Ani při bouřlivém společenském životě nepřestal být vnímavým pozorovatelem a zapisovatelem tehdejšího světa. Příležitostně veršoval a především systematicky navázal na rodovou měšťanskou kroniku, kterou začal sepisovat jeho pradědeček, Bartoš z Práchňan. Dalšími pokračovateli kroniky byli dědeček Mikuláš z Práchňan a otec Ondřej Daczický. Mikuláš kroniku rozvinul s pozoruhodnou vážností, filozofickým a historickým nadhledem a faktografickou přesností. Proto se právem nazývá po něm Paměti Mikuláše Daczického z Heslowa. Zápisy svých předků zredigoval, upravil a vtiskl celé kronice svůj osobitý vypravěčský styl. Vydal také knihu Prostopravda – sbírku pořekadel a básní, většinou satirických, nezřídka lechtivých. Zde je z ní pár názorných ukázek:
Prostopravda
Když pes psu blechy vybírá,
pokoj mezi nima bývá.
O kost hned zle mezi nimi,
rvou jse s sebou i s jinými.
Nedobře jest s takovými
lidmi v tom nápodobnými.
---
Hleď žádost tělesnou
rozumem spravovati.
Kdy a kde potřeba, neostejchej
jse pravdy zastávati.
Nebo: Lépeji jest pro pravdu býti
v nenávisti nežli lživým
pochlebenstvím vyhledávati
lásky světské, a víceji jse
sladkých nežli trpkých řečí
máš obávati.
Kdo jse nedá trestati,
není hoden, aby jiné trestal,
nebo na nic nedbati bláznům náleží.
Umrlý jest, kdo neví, jak živ jest.
---
Věř ne všecko, co slyšíš!
Mluv ne všecko, co vidíš!
Mluv ne všecko, co víš!
Čiň ne všecko, co chceš!
A zoumysla nehřeš,
nebo víš, že umřeš.
K tomu, abych v tomto díle cyklu „Jak jsem potkal knihy“ připomněl právě Dačického z Heslova, mne inspiroval jeden z věrných čtenářů. Zaslal mi jako velmi aktuální příspěvek text básně Lugit Bohemia (Truchli Čechie) – najdete jej v závěru dnešní četby. Předtím jsem ještě umístil pár kapitol pro kontext. Dačický se zde rozepisuje s náležitou detailností o událostech a osobách určujících český osud po roce 1621, tedy po exekuci na Staroměstském náměstí. Myslím, že není od věci si to všechno připomenout a přitom třeba i zapřemýšlet, zda nám leccos z popisovaného nepřipomíná až nepříjemně věci dnešní.
Paměti (úryvky)
1621
V městech pražských vyhlašováni jsou vuobec s troubením a bubnováním dva mandátové císařští, jenž slovou acht, jinak bannum; kterýmižto mandáty oznamováno jest, že Jeho Milost císařská dává do téhož achtu Fridricha palatina, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem učinili, zbavujíce jeho Jeho Milost císařská týmž achtem i churfiřství svaté říše i vší jeho autoritatis etc. Druhým mandátem a týmž spůsobem že do takovéhož achtu dávati ráčí tři osoby, totižto Jana Jiřího staršího markrabí z Branderburku, Kristiana kníže z Anhaltu a Jiřího Fridricha hrabí z Hohenloe, jenž témuž Fridrichovi palatinovi a Čechuom pozdviženým nápomocni byli etc.; kterýchžto mandátích položeno jest datum v Vídni dvamecítmého dne měsíce ledna léta tohoto 1621. Avšak pod tím Ernestus hrabě z Mansfeldius v Čechách s lidem svým vojenským zůstával a město Plzeň lidem jeho osazené zůstávalo.
Těžce a zarmouceně jse dálo v království Českém, juž na nejvyšší souženém, splundrovaném a obraném; lidé jako omámeni byli, nevěda co činiti. Z nařízení pak císaře Ferdinanda a jménem jeho někteří z stavuov českých tak pozdvižených jsou arestováni a do vězení bráni, někteří ode všeho zutíkali. Takhle juž nebozí páni Čechové, když jste jse brániti (jako staří Čechové, předkové vaši, se bránili) neuměli, ký jste vojny nezačínali!
Ale pozdě juž jest honit bycha,
Česká země naříká a vzdychá.
