Radim Uzel: Katolické náboženství a sex

Je naprosto známou skutečností, že katolické náboženství se již od dob svého vzniku vyznačuje značně nepřátelským postojem k lidské sexualitě. Šesté přikázání boží „nesesmilníš“ (Ex 20, 14) zahrnuje tak širokou škálu zákazů, že snad vskutku neexistuje člověk, který by všechna tato omezení celoživotně respektoval. Všechny tyto hříchy jsou navíc označeny jako těžké, což znamená, že jejich spáchání zatěžuje duši katolického křesťana neustálými výčitkami svědomí, činí ho poslušným a snáze ovladatelným.

Katolický katechismus se o hříších proti šestému přikázání vyjadřuje zcela přesně a nedvojsmyslně. Těžce hřeší ten, kdo má nepočestné myšlenky, žádosti a pocity, kdo nemravně pohlíží, mluví, čte nebo rád naslouchá řečem nestoudným a dvojsmyslným, kdo dobrovolně a při plném vědomí něco nemravného dělá sám nebo s někým druhým. To ještě není všechno. Těžce hřeší také ten, kdo se vydává v nebezpečí hříchu neslušným tancem, představením, hrou, společným koupáním nebo předčasnou známostí. Hříchem jsou také řeči, žerty a dvojsmyslné písně. O takovýchto nemravných věcech se nikdy nemluví ani nepřemýšlí.

Největším sexuologickým problémem katolického náboženství je ovšem neposkvrněné početí panny Marie. Tato anatomická a fysiologická záhada je vysvětlitelná pouze na základě víry a zjevení, zatímco střízlivě uvažujícímu lidskému rozumu se vzpírá. Římský katechismus říká, že „Ježíš je z matky zrozen, aniž by její panenství v nejmenším porušil.“ Je to zkrátka stejná záhada jako Kristův pozdější únik z uzavřeného a zapečetěného hrobu.

Neposkvrněné panenství Marie má pro evangelisty význam jen do doby narození Ježíše, ne už po dobu následující. Na žádném místě v Bibli se neříká, jestli Marie zůstala pannou při narození Ježíše nebo po něm. Naopak výroky o „nečistotě“ šestinedělky Marie zdůrazňují, že matka porodila své dítě jako každá jiná žena per vias naturales. A také po Ježíšově narození dala Marie život ještě dalším šesti dětem, které jsou v evangeliích nazývány jeho bratry a sestrami. Svědčí o tom pasáž Markova evangelia: „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás? (Mk 6, 3).

Katolické náboženství v několika směrech zkresluje původní Ježíšovo učení. Velice názorným příkladem tohoto morálního posunu je třeba hodnocení cizoložství. Snad každému je známá příhoda z Janova evangelia, kdy židovští farizeové přivedli k Ježíšovi ženu přistiženou při cizoložství se slovy: “Mistře, tato žena byla přistižena jako cizoložnice. Mojžíš nám přikázal takové kamenovati. Co říkáš ty?“ Ježíš pak odpověděl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď po ní kamenem.“ Dotyční zřejmě neměli zcela čisté svědomí a tak se pozvolna vytratili. Ježíš pak cizoložnici řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J, 8, 3-11).

Mezi těžké hříchy patří homosexualita a zoofilie

Jaký je to rozdíl proti epištolám Pavlovým, který nařizuje cizoložnice bez milosti kamenovat a „vydat satanu ke zkáze těla“. Stejné tresty stihnou podle apoštola Pavla homosexuály a prostitutky, zatímco prostitutka Marie Magdaléna byla Kristem povýšena do nejvyšší pozice v hierarchii všech křesťanských svatých.

Pavlovy epištoly se navíc vyznačují naprostým podceňováním žen a propagováním jejich podřízenosti: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily, mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů. Ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ (1 K, 14, 34-35).

