Před očima nám defilují různé postavy, které se v osudových momentech našich dějin (a o ty jde především) zachovali různým způsobem. Asi se shodneme, že pitím kafíčka se charakter a postoj člověka stěží projeví, ty se odkryjí jen ve zlomových momentech, proto se pojďme zaměřit právě na ně.

Zajímavé je, koho považujeme za hrdinu, v některých případech se pohledy na hrdinství proměňují, příkladem mohou být čeští vojáci za 1.světové války, kteří bojovali na straně Rakousko-Uherska, tedy své mateřské země proti italským vojskům, ale po skončení 1.světové války po vzniku Československa nebyli hodnoceni pozitivně. V dnešní době již jejich anabázi, podmínky za kterých bojovali v horách (Alpách) i utrpení, kterým si prošli, můžeme považovat za hrdinství.

Důležité také je, odkdy můžeme mluvit o českém národu, ve kterém úseku českých dějin budeme hodnotit a jaká nastavíme měřítka.

Hmatatelní hrdinové minulosti

Asi se shodneme, že období středověku je pro hodnocení obtížné, nemáme podrobné informace, písemné dokumenty (kroniky) pojednávají spíše o panovnících a jejich činech, navíc jejich poddaní nebojovali za národ, ale za panovníka. Proto hodnocení bitvy na Bílé hoře z pohledu střetu národa českého vůči „bídným“ Habsburkům roku 1620 tak, jak je prezentovali čeští obrozenci, vyznívá komicky, poněvadž se při této bitvě střetlo stavovské (rozuměj protestantské) vojsko s vojskem císařským (katolickým). A v „českém“ vojsku najdeme většinu cizinců, již jména a původ samotných velitelů napovídají své, Kristián I. Anhaltský, Jindřich Matyáš Thurn nebo Jiří Fridrich Hohenlohe.

Další necelá tři století si české země (ještě nemůžeme hovořit o národu) sice lebedili v „závětří habsburského teploučka“, ale byli tu případy hrdinství občanů českých zemí.