Týmž spuosobem dálo jse v markrabství Moravském těm, jenž k pozdviženým Čechům přistoupili a s nimi se spuntovali.
Jménem a nařízením Jeho Milosti císařské rozesláni jsou odevření vůbec mandátové od Karla knížete z Lichtenštejna, v království Českém nařízeného, jenž v Menším Městě pražském obejval, aby ti, kteříž zutíkali, zase jse v šesti nedělích pořád sběhlých navrátili a postavili, pod těžkými na to pokutami; a byly těmi mandáty citovány a jmenovány osoby tyto: Hendrich Mates hrabě z Turnu, Bohuchval Berka, Václav Vilém z Roupova, Joachym Ondřej Šlik, Jan Albin Šlik, Václav Berka, Adam Lukšan, Smil Hodějovský, Jan z Bubna, Pavel Kapléř, Petr Milner, Ernfrýd Berbisdorf, Smil z Michalovic, Hans Milner, Johan Baptista Eisen, Jan Oršinovský, Fridrich Georg, Benjamin Frowein, Daniel Škreta, Václav Písecký, Eliáš mladší Rozín, Jan Felix Goliáš, Samuel z Veleslavína, Ulrich Erdtl, Pavel Ješín, Pavel Kutnaur, Jan Knot, Jakub Hufnagl. Ale žádný z nich do těch klepet nechtěl a jse nenacházel.
Marcius, březen, Karolus arcikníže, bratr císaře Ferdinanda, jsa biskupem vratislavským, přijel do Prahy a nedlouho tu zůstav, odjel dáleji.
Soldáti vojenští, jenž v království Českém pozůstávali a sem i tam jse projížděli a protulovali, na cesty a silnice jse vydávaje, mlidi loupili a obírali, s koho býti mohli, na žádného nedbajíce.
V Hispanii umřel jest 31. Martii Filipus, král Hispaniarum, strejc Jeho Milost císařské Ferdinanda, českého a uherského krále, zanechav po sobě dědice, syna svého Filipa, toho jména Čtvrtého.
Martin Frowein řečený, příze poznamenaný, zůstávaje s jiným vězněm na Bílé věži hradu pražského, nalezen jest mrtvý pod touž věží; praveno, že sám vyskočil dolů z též věže. Jehož tělo odtud vzato, čtvrceno a po městech pražských jest rozvěšeno.
Hrozný pád království českého
Ačkoliv čáka a naděje byla, že těm tak arestovaným a vězením ujištěným osobám milost učiněna bude a při hrdlích zůstaveni budou, ale nařízením Jeho Milosti císařské jsou k smrti odsouzeni a ortelováni a jedni po druhých z rathauzu Starého Města pražského na theatrum, v rynku hlavním téhož města k tomu připraveném a suknem černým obestřeném, vyvedeni a mečem stínáni osoby tyto: Ondřej hrabě Šlik, přitom mu pravá ruka jest uťata, Václav z Budova, Kryštof Harant, jenž byl knihu o svém do země Svaté putování vydal a tisknouti dal, Kašpar Kapléř ze Sulevic, jsa věku svého stáří let osmdesáte, Prokop Dvořecký, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Vilém Konecchlumský, jehožto tělo s hlavou do města Hory Kutny a odtud do Třebonína ku pohžbu jest dovezeno, Bohuslav z Michalovic, a pravá ruka mu uťata, Diviš Černín z Chudenic, aniž mu to spomohlo, že římského náboženství byl a zůstával.
Z měšťanuov: Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Štefek z Nového Města pražského, Kryštof Khobr z Menšího Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutny, byv tam prvním konšelem městským, jehožto hlava do města Hory Kutny jest odeslána a na bráně Kolínské vystrčena. Maximilian Hošťálek z města Žatce, hlava jeho týmž spůsobem tam do Žatce odeslána, Johannes Jessenius doctor, jemuž nejprve jazyk uřezán, sťat a čtvrcen jest, Jiřík Hauenšild, a ruka mu uťata, Leander Rypl, jurista, jemuž také ruka uťata, Václav Maštěřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, Ondřej Kocour, odtudž, Jiřík Řečický odtudž, Michal Witman odtudž, Simeon Vokáč Suma sťatých těch dvadceti a čtyry. Jan Kutnauer a Simeon Sušický z okna rathauzu Starého Města pražského na trámě oběšeni; Nathaniel Vodňanský na Justicii, šibenici, v rynku Staroměstském oběšen. Hrozné divadlo bylo z těch tak usmrcených. Dvanáct hlav sťatých jest na bránu mostu pražského velkého u špitála dáno a vystrkáno; těla přáteluom usmrcených ku pohřebu jsou pasírována. Actum té execucí v pondělí po památce sv. Vítam 21. dne měsíce Junii, léta tohoto 1621.
