaduji, že 80 % zákonů přijímaných českým parlamentem je pouhou recepcí direktiv byrokracie EU.

Naším problémem je, že si neumíme přiznat, že vstupem do EU, zejména pak podpisem Lisabonské smlouvy, skončil projekt demokracie jakožto „vlády lidu, lidem a ve prospěch lidu“. Evropský parlament má 754 poslanců, z toho Česká republika jich má 22 (a to komunistů, lidovců, sociálních demokratů i ODS – fakticky tedy 22 poslanců nemá, protože zcela jistě nehlasují společně).

Jde pak o vládu lidu České republiky, musí-li, v závislosti na vazalské smlouvy, český parlament pouhou recepcí přijmout 80 % zákonů, které vznikly a byly přijaty někde úplně jinde? Mohou se olomoucké syrečky ještě tak jmenovat? Jak velké smějí být okurky a jak zahnuté banány? Pomazánkové máslo se tak nesmí jmenovat…! To jsou problémy, které Vám leží na srdci? Pro které chodíte volit europoslance, kteří se zeširoka smějí, jak ten lid převezli – založí si zlatý důl elektronických zdravotních knížek a z miliardy zdravotního pojištění si kupují nemovitosti. Tak vypadá vláda lidu, lidem a ve prospěch lidu?! V tom případě volím antisystémovou opozici!

Ani EU a její byrokracie však není suverénem moci – už několik let přece sledujeme, jak s politiky celé Evropy vytírají podlahu jak se špinavým hadrem bangsteři, kteří si vzali svým specifickým způsobem k srdci formuli z komunistického manifestu „bangsteři všech zemí spojte se“.

Můžeme se tvářit skepticky na různé spiklenecké teorie o chystané světové vládě, jejíž principy v roce 2008 formuloval například dopisovatel prestižního listu Financial Times Gideon Rachman: „EU dělala rychlejší pokroky, když dohody s dalekosáhlou působností odsouhlasili technokraté a politici – a pak je protlačili, aniž by došlo k debatě a hlasování občanů…“ (model, který byl aplikován v případě přijímání Lisabonské smlouvy).

Rachmanovi „technokraté a politici“ jsou ve skutečnosti jen zprostředkovateli zájmů a záměrů příslušníků nadnárodních ekonomických elit, které necítí loajalitu vůči žádné zemi. Jedinou hodnotnou „vlastí“ jsou pro ně zisky a výhodná alokace kapitálu (třeba do druhého důchodového pilíře). Pokuste se je na národní úrovni omezit, zdanit, hned hrozí přesunem výroby do zemí, kde stačí pracovní síle miska rýže.

Oběh kapitálu po světových finančních trzích tisíckrát přesahuje objem plateb v reálné ekonomice. Kdo mi nevěří, odkazuji ho na knihu Samuela Huntingtona Kam kráčíš, Ameriko? [Who we are?, 2004]. Autor samozřejmě lituje tohoto stavu pouze z hlediska zájmů integrity USA, kdy americké ekonomické elity přestaly cítit jakoukoli loajalitu vůči své vlasti a jejímu lidu. Ale jeho poznatek platí pro USA stejně jako pro ČR.

U státních zkoušek z ekonomie (jako přísedící, zkoušející otázky z jiného oboru) se opakovaně zvědavě ptám: „Co je to washingtonský konsenzus?“; „Co je to zlatý standard a proč už neexistuje?“; „Co to byla Brettonwoodská konference a jaké byly její závěry?“; „Co to byl Glass a Steagallův zákon a kdo ho zrušil?“ – na žádnou z těchto otázek jsem se ještě nikdy nedočkal odpovědi. Přitom v odpovědích na tyto otázky lze najít pochopení současného hodnotového, ekonomického i mocenského vývoje světa, ovládaného gangstery a komparzem politiků.

Vrtí pes ocasem, nebo ocas psem? Barack Obama svého času v Praze „odzbrojil“ ještě radikálněji než svého času Michail Gorbačov. „Řeči se vedou a voda teče…“ – Obama podepsal roční vojenský rozpočet na rok 2012 ve výši nepředstavitelných 662 miliard dolarů. Pro srovnání: v prvních létech po skončení studené války klesl pod hranici 300 mld. USD.

