Tu sociální péči, kterou si tato arogantní, uštěkaná členka vlády za skomírající ČSSD vzala jako svůj obranný štít, rukojmí při svých neustálých výbojných útocích na plný měšec státního rozpočtu.

Potřebuji, chci, dejte, přidělte, ... A neptejte se, na co, za co je, ty milované prachy, budu utrácet, to je moje věc, to je zasahování do mých kompetencí, to je záležitost moje a když tak ještě sociální demokracie. Ta moje strana rodná, ta má veškeré kompetence a práva rozhodovat ve vládě, na všech postech, které se nám podařilo urvat, absolutní právo jednat a činit, konat samostatně, tak jak to uzná za vhodné. Nějaké rozklady nákladů, vyúčtování těch miliard, které se nám podaří urvat, vyštěkat si (pravda, kolegové Hamáček a Petříček to ještě tak neumí, jak já, ti jenom skromně ještě kuňkají), tak to tůdle!

Já chci, já rozhoduji, já přiděluji! Nikomu do toho nic není, kolik, komu, na co. Tabulky mám, kolonky také v těch tabulkách, pojmenované jsou správně a dle zadání (tak nejednoznačně, že se tam dá vtěsnat a šikovně začlenit, skrýt i to, o čem se vám ani nezdá), já si je už nějak vyplním. Přec mne nebude kontrolovat nějaká strážkyně státní kasy, já, jenom já mám tu moc, tu jedinečnou kompetenci ty vyřvané prachy rozdávat. A budu za hrdinku, za tu nejhodnější altruistku, mecenášku, skoro donátorku. Načež mne všichni sociálně potřební, i ti neustále ruce po dávkách natahující, budou velebit až do nebe nejvyššího. A to já mám ráda, já chci být velebena, obdivována, chválena. Protože já jsem nejchytřejší, já jsem nejhodnější, já jsem nejlaskavější, já mám s každým soucit.

O penězích na sociální služby se tak krásně povídá do mikrofonů a před kamerami všech možných televizí. Že se už ale nic neříká o rancích peněz pro politické neziskovky, které rozdává jájistka Maláčová, také o další miliardy na další IT systémy pro ministerstvo, které budou zase, opět vyhozené z okna, protože, podobně jako za ministryně Marxové - Tominové, blahé paměti, se to nějak zvrtne a nepovede (pokolikáté už?), o hromadu peněz pro církevní neziskovky, schované za nějakou tu "péči o ..." (o které mluví církevní hamižní hodnostáři lživě jako o svojí obětavé, nezištné činnosti pro potřebné a proto potřebují ty neuvěřitelné miliardy od státu, podvodně pojmenované "církevní restituce"), je toho hodně, toho rozdávání tam a těm, o čem a kterých nemá obecně veřejnost ani toho příslovečného šajna.