Podle rozložení sil bude PS nejpravicovější v historii republiky od r. 1989. Nynějšímu stavu, kdy budou levici zastupovat jen 4 poslanci (a to je samostatnou otázkou, zda Piráty a navíc zrovna tyto 4 poslance lze považovat za levici), se žádný z předchozích výsledků ani nepřiblížil. Bude to však i v politické realitě nejpravicovější Sněmovna?

Vnímáme-li to takto schematicky, levice je skutečně mimo hru a její voliči nebudou mít v zákonodárném sboru pro příští 4 roky žádné zastání. Radikalita pravicového či levicového smýšlení se však zcela nevyčerpává příslušností poslance k určité straně, a navíc i samotné stranické programy jsou v čase velmi proměnlivé.

Současná ODS v čele s Petrem Fialou je určitě méně pravicová než byla ODS za Klause, Topolánka či Nečase. Naopak KDU-ČSL je pod vedením Jurečky určitě více pravicová než bývala třeba za Cyrila Svobody. Totéž samozřejmě platí i pro nyní nesněmovní strany. ČSSD byla levicová za Špidly, Paroubka a do značné míry kupodivu i za Hamáčka, naopak za Sobotky byla pragmatická a za Grosse to byla dokonce středová strana. Anebo KSČM byla pod vedením Filipa mnohem méně levicová, než kdyby jejím předsedou byl dlouholetý nejvýraznější stranický oponent Skála. U hnutí ANO se pak politický kurz mění snad ještě výrazněji - začínala jako protestní umírněná pravice, aby se postupně posunovala do politického středu a posléze směrem doleva (čímž dokonale vysála naše tradiční levicové strany), aby pak pár měsíců před volbami začala směřovat do Okamurovo vod, což jí pravděpodobně u nemalé části jejích původních voličů také zlomilo vaz. Právě u ideoelogicky nevyhraněného hnutí ANO je proto tím víc důležité, kteří poslanci jej zrovna reprezentují. Je zde totiž velký názorový rozptyl, od bývalých členů původní ODS přenášejících do hnutí ANO děsivé prvky klausovské politické kultury (Jermanová-Pokorná), přes kultivované příznivce pravice (Vondrák) a široké spektrum středových politiků (Schillerová) po lidi, kteří na voliče umí působit jako "tátové pracujících" (Babiš). Zde tak záleží především na vzájemném poměru tak či onak smýšlejících stranických poslanců.

Nadto nutno připomenout, že v PS rozhoduje většina. Ve volbách do PS v roce 2006 měla pravicová koalice ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ po přičtení dvou přeběhlíků ČSSD Melčáka a Pohanky těsnou většinu. Velmi těsná menšina v podobě 98 zbylých levicových poslanců ČSSD a KSČM neměla šanci sociálnímu analfabetismu tehdejší pravice ani v nejmenším zabránit, ptž koalice v ideologických otázkách hlasovala jednotně a dělala si tedy co chtěla. A tehdejší předseda SZ Bursík jasně demonstroval, že levicová členská základna vůbec nic neznamená, když vedení strany rozhodne kormidlovat doprava. Mimochodem, Bursík v pravicové aroganci, jednostrannosti a přezíravosti levicových voličů v ničem nezaostával za bezcharakterním žralokem Topolánkem.

Snad ještě horší situace nastala po volbách v roce 2010, kdy vytvořila pohodlnou většinu koalice ODS, TOP 09 a VV, a to především díky voličům, kteří naletěli Vítu Bártovi a neprohlédli předem, s kým hodlá spolupracovat. A i zde platilo, že právě mnohé poslance VV zdobila úplně stejná bezpřívlastková arogantní pravicová politika jako její nejzvrhlejší vládní preferenty, jakými byli Heger či Drábek (TOP 09). Vzpomeňme kupř. na členky VV Kristýnu Kočí a Karolínu Peake. Anebo raději snad ani nevzpomínejme. Finální skandál Nečase s jeho tehdejší milenkou Nagyovou znamenal nejen pád této katastrofální vlády, ale na dlouhou dobu také absolutní diskreditaci ODS a potažmo celé české pravice.