Druhý Zweigův text reflektuje židovství jako živý terč nacistických zvěrstev, a to na půdorysu úvah s rovněž židovským vědcem Sigmundem Freudem, pozastavujících se na židovským osudem od dob starozákonních po tehdejší žhavou současnosti. Pro ty, koho tento cyklus historických, ale stále aktuálních zamyšlení zaujal, mám dobrou zprávu. Péčí výborného nakladatele Bronislawa Ondraszeka, u něhož v nakladatelství Beskydy vyšly i mé dvě knihy v minulosti (Média a politika v digitálním světě a Půlstoletí polotmy) vyjde i kompletní soubor textů tohoto cyklu o nacismu knižně, a to, jak jsem přesvědčen, ještě letos. A od příštího dílu cyklu Jak jsem potkal knihy se na tomto místě vrátíme k osvědčenému modelu ukázek z inspirativních knih různých časů, ale stálé platnosti.

Postoj intelektuála ve válce

První světová válka se blahodárně lišila od druhé tím, že slovo mělo tehdy ještě moc. Ještě nebylo usmýkáno k smrti organizovanou lží, „propagandou“, lidé ještě psanému slovu naslouchali, čekali na ně. Zatímco v roce 1939 jediný projev básníka neměl ani v dobrém ani ve zlém ten nejnepatrnější účinek, zatímco dodnes ani jedna kniha, brožura, článek, báseň se mas vnitřně nedotkly, natož aby jejich myšlení nějak vnitřně ovlivnily, v roce 1914 se jedna čtrnáctiřádková báseň, jako onen Lissauerův Zpěv nenávisti, jeden pošetilý manifest „93 německých intelektuálů“ a na druhé straně zase osmistránkový článek Rollandův „Nad vřavou válečnou“ či román jako Barbussův Oheň staly událostí. Morální svědomí světa nebylo tehdy ještě tak znavené a vylouhované jako dnes, na každou zjevnou lež, na každé porušení práva národů a humanity se reagovalo vehementně, s veškerou silou staletého přesvědčení. Porušení práva, jako byl vpád Německa do neutrální Belgie, které by od té doby, co Hitler povýšil lež na samozřejmost a antihumanitu na zákon, už sotva někdo vážně káral, tenkrát ještě dokázalo pobouřit celý svět. Zastřelení dětské ošetřovatelky Cavellové, torpédování Lusitanie se pro Německo staly, v důsledku výbuchu všeobecného morálního rozhořčení, osudovějšími než prohraná bitva. V žádném případě tedy nebylo beznadějné, aby v době, kdy uši a duše ještě nebyly otupeny ustavičným žvaněním radiových vln, promluvil básník, spisovatel; naopak: spontánní projev velkého básníka měl tisíckrát větší dopad než všechny oficiální řeči státníků, o nichž se vědělo, že jsou zaměřeny takticky, politicky, jen na přítomnou chvíli, a v nejlepším případě hlásají pouhé polopravdy. Také v tomto smyslu důvěry v básníka jako nejlepšího občana čistého smýšlení přebývalo ještě nekonečně více důvěřivosti v oné – později tak velice zklamané – generaci. Armáda, úřední místa, která však o této autoritě básníků věděla, hledala všechny muže, kteří se těšili morální a duchovní vážnosti, aby je zapřáhla do svých služeb umělého stupňování veřejné nálady: měli vysvětlovat, dokazovat, potvrzovat, zapřísahat, že veškeré bezpráví, veškeré zlo je nahromaděno na druhé straně, veškeré právo, veškerá pravda na straně vlastního národa. U Rollanda se jim to nepodařilo. Neviděl svou úlohu v tom, že bude tu dusivě nenávistnou, všemi prostředky vybičovanou, vydrážděnou atmosféru ještě stupňovat, nýbrž naopak pročišťovat.