Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 145 Postoj intelektuála ve válce | ParlamentniListy.cz

Druhý Zweigův text reflektuje židovství jako živý terč nacistických zvěrstev, a to na půdorysu úvah s rovněž židovským vědcem Sigmundem Freudem, pozastavujících se na židovským osudem od dob starozákonních po tehdejší žhavou současnosti. Pro ty, koho tento cyklus historických, ale stále aktuálních zamyšlení zaujal, mám dobrou zprávu. Péčí výborného nakladatele Bronislawa Ondraszeka, u něhož v nakladatelství Beskydy vyšly i mé dvě knihy v minulosti (Média a politika v digitálním světě a Půlstoletí polotmy) vyjde i kompletní soubor textů tohoto cyklu o nacismu knižně, a to, jak jsem přesvědčen, ještě letos. A od příštího dílu cyklu Jak jsem potkal knihy se na tomto místě vrátíme k osvědčenému modelu ukázek z inspirativních knih různých časů, ale stálé platnosti.

Postoj intelektuála ve válce

První světová válka se blahodárně lišila od druhé tím, že slovo mělo tehdy ještě moc. Ještě nebylo usmýkáno k smrti organizovanou lží, „propagandou“, lidé ještě psanému slovu naslouchali, čekali na ně. Zatímco v roce 1939 jediný projev básníka neměl ani v dobrém ani ve zlém ten nejnepatrnější účinek, zatímco dodnes ani jedna kniha, brožura, článek, báseň se mas vnitřně nedotkly, natož aby jejich myšlení nějak vnitřně ovlivnily, v roce 1914 se jedna čtrnáctiřádková báseň, jako onen Lissauerův Zpěv nenávisti, jeden pošetilý manifest „93 německých intelektuálů“ a na druhé straně zase osmistránkový článek Rollandův „Nad vřavou válečnou“ či román jako Barbussův Oheň staly událostí. Morální svědomí světa nebylo tehdy ještě tak znavené a vylouhované jako dnes, na každou zjevnou lež, na každé porušení práva národů a humanity se reagovalo vehementně, s veškerou silou staletého přesvědčení. Porušení práva, jako byl vpád Německa do neutrální Belgie, které by od té doby, co Hitler povýšil lež na samozřejmost a antihumanitu na zákon, už sotva někdo vážně káral, tenkrát ještě dokázalo pobouřit celý svět. Zastřelení dětské ošetřovatelky Cavellové, torpédování Lusitanie se pro Německo staly, v důsledku výbuchu všeobecného morálního rozhořčení, osudovějšími než prohraná bitva. V žádném případě tedy nebylo beznadějné, aby v době, kdy uši a duše ještě nebyly otupeny ustavičným žvaněním radiových vln, promluvil básník, spisovatel; naopak: spontánní projev velkého básníka měl tisíckrát větší dopad než všechny oficiální řeči státníků, o nichž se vědělo, že jsou zaměřeny takticky, politicky, jen na přítomnou chvíli, a v nejlepším případě hlásají pouhé polopravdy. Také v tomto smyslu důvěry v básníka jako nejlepšího občana čistého smýšlení přebývalo ještě nekonečně více důvěřivosti v oné – později tak velice zklamané – generaci. Armáda, úřední místa, která však o této autoritě básníků věděla, hledala všechny muže, kteří se těšili morální a duchovní vážnosti, aby je zapřáhla do svých služeb umělého stupňování veřejné nálady: měli vysvětlovat, dokazovat, potvrzovat, zapřísahat, že veškeré bezpráví, veškeré zlo je nahromaděno na druhé straně, veškeré právo, veškerá pravda na straně vlastního národa. U Rollanda se jim to nepodařilo. Neviděl svou úlohu v tom, že bude tu dusivě nenávistnou, všemi prostředky vybičovanou, vydrážděnou atmosféru ještě stupňovat, nýbrž naopak pročišťovat.