Na druhý den v outerej vymrskáni a zvypovýdáni jsou: Josef Kubín, řečník prokurátor, Václav Božecký, Jan Švehla, prokurátor; za jazyk k Justicii, šibenici, přibit Mikuláš, starší servus v Starém Městě pražském. A to vše dálo jse a konalo v přítomnosti lidu mnohého i vojenského. Pan Vilém z Lobkovic a Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Václav Šťastný Pětipeský, jsouce také k smrti odsouzeni, ale jsou u vězení zůstaveni a zanecháni do další vůle a resolucí Jeho Milosti, což vše dále zůstává v soudu božím a v jeho spravedlnosti.
Víceji zvypovídáni jsou přitom: Volfgang Hozlaur, Melichar Tejprecht, Lukáš Karban, Jan Kamaryt; a u vězení zůstaveni: Jiřík Závěta, Pavel Prčka, Matyáš Borbonius, doktor, Eliáš starší Rozín.
Při té popravě troubeno a bubnováno bylo, aby mluvení a naříkání těch, jenž konec brali, slyšáno nebylo.
N. Bukvoj, hejtman polní vojenský Jeho Milosti císařské, zůstávaje v Rakousích a vydav jse s nětco málem lidu proti Uhrům, jenž veliké škody okolo Vídně města činili, jest od nějakého špatného Uhra kopím prohnán a tak usmrcen jsa, konec vzal.
Pro přízepsanou exekucí a trestání osob jmenovaných zhoršili a zhrozili jsou jse mnozí, zvláště ti, jenž jse v městě Táboře zavřeli, obleženi jsa od lidí vojenských císařských, jichž hejtmané nařízení byli: N. Paradeis a N. don Baltazar s jinými; a tak Táborští, jsouce dobejváni, velmi jse a uměle brániii, zbivše a postřílevše nemálo těch, od nichž obleženi a dobejváni byli, jsa tíž Táborští hojnými provianty zásobeni a tak odporovali, rozuměje, že jim běží o všeckno, nemaje naděje k žádné světské milosti, v svém předsevzetí urputně zůstávali.
Skrze tento pád český mnozí nabyli a zbohatli, domácí a přespolní; některým bráno, některým darováno, jedni druhé odsuzujíce a vinu přičítajíce; co na ty vojny vybráno a vyšacováno, z ničehož jse počtu nečinilo; práva zastavena; na to sobě ukazujíce, žádný žádnému z ničehož práv býti nechtěl, a Čechové, že by juž práva a svobody své potratili, tak odsuzováni byli. Mnozí pak, jenž prve s Fridrichem palatinem drželi, mezi lid vojenský císařský jse najímati a verbovati dali; nebo předce Ernestus Mansfeldius a Betlem Gabory, gubernátor uherský, též Johannes Jiří starší markrabě brandenburský (jejž vuobec kníže z Jegendorfu jmenovali) vojensky polem ležíce, veliké škody činili, zvláště Uhři v Rakouské zemi, vždy jse císaři Ferdinandovi protivice. Nota: Jistě s podivením bylo, že těch časuov pohan Turek pod tou nesvorností a vlastní zhoubou křesťanskou nic před sebe proti křesťanuom (podle spůsobu svého) nebral na zkázu křesťanskou; bez pochybnosti, že jeho sám Pán Buoh od toho zdržovati ráčil. O ochraňujž své věrné, Pane Bože náš!
Soldáti vojenští, jenž až posavad v království Českém pozůstávali a sem i tam se projížděli a protulovali, lidi po živnostech jse vydávající loupili a obírali, na žádného nic nedbajice. O nebozí Čechové, pomoziž vám náš Pán Bůh sám!
Plzeň město, jenž bylo od Ernesta Mansfeldia dobyto a opanováno, jest zase (však zplundrované) vzdáno a opuštěno.
