Před očima nám defilují různé postavy, které se v osudových momentech našich dějin (a o ty jde především) zachovali různým způsobem. Asi se shodneme, že pitím kafíčka se charakter a postoj člověka stěží projeví, ty se odkryjí jen ve zlomových momentech, proto se pojďme zaměřit právě na ně.
Zajímavé je, koho považujeme za hrdinu, v některých případech se pohledy na hrdinství proměňují, příkladem mohou být čeští vojáci za 1.světové války, kteří bojovali na straně Rakousko-Uherska, tedy své mateřské země proti italským vojskům, ale po skončení 1.světové války po vzniku Československa nebyli hodnoceni pozitivně. V dnešní době již jejich anabázi, podmínky za kterých bojovali v horách (Alpách) i utrpení, kterým si prošli, můžeme považovat za hrdinství.
Důležité také je, odkdy můžeme mluvit o českém národu, ve kterém úseku českých dějin budeme hodnotit a jaká nastavíme měřítka.
Hmatatelní hrdinové minulosti
Asi se shodneme, že období středověku je pro hodnocení obtížné, nemáme podrobné informace, písemné dokumenty (kroniky) pojednávají spíše o panovnících a jejich činech, navíc jejich poddaní nebojovali za národ, ale za panovníka. Proto hodnocení bitvy na Bílé hoře z pohledu střetu národa českého vůči „bídným“ Habsburkům roku 1620 tak, jak je prezentovali čeští obrozenci, vyznívá komicky, poněvadž se při této bitvě střetlo stavovské (rozuměj protestantské) vojsko s vojskem císařským (katolickým). A v „českém“ vojsku najdeme většinu cizinců, již jména a původ samotných velitelů napovídají své, Kristián I. Anhaltský, Jindřich Matyáš Thurn nebo Jiří Fridrich Hohenlohe.
Další necelá tři století si české země (ještě nemůžeme hovořit o národu) sice lebedili v „závětří habsburského teploučka“, ale byli tu případy hrdinství občanů českých zemí.
Za hrdinství můžeme považovat statečnou obranu pravého břehu Vltavy na Karlově mostě při švédském dobývání Prahy roku 1648, kdy se pražským měšťanům spolu se studenty a jezuity podařilo švédská vojska odrazit. Někteří ze studentů byli dokonce panovníkem povýšeni do šlechtického stavu.
Poté při obléhání Vídně Turky (r.1683), kdy zástupcem velitele Vídně byl Zdeněk Kaplíř, který vedl úspěšně obranu vůči tureckým musulmanům. Nebýt jeho velitelských schopností, kdoví, jak by obléhání Vídně skončilo. Celá řada dalších občanů z českých zemí se vyznamenala při bojích proti Turkům na Balkáně.
Následuje až rok 1848 a probíhající revoluce, na jedné straně máme hrdinu Karla Havlíčka Borovského a na druhé straně prokazatelného zrádce Sabinu, který na ostatní donášel z důvodu finančního prospěchu. Zbytek českého národa nám osciluje někde mezi, ale spíše blíže k Havlíčkovi.
Tři osudové momenty ve 20.století
A konečně novodobé dějiny našeho národa ve 20.století, kdy již nalézáme dostatek materiálu a možností k hodnocení právě tří zlomových období, ze kterých se již utvářel charakter našeho národa:
- Vznik legií za 1.světové války a vyhlášení samostatného Československa r.1918
- Mnichovská kapitulace r.1938 a následné chování za protektorátu (1939-1945)
- Postoj našeho národa po Únoru 1948 a následně v období normalizace
Legie a vznik ČSR
Je třeba vyzdvihnout drtivou většinu našich vojáků, kteří v průběhu 1.světové války bojovali statečně, ať již v řadách Rakousko uherské armády. Naprosto samostatnou kapitolou je vznik československých legií na západní frontě v Itálii, Francii a hlavně největší v carském a později
bolševickém Rusku, jejich statečný boj proti německým a později bolševickým vojskům. V roce 1918 ovládali naše legie dokonce celou Sibiřskou magistrálu, museli svést celou řadu bitev s bolševiky, kdy šlo o holé přežití.
Nebýt hrdinství našich vojáků v legiích nikdy by nevzniklo samostatné Československo!
Jiná situace byla doma, kdy část obyvatelstva byla zapojena do odboje (většinou formou letáků), ale většina obyvatel včetně domácích politiků spíše vyčkávali, až jak situace dopadne. Následné zhroucení monarchie samozřejmě dokázali náležitě oslavit fangličkami a rozbíjením symbolů monarchie včetně Mariánského pomníku nebo pomníku našeho maršála Radeckého.