Kdo dnes znovu těch osm stran slavného článku „Nad vřavou válečnou“ pročítá, nebude už pravděpodobně s to pochopit jeho nesmírný vliv, všechno, co v něm Rolland požadoval, čteno s chladnými, jasnými smysly, je přece tou nejsamozřejmější samozřejmostí. Ale tato slova byla vyslovena v době masového pobláznění, které je dnes už sotva rekonstruovatelné. Když si ten článek přečetli nejzavilejší francouzští patrioti, křičeli, jako by se jim nějakým nedopatřením dostalo do ruky rozžhavené železo. Přes noc bojkotovali Rollanda jeho nejdlouholetější přátelé, knihkupci se už neodvážili dávat do výlohy Jana Kryštofa, vojenské úřady, které potřebovaly nenávist k povzbuzování vojáků, uvažovaly již o opatřeních proti němu, objevovala se jedna brožura po druhé s argumentací: „Ce qu'on donne pendant la guerre á l'humanité est volé á la patrie.“ Ale jako vždy dokazoval takový pokřik, že úder zasáhl přesně. Diskuse o postoji intelektuála ve válce se už nedala zadržet, problém byl nastolen pro každého jednotlivce nevyhnutelně.

O židovství, protižidovských opatřeních a osudu židovského národa

V oněch chvílích jsem s Freudem často hovoříval o hrůze hitlerovského světa a války. Jako humanista byl hluboce otřesen, jako myslitel však v žádném případě nebyl tímto strašlivým výbuchem bestiality udiven. Řekl, že mu vždy spílali do pesimistů, protože popíral převahu kultury nad pudy; nyní je vidět, jak se potvrzuje jeho mínění – nenaplňovalo ho to však žádnou hrdostí –, že to barbarské, ten elementární ničivý pud v lidské duši je nevykořenitelný. Snad se v nadcházejících stoletích nalezne forma, jak alespoň v soužití národů tyto instinkty potlačovat; ale v každodenním životě a v té nejniternější přirozenosti budou přetrvávat jako nezničitelné a pravděpodobně potřebné síly udržující napětí. V těchto svých posledních dnech se ještě více zabýval problematikou židovství a jeho současnou tragédií; zde neznal tento muž vědy žádnou formuli a jeho jasný duch žádnou odpověď. Krátce předtím uveřejnil svou studii o Mojžíšovi, v níž nezobrazil Mojžíše jako Žida, ale jako Egypťana, a tímto vědecky stěží zdůvodnitelným soudem urazil Židy zbožné právě tak jako národně uvědomělé. Nyní litoval, že uveřejnil tuto knihu zrovna uprostřed nejstrašnější chvíle Židovstva. „Teď, kdy jim vše berou, beru jim ještě já jejich nejlepšího muže.“ Musel jsem mu dát za pravdu, že každý Žid se nyní stal sedmkrát citlivějším, neboť uprostřed této tragédie světa byli Židé ve vlastním smyslu oběťmi, všude oběťmi, neboť byli zničeni již před úderem, všude si vědomi, že všechno zlé je potká jako první a sedmeronásobně a že ten nejnenávistnější člověk všech dob chce právě je pokořit a vyhnat až na sám okraj země a pod zem. Týden za týdnem, měsíc za měsícem přicházelo stále více uprchlíků a byli stále ubožejší a týden od týdne zničenější než ti, kteří přišli před nimi. Ti první, kteří opustili Německo a Rakousko nejrychleji, mohli ještě zachránit své šaty, svá zavazadla, výbavu svých domácností, a mnozí dokonce trochu peněz. Ale čím déle důvěřovali Německu, čím obtížněji se odpoutávali od své milované vlasti, tím krutěji pak byli trestáni. Nejprve vzali Židům jejich povolání, zakázali jim návštěvu divadel, kin, muzeí a badatelům používání