Jacobus, rex Anglorum Britaniae, vypravil legací svou k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi do Rakous o jednání míru a pokoje mezi Jeho Milostí císařskou a Fridrichem, palatinem Rheni, zetěm téhož krále englického, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem svým učinili; nebo jse veliké škody témuž Fridrichovi v zemi jeho činily. A kde by na ten čas tejž Fridrich zůstával, vuobec povědomo nebylo. A novým pozdvižením a válkami vojenskými hroženo bylo a k tomu jse v Germanii schylovalo; nebo mnozí nad týmž Fridrichem a pádem a zavedením jeho (kteréž jse jemu akrze zbouřené a pozdvižené stavy království Českého stalo) lítost jměli. V Čechách juž (kromě města Tábora, kdež jse protivní zavřeli a statečně bránili) vše císaři Ferdinandovi podmaněno bylo s ukládáním berní a šacunkův a jiných soužení od lidu vojenského, v zemi zůstávajícího.
Tak jste sobě dovedli, milí páni Čechové! Pomáhejž vám svou milostí Pán Bůh sám!
Tábor, město v království Českém, až posavad od lidu vojenského Jeho Milosti císařské obležené jsouce, dobejváno bylo a statečně jse tam zavření bránili a odpírali; nad kterýmžto lidem Jeho Milosti císařské ustanoven byl nejvyšším Don N. Baltazar, Španěl rozený. Když pak dáleji pro nedostatek proviantu a viktuálií trvati a vystáti nemohli a vida, že žádného retunku není, to město jsou smlouvou, accordem, vzdali, a že při hrdlích zůstaveni budou, jim připovědíno; z nichž někteří mezi lid Jeho Milosti císařské jse najímati dali, jiní jse preč odebrali. Actum toho vzdání 18. dne měsíce Novembris, listopadu.
Kněží evanjelitští jsou v Praze zvypovídáni z království Českého, aby i jiných zemí Jeho Milosti císařské prázdni byli, jakž mandátové odevření od knížete Karla z Lichtenštejna (jenž království České, jsa k tomu od Jeho Milosti císařské nařízen, spravoval) to v sobě široce obsahovali a rozepsáni byli; a vztahovali jse na ty kněží, kteříž že s stavy v království Českém pozdviženými a s Fridrichem palatinem, falckrabím, drželi a toho na kázáních svých potvrzovali, a tím že lid proti Jeho Milosti císařské pozdvihovali etc. I odbírali jse tíž kněží preč, mezi nimiž kněz Jiřík Dicastus, jenž administrátorem pražským byl a téhož Fridricha palatina k království Českému, nařízením stavuov českých pozdvižených, byl korunoval. Při kterémžto odebrání jest u Městce Odraného loupežně z toho, což s sebou vzal a při sobě jměl, obrán.
Lid císařský vojenský, jenž sem i tam jezdili a lidi v silnicích a cestách loupili a obírali, nepřestávali toho páchati, bera příčinu neplacení, jakžkoliv veliké sumy peněžité, zvláště z mince na Horách Kutnách, z země České se jménem a k ruce Jeho Milosti císařské vyvážely. V místech některých jim odpírali a některé i zbili.
Obrán jest také a oloupen od týchž loupežníkuov Filip sekretář, jenž cestou u Tří dvoruov v kraji Čáslavském jel, a nemálo mu peněz pobráno. To ten Filip sekretář, jenž byl z okna kanceláře hradu pražského se dvěma pány místodržícími vyhozen.
V kraji Kouřimském ve vsi Poboři postiženi jsou někteří takoví loupežníci, aby podle dovolení na to od vrchnosti nařízeného jímáni byli; ale tíž postižení počali jse brániti, ale jsou z nich dva zabiti, tři do Prahy podle téhož nařízení dodáni a tam zutraceni jsou.
Toho času kníže Karel z Lichtenštejna, jenž nařízením Jeho Milosti císařské zemi Českou spravoval, odjel z království Českého do Rakous k Jeho Milosti císařské, na jehožto místě nařízen jest k témuž spravování v království Českém pan Adam z Valdštejna, zůstávaje nejvyšším hofmistrem téhož království. Zarmouceně a žalostivě jse vždy dálo v Čechách a větším soužením a těžkostmi hroženo bylo. Pán Bůh rač jse smilovati!
