Olaf Scholz vicekancléř, spolkový ministr financí z SPD bránil černou nulu tak dlouho, jak jen to bylo možné. Když přišla Corona, vyrovnaný rozpočet už nebyl prioritou a Scholz se snažil, aby se z krize dostal s "třeskem". Dostal se tak do potíží, když vysvětloval selhání svých úřadů v řadě případů a opozice si jako obvykle brousila zuby na stoického politika. Chce se stát kancléřem a pokud by se tak nestalo a kdyby se SPD vrátila do vlády by mohl zůstat ministrem. Ale co když SPD skončí v opozici?

Horst Seehofer spolkový ministr vnitra, výstavby a vnitřních věcí za CSU nedokázal splnit svůj největší mezinárodní úkol: Dohodu všech států EU o společném způsobu zacházení s žadateli o ochranu, ale nicméně po požáru v řeckém uprchlickém táboře Moria se dostal do role prostředníka EU. Na oplátku získal plnou podporu kancléřky, s níž byl od roku 2015 v rozporu v uprchlické krizi. Nový kurz Merkelové tak bývalého zastánce tvrdé linie stál podporu konzervativní frakce CDU/CSU na jedné straně a levicového vedení SPD na straně druhé. Seehofer tímto volebním obdobím končí svou padesátiletou politickou kariéru.

Heiko Maas spolkový ministr zahraničí, SPD v počáteční fázi se zdálo, že se ve své nové funkci nevyzná. Sárský rodák si však postupem času vydobyl postavení hlavního německého diplomata. Vypadá zdrženlivěji než jeho předchůdci a během jeho působení nedošlo k žádným průlomům, ale k malým pozitivním krokům. Jeho zásada: alespoň udržovat dialog se zeměmi jako je Turecko nebo Rusko. Majákovými projekty byly konference v Libyi a Aliance pro multilateralismus. Cítil se být "vedoucím jediné stále otevřené" operace repatriace imigrantů během pandemie. Kdo by se však chtěl dobrovolně vzdát postu šéfa ministerstva zahraničí a zda bude moci Maas i nadále cestovat vládními letadly do značné míry závisí na volebních výsledcích SPD, aby se při nejhorším alespoň mohl vrátit do Spolkového sněmu.

Peter Altmaier, spolkový ministr hospodářství a energetiky z CDU, rychle reagoval na krizi Corony a poskytl miliardovou pomoc. Velmi rád by ve své funkci pokračoval. Jako společník Merkelové se však nestaví za nový začátek politiky a na jaře se vyslovil proti svému stranickému šéfovi Laschetovi jako kandidátovi na kancléře a tím přišel téměř o všechny případné šance.

Sociální demokratka Christine Lambrechtová, ministryně spravedlnosti a ochrany spotřebitele, pro rodinu, seniory, ženy a mládež má nejdelší vládní titul. V roce 2019 nahradila Katarinu Barleyovou, která se přesunula do Evropského parlamentu. Byla zpočátku považována za provizorní řešení, ale rychle se na to zapomnělo. Kromě kvót pro ženy ve správních radách a novely autorského zákona přinesla mimo jiné i změny v zákoně o vymáhání práv k sítím. Souviselo to s jedním z jejích hlavních projektů - rozsáhlým legislativním balíčkem pro boj proti pravicovému extremismu a trestným činům z nenávisti. Lambrechtová musela v posledních metrech existence vlády nastoupit i na post ministryně pro rodinu, protože Franziska Giffeyová odstoupila. Je jí 56 let a po více než 20 letech v Bundestagu už nebude kandidovat, ale chce se vrátit k původní práci právníka.