Mnichov a první pokřivení národa
Rok 1938 je již skutečným prubířským kamenem charakteru českého národa a zde můžeme prohlásit (i když to bude znít jako paradox), že v době Mnichova české obyvatelstvo obstálo na jedničku. Vojáci i občané byli odhodláni bránit svou zem, byli připravení přinést i cenu nejvyšší, svůj život. Následuje mnichovská kapitulace a půl roku po ní okupace nacisty, následovaná zlomem charakteru u některých lidí. Klasickým případem je příklad Emanuela Moravce, zaníceného Masarykovce, který se po okupaci přidal k nacistům a fanaticky propagoval Třetí říši. Mnohem horší ale byli zrádci, kteří se objevovali v odbojovém hnutí, které se počátkem války zformovalo většinou z bývalých armádních důstojníků, aby pak bylo následně gestapem v důsledku kolaborace českých udavačů rozprášeno.
Mimochodem třetina bývalého důstojnického sboru (předmnichovské první republiky) byla popravena ve věznicích nebo zastřelena z důvodu odbojové činnosti (generál Eliáš, pplk. Mašín, Balabán a další). A to nepočítáme ty, kteří odešli bojovat do Polska, později Francie a Británie. V Sovětském svazu to měli naši pozdější vojáci těžké, nejprve je Stalinovi komunisté díky paktu Ribbentrop-Molotov zavřeli a poslali na Sibiř, poté, co je Hitler napadl, nechali zformovat samostatnou čs. Jednotku.
Zvláštního hrdinství dosahovali naši letci v bojích o Británii v roce 1940 nebo u Tobruku v severní Africe.
A doma? Spíše se přežívalo, někdy i kolaborovalo s nacistickým režimem. Výjimečným počinem dosahujících téměř epických rozměrů tvoří akce českých parašutistů vysazených z Británie, kterým se podařilo úspěšně provést atentát na Heydricha. V době před a hlavně po heydrichiádě, kdy se rozjelo vraždění nevinných českých lidí prokazují hrdinství nejen parašutisté, ale i ti, kteří jim tvořili zázemí, většinou celé rodiny (členové Sokola, Orla, atd.). Nacistický režim se nesmírně krutě mstil nejen přímým účastníkům, ale i celým rodinám podobně jako později komunistický režim.
Smutnou kapitolou českého národa je shromáždění českých občanů v červnu 1942 v počtu cca 250.000 v Praze na Václavském náměstí vyjadřující věrnost třetí říši!
Páteř českého národa se pod tíhou prvního totalitního režimu začala ohýbat.
Samotnou kapitolou je květnové povstání roku 1945, řada velice statečných lidí, většinou obyčejných lidí a na druhé straně zbabělců, kteří místo toho, aby šli bojovat, byli zalezlí ve sklepích, mám přímé svědectví svého otce, který se květnového povstání zúčastnil ve svých 15 letech.
Hrdinové a udavači za komunistické totality
A následně ani ne po třech letech nastupuje další totalitní režim, tentokráte komunistický. Byl hrůznější v tom, že teror nebyl páchán těmi zvenčí, ale našimi lidmi, kteří pod lákavou nadějí osobního prospěchu a kariéry udávali své spoluobčany, kolaborovali aktivně s komunistickým režimem při perzekuci nevinných lidí jen z důvodu třídního původu nebo náboženského přesvědčení.
Říká se, že každý totalitní režim má své mantinely, kam až může zajít, v případě našeho národa bylo možné zajít daleko, ale nezapomínejme zase na plejádu statečných lidí, kteří se dokázali, dokonce i se zbraní postavit komunistům (Rambouskové, Wienerové a další).
K dokonalému pokřivení společnosti vlivem právě předchozích třech desetiletí dochází po invazi roku 1968, v tomto případě již můžeme až na výjimky hovořit o kolaboraci téměř celého národa v rámci tzv. husákovské normalizace.
Shrneme-li si 20.století, Češi sice byli pasivní, ta větší část možná kolaborovala s totalitním režimem, ale byla tu zároveň i nezanedbatelná část lidí, kteří se dokázali hrdinsky postavit oběma totalitním režimům (druhý a třetí odboj), a kteří za toto své hrdinství hodně často zaplatili tím nejcennějším, svými životy.
Zajímavé je také srovnání s ostatními národy, v případě Polska, které si muselo svou nezávislost vybojovat v krvi, ve statečnosti zaostáváme, ale v porovnání s Holandskem nebo Belgií se naopak nemáme za co stydět. Ale to již je na delší rozbor.
Jsme tedy národem zbabělců nebo hrdinů? Asi je nesmírně těžké na tuto otázku zodpovědět, protože většina každého národa je z tohoto pohledu neidentifikovatelná, jsou pasivní, někdy dokonce i lhostejní.
Možná správná odpověď tkví ve slučovacím spojení, že totiž český národ podobně jako ostatní národy měl, má a bude mít vždy své své hrdiny, zbabělce a nezařaditelnou pasivní většinu.
Pozn. Tento článek je čistě sondou, nikoliv odbornou studií, proto zákaz kamenování autora článku!
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