Pod tím hrozným a těžkým pádem a zavedením stavuov pozdvižených v království Českém Betlem Gabory, gubernátor uherský, jenž jse byl s týmiž stavy českými pozdvihl a spuntoval, nic na tu porážku u Prahy na Bílé hoře vzatou nedbaje, předce s lidem svým vojenským při Rakousích škody činil, císaři Ferdinandovi jse protivíce a odporujíce, až k tomu přivedeno a přistoupeno jest, že s ním accord a porovnání na jisté artikule jest učiněno, což k sněmu uherskému k utvrzení jest odloženo. A tak ostatní pozdvižení Čechové, jsouce od puntovníkuov svých opuštěni, museli ke všemu říkati Amen. Nebo i N. markrabě z Brandenburku, kníže z Jegendorfu, puntovník týchž stavuov českých, leže v Slezsku, vojanský lid svůj jest rozpustil. Toliko ještě Ernestus Mansfeldius (jenž jse byl také s týmiž stavy spuntoval a jim napomáhal) v říši Germanii nepřáteluom svým odporoval a veliké škody provozoval mocí svou vojenskou, zvláště knížeti bavorskému a některým biskupuom germanským, na žádného nic nedbajíce; pročež naň acht císařský obnoven, rozepsán a vyhlášen jest.
Léta 1622
Lid vojenský, z českých stavuov zprotivených pozůstávající a odporující, jenž jse v městě Třeboni zavřeli, jsouce drahný čas vojensky obleženi a nemoha pro nedostatek viktuálií a proviantův vytrvati, accordem, smlouvou, jse také poddali. To poddání vykonalo se 2. dne měsíce Martii, března.
Odtad potom lid císařský vojenský táhli k zámku Zvíkovu, kdež jse také odporní zavřeli k bránění sebe.
Lid vojenský Jeho Milosti císařské, rejtarstvo a pěchota, kladouce jse v království Českém po městech a vesnicích, nepřestávali škod a nátiskuov prve souženým a obraným lidem činiti, jsouce ordinováni k Kladsku; nebo jse tam N. mladý hrabě z Turnu s jinými svými zavřel k bránění, císařským odporujíce.
Jat jest N. Gerštorf, jenž jse mezi Jeho Milosti císařské protivné potřebovati dal a jsa do Prahy dodán, sťat jest mečem v Menším Městě pražském, v pátek den památky Svátostí, 8. dne měsíce Aprilis, dubna. Někteří jiní z takovéž příčiny zjímáni a arestováni jsou.
Karel kníže z Lichtenštejna, nařízený od Jeho Milosti císařské správce království Českého, jenž předešlého roku do Rakous k Jeho Milosti císařské z Čech odjel, zase jse do Čech navrátil s svým komonstvem a do Prahy přijel; s jakým opěty nařízením, čas vyjeví.
Italianové, Španělové etc., lid vojenský, zběřičný, císařský, táhli z Rakous a z Moravy do Čech ku Praze, skrze kraj Čáslavský a Kouřimský s svými kuběnami, lidem škody a nátisky činíce; na jichžto vychování obyvatelé sbírati a dávati museli, podlé o tom nařízení. A tak soužení a bída České země nepřestávala, s většími vždy pohrůžkami na vyhlazení národu českého. O Pane Bože, rač jse smilovati!
V těch mnohých lidských ouzkostech, žalostech a zhoubách v království Českém nařízeno a vuobec vyhlášeno jest jménem Jeho Milosti císařské skrze mandáty tištěné a psané, jenž vlaským jménem pardon jmenovány byly, že Jeho Milost císařská z milosti své pozůstávajícím, jenž jse byli podle jiných a s jinými proti Jeho Milosti císařské pozdvihli; svolovali a napomáhali etc., skrze což že Jeho Milost císařská k velikým škodám a dluhům připraven jest a mnoho tisíc lidu o život připraveno etc.; tu milost činí a jim čest a hrdla odpouští, s vejminkou těch, kteříž byli zutíkali; však statky všech těch pozdvižených jakožto propadené v své moci že zůstavovati ráčí. Kdo by jse pak v nařízeném termínu k té milosti nepřiznal a pominul, že exekucí hrdelní pokuty následovati jmá; v kterýchžto mandátech Jeho Milost císařská dědičným králem českým jse oznamuje. A tak odstup, preč, slávo a svobodo česká! - Nápodobně a týmž spůsobem konalo jse v markrabství Moravském.