knihoven; zůstávali z věrnosti nebo setrvačnosti, z nestatečnosti či z hrdosti. Raději chtěli být ponižováni ve své vlasti než se ponižovat v cizině jako žebráci. Potom jim vzali služebnictvo a rádia a telefony z bytů, pak dokonce i byty, pak je donutili přišít si Davidovu hvězdu; každý je měl už na ulici poznat jako malomocné, jako vyobcované, jako psance, vyhnout se jim a vysmát. Bylo jim odňato veškeré právo; jakékoli duševní, jakékoli tělesné násilí se na nich mohlo vybíjet s hravou chutí a pro každého Žida se najednou stalo strašlivou pravdou to staré ruské přísloví: „Před žebráckou mošnou a vězením si nikdo není jist.“ Kdo neodešel, toho uvrhli do koncentračního tábora, kde německá kázeň zkrotila i toho nejsebevědomějšího, a pak ho vyšívali ze země ožebračeného, s jedním oblekem a deseti markami v kapse, aniž se zeptali, kam půjde. A Židé potom stáli na hranicích, posléze žebrali na konzulátech, a téměř vždy marně, neboť která země by chtěla oloupené žebráky? Nikdy nezapomenu, jaký pohled se mi naskytl, když jsem jednou v Londýně zašel do jakési cestovní kanceláře; byla nabita uprchlíky, téměř samými Židy, a všichni někam chtěli. Nesejde na tom, do které země, zda na ledový severní pól, či do žhoucího písčitého kotle Sahary, jen pryč, jen dál, neboť povolení k pobytu vypršelo, muselo se dál, dál se ženou a dětmi, pod cizí hvězdy, do světa cizí řeči, mezi lidi, které neznali a kteří je nechtěli. Potkal jsem tam jednoho kdysi velmi bohatého průmyslníka z Vídně, který byl současně jedním z našich nejinteligentnějších sběratelů umění; nejprve jsem ho nepoznal, tak zešedivěl, tak zestárl a tak byl unaven a sláb, že se oběma rukama držel stolu. Zeptal jsem se ho, kam by chtěl. „Nevím,“ řekl. „Kdopak se dnes ptá na naši vůli? Jdeme tam, kam nás ještě pustí. Někdo mi vyprávěl, že zde snad ještě můžeme dostat vízum na Haiti nebo do San Dominga.“ Srdce se mi sevřelo: starý, vyčerpaný muž s dětmi a vnuky, jenž se chvěje nadějí, že potáhne do nějaké země, kterou nikdy předtím pořádně neviděl ani na mapě, jen aby tam dál šel žebrotou a dál byl bezvýznamným cizincem. Vedle se kdosi se zoufalou lačností ptal, jak by se mohl dostat do Šanghaje, slyšel prý, že Čína ještě přijímá. A tak se tlačili jeden vedle druhého, bývalí univerzitní profesoři, ředitelé bank, obchodníci, statkáři, hudebníci, každý připraven kamkoli po zemi i po moři vláčet žalostné trosky své existence, cokoli učinit, cokoli vytrpět, jen pryč z Evropy, jen pryč, jen pryč! Byl to přízračný zástup. Ale tím nejotřesnějším pro mě bylo pomyšlení, že těchto padesát utrýzněných lidí představovalo pouze nepatrný předvoj ohromné armády pěti, osmi, snad deseti milionů Židů, kteří už byli na odchodu a tlačili se za nimi, všech těch ožebračených, ve válce pak ještě rozmetaných milionů, které čekaly na zásilky dobročinných institucí, na povolení úřadů a peníze na cestu, jakási gigantická masa, která, vražedně vyplašená a panicky prchající před hitlerovským požárem, obléhala nádraží na všech hranicích Evropy a plnila věznice, národ zcela vyhnaný, jemuž se zapovídalo být národem, a přece národ, který již dva tisíce let nepožadoval nic tak silně, než aby už nemusel putovat a aby pod spočívající nohou cítil zem, klidnou, mírumilovnou zem.