Pokud se týče techniky pohlavního styku, někteří přísnější zpovědníci prý dokonce dovolují jenom soulož tváří v tvář se ženou ležící naznak. Stejný požadavek údajně uplatňovali i katoličtí misionáři při své činnosti u některých přírodních afrických národů, zejména polohu zezadu (ála vache) pronásledovali jako „zvířecí“. Proto se poloze tváří v tvář asi říká poloha misionářská.

Mezi těžké hříchy pochopitelně patří také homosexualita a zoofilie. Podle přísných a dosud někde dodržovaných pravidel katolické věrouky ani manželé nesmějí souložit tři dny před svatým přijímáním. Obzvlášť přísní katolíci zpochybňují také každou soulož, která nesměřuje k otěhotnění. Hříchem je každá antikoncepce s výjimkou periodické sexuální abstinence spočívající ve výpočtu neplodných dnů - tak zvaná vatikánská ruleta. Podle posledních průzkumů se zákazem antikoncepčních tablet souhlasí pouze 6% katolíků. Není tedy vyloučeno, že i tak konzervativní instituce jakou je katolická církev bude dříve či později svůj postoj k antikoncepci aspoň částečně revidovat.

K tak zvaným vnějším hříchům proti cudnosti patří pohledy, dotyky, objímání, polibky, hovory, písně a čtení. Podle oficiální příručky pro katolické zpovědníky se části lidského těla dělí na počestné (obličej, ruce, nohy), méně počestné (ňadra, záda, ramena, stehna) a nepočestné (pohlavní orgány a partie, které jsou jim blízké). Tato „počestnost“ a „nepočestnost“ se týká jak cizího, tak i vlastního těla. Dívat se na nepočestné části těla neúmyslně, letmo, krátce a zdálky, je jenom lehký hřích, zatímco dívání se úmyslně, dlouze a zblízka je hříchem těžkým. Časové ohraničení a přesné určení vzdálenosti je ovšem na individuálním posouzení zpovědníka.

Původní Kristovo učení neobsahuje žádná sexuální témata

Všechny tyto údaje jsou dodnes platné a pocházejí od nejuznávanějšího klasika veškerého zpovědnictví biskupa Alfonse Maria z Liguori (1696 - 1787). Tento klasik byl papežem Piem IX. v roce 1871 povýšen na „učitele církve“ a v roce 1950 ho Pius XII. prohlásil za patrona všech zpovědníků a moralistů. Ve svém díle se rovněž zabývá frekvencí pohlavních styků a uvádí, zda je smrtelným hříchem odpírat čtvrtou soulož v průběhu jedné noci, nebo naopak zda není hříchem odmítnout soulož tomu, kdo ji požaduje pětkrát v měsíci.

Původní Kristovo učení neobsahuje žádná sexuální témata. Prokazatelně neexistuje žádný Ježíšův výrok proti prostituci, ani slovo o homosexualitě, o smilstvu, mastrubaci, nebo o předmanželském či mimomanželském pohlavním styku. Církevní učitelé od Tertulliána až po Tomáše Akvinského čerpají veškerou svou inspiraci hlavně z epištol apoštola Pavla.

V poslední době bývá i v řadách katolického duchovenstva často diskutována otázka kněžského celibátu. V římskokatolické církvi byla povinnost celibátu rozšířena na všechny kněze teprve příkazem papeže Řehoře VII. v roce 1074. Tento papežský zákaz manželství kněží schválil 2. lateránský koncil v roce 1139 a potvrdil koncil tridentský (1545-63). Tento zákaz potvrdili všichni další papežové.

Podle posledních průzkumů z roku 1992 se domnívá asi 85% katolíků, že papež by měl celibát zrušit a dovolit svým kněžím manželství. Tento názor nezastávají pouze tak zvaní matriční katolíci, ale dokonce plných 72% z těch, kteří chodí pravidelně každou neděli do kostela.V poslední době se v římskokatolické církvi množí dokonce snahy o to, aby kněžský úřad mohly zastávat také ženy. Pro oficiální katolickou dogmatiku je však tento požadavek naprosto nepřijatelný.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele