Ti ostatní jsou velice rádi, že Rusové vzali řešení do svých rukou. Podle mého vkusu tak mohli udělat už dávno a ušetřili by své soukmenovce na Ukrajině mnohého utrpení a některé i neodčinitelného neštěstí. Neslyšel jsem Putinův projev k lidu Ruska a veřejnosti světa, ale prý i on se vyjádřil podobně. Onou poslední kapkou mohl být kupříkladu už zločin v Domě odborů v Oděse. Správně to vyjádřil Štěpán Kotrba, že Rusko čekalo dost dlouho. Na co, to ať si čtenář laskavě najde na webu ZDE.

Za celou dobu sedmi let se nenašel na Ukrajině opravdový státník, který by se alespoň pokusil problém ruské menšiny ve svém státě řešit. Nebylo to samozřejmě snadné. Střetávaly se neobyčejně komplikované vztahy mnoha účastníků, mnohdy i nezvaných. Ovšem v zásadě šlo o střet dvou principů mezinárodních vztahů. Chtělo by se dokonce napsat mezinárodního práva. Leč o právu se dá hovořit jen tam a tehdy, když vyhlašovatel právních norem si dokáže zajistit jejich dodržování. Což bylo vždycky nesnadné všeobecně zajistit, a dneska prakticky vyloučené.

Bylo potřebné v konkrétní situaci řešit střet principu nároků, alias „práva“ národů na sebeurčení s principem územní nedělitelnosti státu. Jsem víc jak přesvědčen, že v době postupující globalizace ten druhý spěje k pomalé smrti. Podotýkám ovšem přirozeně pomalé, a ne ještě k tomu urychlované nějakou tou „eutanázií“ nedočkavých federalistů v EU, či jiných inženýrů všelidských vztahů.