Ale to nejtragičtější na této židovské tragédii dvacátého století bylo, že ti, kteří jí trpěli, nemohli už v ní nalézt žádný smysl, žádnou vinu. Všichni ti vyhnanci středověkých dob, jejich praotcové a předkové alespoň věděli, pro co trpěli: pro svou víru, pro svůj Zákon. Jako talisman duše si ještě nesli nezlomnou víru ve svého Boha, kterou dnešní lidé dávno ztratili. Žili a trpěli v hrdém přeludu, že jsou jako vyvolený lid předurčeni Stvořitelem světa a lidstva ke zvláštnímu poslání, a biblické zaslíbení jim bylo příkazem a zákonem. Byli-li vrháni do plamenů hranice, tiskli své svaté Písmo na prsa a díky svému vnitřnímu žáru necítili vražedný oheň tak žhnout. Když je hnali ze země do země, zůstávala jim ještě poslední vlast, jejich domov u Boha, z něhož je žádná pozemská moc, žádný císař, žádný král, žádná inkvizice nemohli vyhnat. Dokud je spojovalo náboženství, byli ještě jakýmsi společenstvím, a tudíž silou; když je vypuzovali a vyháněli, pykali tím za svou vinu, za to, že se svým náboženstvím, svými obyčeji vědomě odlišili od ostatních národů země. Židé dvacátého století dávno už však žádným společenstvím nebyli. Neměli společnou víru, své židovství pociťovali spíše jako zátěž než hrdost a žádného poslání si nebyli vědomi. Žili vzdáleni od přikázání svých kdysi svatých knih a ke staré společné řeči se už neznali. Stale netrpělivěji se snažili zdomácnět, začlenit se do národů kolem sebe, rozplynout se ve všeobecnosti, jen aby měli pokoj od veškerého pronásledování, aby nemuseli být na věčném útěku, nýbrž mohli spočinout. Splynuli s jinými národy a nerozuměli už jedni druhým, dávno již byli více Francouzi, Němci, Angličany, Rusy než Židy. Teprve nyní, kdy je všechny hodili na jednu hromadu a vymetli jako špínu v ulicích, ředitele bank z jejich berlínských paláců a sluhy synagog z ortodoxních obcí, pařížské profesory filosofie a rumunské drožkáře, omyvače mrtvol a nositele Nobelovy ceny, koncertní pěvkyně a pohřební plačky, spisovatele a vinopalníky, majetné a nemajetné, velké a malé, zbožné a osvícené, lichváře a mudrce, sionisty a asimilované, Aškenázy a Sefardy, spravedlivé i nespravedlivé a za nimi ještě zničený zástup těch, kteří věřili, že už dávno unikli prokletí, pokřtění a míšenci – teprve nyní po staletích byli Židé opět donuceni k jisté pospolitosti, kterou už dávno nepociťovali, k pospolitosti vyhnanství, jež se od dob Egypta neustále vracelo. A proč tento osud stíhal právě jenom je a stále znovu jenom je? Co bylo důvodem, co smyslem, co cílem tohoto nesmyslného pronásledování? Vyhnali je ze zemí a žádnou jinou jim nedali. Řekli: nežijte s námi, ale neřekli jim, kde by žít měli. Dávali jim vinu a odepřeli jim všechny prostředky, jak ji odpykat. A tak na sebe při útěku zírali planoucíma očima – proč já? Proč ty? Proč já s tebou, kterého neznám, jehož řeči nerozumím, jehož způsob myšlení nechápu, s nímž mě nic nespojuje? Proč my všichni? A nikdo neznal odpověď. Ani Freud, ten nejjasněji myslící člověk v této době, s nímž jsem v oněch dnech často hovoříval, nenacházel žádnou cestu, žádný smysl v tomto nesmyslu. Snad ale právě to je posledním smyslem židovství: svou záhadně přetrvávající existencí znovu a znovu klást Bohu tu věčnou Jobovu otázku, aby nebyla na zemi zcela zapomenuta.

ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 425-429. ISBN 978-80-905303-1-7.