Mám porůznu více pracovních úvazků a jednou z mých činností je mimo jiné i práce pedagogická. Věc, o které chci napsat, však považuji za natolik závažnou, že identitu škol, kde vyučuji, zamlčím, a to především s ohledem na vedení, jemuž nechci přidělávat problémy. Jak jsem to tak počítal, tak letos vyučuji již 42. rokem a s mládeží a různými řediteli a kolegy pedagogy jsem zažil leccos – dobrého i méně dobrého, jak už to tak bývá. Toho pěkného a dobrého bylo zatím více a ještě předloni mě vůbec nenapadlo (a jistě nejen mě), čeho se ještě „na stará kolena“ dožiji a čeho budu svědkem.

Začalo to (ne)oficiálním „vyhlášením“ takzvané „doby covidové“. Vzhledem k tomu, že už něco pamatuji, bral jsem to i já zpočátku velmi vážně, ale postupem času a s myslícímu člověku stále méně pochopitelným vývojem událostí si o tom všem čím dál tím více myslím svoje. Tím nyní nebudu zdržovat.