Jak píše sám autor, ona mainstreamová média „přesvědčují širokou veřejnost o otevřené společnosti rozmanitých myšlenkových proudů, a přitom jejich hlavním cílem je deformovat mysl a rozum lidí, občanů, voličů, celých národů, aby kráčeli tak jako krysy za muzikantem z města Hammeln - nejprve do otroctví provázeného ztrátou identity, historických kořenů a tradicí předchozích generací, a nakonec i na jistou smrt. Ve jménu koho a čeho? O tom se vedou informační války mezi oficiální propagandou, alternativními médii, samozvanými mesiáši, dosazenými politicko-mediálními elitami, a stoupenci svobodné vůle, nespoutaného ducha, odůvodněné rebelie a důstojného života.“

Zkušeností a odvahou nazývat věci pravými jmény může být Huďo velmi aktuální inspirací i pro naše poměry, jeho diagnóza reality našich východních sousedů, platí beze zbytku i pro nás.

Úvod

Naše mysl je terč, jakási zájmová sféra. V jakém smyslu? Je vděčným objektem k tomu, aby ji někdo zasáhl, podmanil si ji, zpracoval a diktoval jí způsob uvažování, anebo naopak ji kultivoval, obohatil o nové poznatky, povznesl, podnítil zdravý rozum k aktivnímu posuzování poznatků, informací a podnětů o světě, jenž nás obklopuje a jehož jsme součástí. Co myslíte, s kterým z těchto dvou přístupů se setkáváte častěji v každodenní praxi, běžném životě, chtě-nechtě s mobilem v ruce, sedě za počítačem, pasivně vnímaje mluvené slovo případně obraz na monitoru, anebo vlastní aktivitou na sociálních sítích? Nevyhnete se tomu, i kdybyste jste sebejistě tvrdili, že nic z toho vás nezajímá a nepřipisujete tomu žádný význam.

V lidském společenství se na vás nalepí postřehy, slova, reakce a činy druhých, i když si to nepřipouštíte a tváříte se, že vaši čistou mysl a zdravý rozum nemůže nikdo a nic ohrozit, ovládnout, působit na ně anebo alespoň vnášet stíny určitých pochybností. Můžete být o tom přesvědčeni, ale ať už si to uvědomujete nebo ne, tak jako tak jste permanentně vystaveni útoku na způsob vašeho uvažování a rozhodování se. Nemusíte surfovat na mobilu, laptopu, anebo tabletu, ani poslouchat zprávy, sledovat televizní vysílání, kupovat si noviny a časopisy, stačí jen, když se setkáváte s určitým okruhem přátel, známých, příbuzných a komunikujeme s nimi.