K pochopení diskrepance slov a činů stačí účetní rozvaha ženy v domácnosti: Chce-li se někdo stát americkým prezidentem, musí od sponzorů získat řádově obdobnou částku jako Obama v roce 2008 – jeho zvolení sponzoři podpořili 760 miliony USD; v kampani za znovuzvolení se odhady pohybují kolem miliardy. Ukažme si sponzory a bude zřejmé, k čemu se který prezidentský kandidát musel zavázat nejen krví, ale i duší. Bez zásadních změn ve světě mohou provincionální volby v ČR dopadnout jakkoli.

Lze možná předpokládat, že výměna politiků u moci oslabí korupční systém (odhady ročně rozkradených veřejných prostředků v ČR se pohybují od 100 do 200 mld. Kč), což by umožnilo uvolnit „škrtací politiku“ a její ničivé sociální dopady a možná i oživilo ekonomický vývoj. Lze se snad nadít, že by změněná politická rovnováha brala v potaz teorii distributivní spravedlnosti [kupř. John Rawls]. Jedno ani druhé by neznamenalo málo. Otázkou, kterou bych vytknul před závorku, je, jak silný obdiv vzbuzuje v současné vládnoucí moci a jejích řídících sponzorech projekt A. Pinocheta (významný křesťanský politik Václav Benda Pinochetův projekt demokracie kdysi adoroval zcela otevřeně).

Dovolte mi napsat desatero jednoduchých systémově nápravných opatření, která by mohla přinést ozdravění metastázami prorostlého systému a která nemá ve svém programu žádná politická strana (snad s výjimkou Petra Cibulky):

Povinnost vypsat závazné referendum v otázkách smluv a dohod, které se dotýkají suverenity České republiky (muselo by se začít anulováním přístupu k Lisabonské smlouvě).

Povinnost vypsat závazné referendum k záměrům vyslat vojenské jednotky na cizí území (přirozenou výjimku tvoří obrana při ohrožení celistvosti a územní integrity ČR).

Jmenovat nové soudce k soudům všech stupňů, a to ve výši minimálně jedné poloviny stávajících stavů.

Vypsat závazné lidové hlasování o odvolání poslanců a senátorů, hejtmanů a členů zastupitelstev na základě petice s určitým minimálním limitem hlasů (všechny vyjmenované funkce lze vykonávat pouze ve dvou volebních obdobích).

Zrušit zákonem akcie na doručitele a uzákonit jejich povinný převod na akcie se jmenovitým vlastnictvím (akcie, které touto transformací neprojdou ve lhůtě jednoho roku, pozbydou platnosti a propadnou ve prospěch státního rozpočtu).

Zavést volitelnost okresních policejních ředitelů a okresních státních zástupců na základě všeobecného volebního práva a respektovat tak zásadu subsidiarity.

Zavést porotní soudy ve všech případech trestních kauz, jejichž kvalifikace naplňuje zákonnou možnost udělení trestu nad pět let vězení.

Zavést majetková přiznání nad limit 5 milionů Kč, přičemž součástí přiznání musí být daňové přiznání, z něhož vyplývá, že přiznaný majetek byl řádně zdaněn. V případech, kdy se to vlastníkům prokázat nepodaří, propadá nezdaněný majetek státnímu rozpočtu.

Veškeré movité i nemovité majetky, které mají původ v trestné činnosti, zkonfiskovat ve prospěch státního rozpočtu.

Zvýhodnit podnikatele a korporace, které mají sídlo na území ČR a platí daně v ČR.

---

I já žiji v Evropě. Co víc, žiji na zeměkouli. Vím ale velmi dobře, že dějiny mé země, které mám v genech, stejně jako její velké postavy, jsou zcela odlišné od dějin Španělů a zcela se rozcházejí s dějinami Němců. Italové, Řekové a Albánci jsou mi jistě blízcí svou lidskou podstatou, v tom se ale nijak neliší od Australanů a Islanďanů – jednota lidské podstaty ale nestačí k tradici pocitu sounáležitosti, který se odvíjí od krajiny, v níž jsem prožil dětství, jazyka, jímž jsem se učil žvatlat a milovat maminku a tatínka – vždyť víte, co tím chci říct, a uměla byste to rozhodně lépe a výstižněji napsat než já.

Nejsem Evropan, jsem Čech, který vnímá různorodost neverbálních gest lidské kultury. A jestli jsem ještě někde jinde pociťoval totéž, co pociťuji vůči této zemi, bylo to v Izraeli, který mne od první návštěvy citově domestikoval. V Izraeli jsem také litoval, že nejsem součástí národa, který tak pevně váže sounáležitost krve, mystiky a genia loci.