Pan Vilém z Lobkovic, pan Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Šťastný Pětipeský a někteří měšťané, jenž v pražském vězení až posavad zůstávali, jsou jinam k vězení na některé zámky císařské w Čechách podáni, za jakou příčinou, není vuobec povědomo. Pán Bůh rač býti s nimi svou milostí.
Měsíce máje hlava pana Ondřeje hraběte Šlika, jenž byla s jinými hlavami stínaných na věži velkého mostu pražského vystrčena, jest odtad dolů vzata a pohřbena; což jse stalo a k tomu dovoleno jest na objednání toho od přátel jeho.
V říši Germanii Ernestus hrabě z Mansfeldu, polní hejtman vojenský, císaři Ferdinandovi protivný, předce v tom protivenství trvaje, lidu svého vojenského rozpustiti nechtěl, ale vždy jse víceji rotil a s jinými puntujíce sílil. Též v Čechách na Kladsku zavření týmž spůsobem jse protivili a jak mohli opatrovali. Lid vojenský císařský, jízda i pěchota, vždy rozkvartýrováni leželi, drancovali a šacovali; pročež u Kladska a v kraji Hradeckém některej tisíc lidu seldského zbrojně jse shromáždilo k bránění sebe a odporování škůdcuom jich, a tak soužení a hubení České země nepřestávalo. Pod tím drahota ve všelijakých věcech vznikla nesmírná a o minci peněžitou lehkou, jenž na nejvyšší vzešla, nevole a hadruňky.
Ve vsi Trnavce, k statku zdechovskému náležející, někteří rejtaři vojenští, jenž jse k lidu válečnému Jeho Milosti císařské náležeti pravili, loupili, drancovali, šacovali a násilí činili; pročež sebrali jse na ně sedláci, a na ně jse davše, je zbili a koně jich pobrali, hodně a spravedlivě. Takové loupení, drancování a šacování trvalo a dálo jse vždy v České zemi od lidu vojenského, v zemi zůstávajíciho. Při tom i od ledakohos, vše jménem proti rebellům, nad vinnými a nevinnými, i od některých vlastních Čechuov rozených!.
Lugit Bohemia (Truchli Čechie)
Upads hrozně, milý Čechu,
do záhuby a posměchu!
Každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
již tvá sláva bídně klesla
a udatnost preč, odešla,
svoboda také zahnána,
kdož tím vinen, než ty sam
a. Ochraňujž sám Pán Buoh tebe
a pomoz z země do nebe.
Země česká, milá máti,
nevím, jak mám naříkati,
kvíliti a žalovati.
Těžko na to zpomínati,
jak jsi v slávě, chvále byla;
juž jsi toho všeho zbyla,
skrze nepravosti, hříchy,
pravdu pravím, crede mihi.
Zastavili Čechuom smíchy,
zmrhány jsou jich svobody,
již je cizí práva soudí,
zranili tě vlastní tvoji,
ó, kterak a kdo tě zhojí?
Následuje bída, psota,
přitom veliká drahota;
padla s tebou i Morava,
tobě také vinu dává.
Nepřítel vejská a skáče,
Slezsko a Lužice pláče,
že s tebou punt učinili,
vrchnosti jse zprotivili,
také toho zlým zažili.
Přišla jsi o své rozkoše,
stříbro, zlato, pěkné groše
a ještěť jse horším hrozí,
ač jsou již zhynuli mnozí,
aniž již touž vlastí sluje,
jinými jse osazuje,
cizozemcům dovoluje,
v ničem žádný nelituje.
Ledakdos bije, morduje,
na tvé hejří a hoduje,
čehož také původové
jsou mnozí tvoji synové.
Ó milí páni Čechové,
již jste bídní otrokové.
Pán Bůh pro nepravost tresce,
ráčí činiti, kdy a co chce,
budeť konat také svůj boj,
učiníť svým věrným pokoj;
každý člověk k tomu se stroj,
vezma na se duchovní zbroj.
Ó, čiňte z hříchův pokání,
poddaní, také i páni,
smrt k svému právu pohání,
žádnýť se jí neobrání.
Smiluj jse Pán Bůh nad námi
! Rač dát pokoj, zruš různice.
Zpíval bych vám ještě síce,
nemohu juž hořem více,
své vlasti tak litujíce,
chraniž nás božská pravice!
(Mikuláš Dačický z Heslova – Paměti. Praha 1878)
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