A jestli jsem vůči nějaké zemi pociťoval to, co pociťuji, když uvažuji o svém češství, byl to Bělehrad, v kterém jsem nikdy nebyl, mučený i představiteli států Evropské unie. K. Jaspers v Otázce viny napsal, že poválečný soud nad Němci a Německem je třeba přijmout jako spravedlivý, bude-li od té chvíle uplatňován stejnou mírou v celém světě. Usměvavé tváře T. Blaira, B. Clintona (pars pro toto) jsou pošpiněné krví a bezcitností. Dnes stejně B. Obamy a N. Sarkozyho (pars pro toto). Souhlasím s Vámi, že všichni mají své příběhy, které všechny ty groteskní figury polidšťují – jako děti hráli kuličky a panu Sarkozymu ukradl starší spolužák milovanou cíněnku a on tak plakal. Možná ho přistihla maminka, jak v probouzející se pubertě onanoval pod peřinou.

Příběhy a city mocných, kteří užívají moc k násilí proti jiným, mne nezajímají. Pro mne nejsou subjektem, jejich smrt ve mně nevyvolává pohnutí – jak přišli na televizní obrazovky a titulní stránky dějin, zase z nich zmizí.

---

Strach. V mém životě to určitě nikdy nebylo dominantní téma. V době, kdy se všichni vzájemně strašili atomovou bombou, a my jsme se ve škole cvičili v civilní obraně, jak se chovat při atomovém výbuchu, jsem z toho měl vždycky jen legraci. Abychom ale z atomového strašení nedělali jednostrannou záležitost, z dostupné literatury je dobře známo, jak se jím dramaticky vzrušovali Američané; až z toho některým přeskočilo.

Američané se, kupodivu, pořád něčeho bojí – atomové bomby, národní dezintegrace v době války proti Vietnamu, viru HIV, antraxu, ptačí chřipky, terorismu, prasečí chřipky a bůhví čeho všeho. Hned si nakupují vakcíny a pilně se očkují, byť je dnes už prokázáno, že vakcína byla nepotřebná a na následky aplikace zemřela spousta lidí. Permanentní vyvolávání strachu z kataklyzmatu na jedné straně odvádí pozornost od daleko záludnějších problémů, a na druhé straně činí lidi ovladatelnými. Sám pan prezident Bush ale oním přehnaným strachem, zdá se, netrpěl: když se 11. září dozvěděl o útoku na dvojčata, klidně dál seděl a poslouchal děti ve školičce, jak pěkně čtou (M. Moore – Fahrenheit 9/11).

O „refeudalizované“ společnosti, kontrolované ekonomickou a politickou mocí, píše velmi pronikavě Jürgen Habermas. Popisuje manipulativní využití moci médií k vytváření masové loajality, konzumentské pasivity a redukci občana na zdroj spotřebitelské poptávky. Masová média transformují veřejnou komunikaci na reklamu a zábavu, veřejnost proměňují ve zboží určené inzerentům a rozkládají kritickou schopnost veřejnosti. Veřejnost je odstavena do role pouhých pozorovatelů legitimizujících rozdělení politické moci [P. Dahlgren].

Základy vztahu ke státu a pomyslné vlasti jsou navíc systematicky podrývané chováním státu (vlasti) k občanům, resp. nemožností prožívat současný stát jako pospolitost. Lidé nevnímají stát jako svůj stát. Je to stát těch jiných! Těch, kteří dnes a denně lidi podvádějí a ještě se jim pošklebují. Těch, kteří kážou vodu a pijí víno. Kteří ukazují, jak se nelze domoci práva! Kteří rozvracejí veškerou národní minulost a cítí se potomky vítězů z bitvy na Bílé hoře (tak pravil Kalousek). Sociální soudržnost je zásadně rozštěpená. I já mám pocit, že s mnohými sdílím už jen jazyk, který navíc marketéři, image-makeři, manažeři etc. mění v bezobsažnou hatmatilku.

(Eva Kantůrková - Tajemství sametu. O zákulisí převratu 1989 s režisérem Jiřím Svobodou. Praha: MKP 2018. ISBN 978-80-7602-346-8. Podle 1. vydání z nakladatelství Akropolis z r. 2013)