Komuniké přijaté na závěr dvoudenního varšavského summitu NATO 58krát zmiňuje „Rusko“, přičemž jsou to zmínky takřka bez výjimek negativní. Posilování jednotek NATO u ruských hranic, konkrétně v Polsku, Lotyšsku, Litvě a Rumunsku Aliance vysvětluje poměrně obsáhle, a to „pokračující protiprávní a nezákonnou anexí Krymu, kterou neuznáváme a uznávat nebudeme, a k jejímuž zvrácení Rusko vyzýváme; narušením svrchovaných hranic silou; záměrnou destabilizací východní Ukrajiny; rozsáhlými mimořádnými vojenskými manévry, které odporují duchu Vídeňské dohody a provokativním vojenským aktivitám u hranic NATO, včetně oblastí Baltského moře a Černého moře a východního Středomoří; nezodpovědné a agresivní jaderné rétorice, vojenskému konceptu a skrytým gestům; opakovaným narušením spojeneckého vzdušného prostoru NATO. Navíc ruská vojenská intervence, významná vojenská přítomnost a podpora režimu v Sýrii a využití své vojenské přítomnosti v Černém moři k projektování moci do východního Středomoří vyvolává další rizika a výzvy pro bezpečnost spojenců a ostatních.“   

Vinu za válku v Sýrii, jejíž vláda je v komuniké zmíněna 10krát, NATO přičítá výhradně Damašku. Vyzývá ho „k okamžitému politickému přechodu v souladu s rezolucí RB OSN 2254 a ženevským komuniké z 30. června 2012“, což v praxi znamená k předání moci džihádu zosobněnému Daešem, Al Kajdou a dalšími džihádistickými skupinami, neb nikdo jiný už proti syrské vládě prakticky ani nebojuje. Tím lze možná vysvětlit, proč komuniké sice 17krát zmiňuje pojem „terorismus“, ale ani jednou „džihád“ či „džihádismus“. Čili, summit NATO vyzněl stoprocentně nepřátelsky vůči Rusku a Sýrii, které jsou podle všeho mnohem nebezpečnější než terorismus, a o džihádu raději není třeba mluvit vůbec. 

Na druhou stranu text 34krát zmiňuje Ukrajinu, a to vždy důsledně pozitivně, například když ujišťuje, že „krize na Ukrajině a kolem ní je za současných okolností prioritou naší agendy“. Vychází přitom jednoznačně z předpokladu, že ukrajinská krize nezačala Majdanem a svržením legitimní vlády, ale až následnou „ruskou agresí“, a že minské dohody porušují jen a výhradně donbaští separatisté, zatímco kyjevští se ničeho protizákonného nedopouštějí. 

Podle dikce komuniké summit NATO ve Varšavě dopadl podle očekávání – tedy eskalací soupeření s Ruskem -- a jako takový nic překvapivého nepřinesl: Svět NATO se točí kolem Ruska a bez něj by mnohé ztratilo smysl. 

Babylon zájmů

Mimo komuniké nicméně summit odhalil podivný schizofrenní stav, který vyvěrá z faktu, že NATO a EU jsou sice z valné části organizace člensky identické, ale jejich členové mají jako by jiné závazky v Alianci vedené Spojenými státy a v EU, která po Brexitu upadla do chaosu a jednotlivé členské země mají i své zájmy. A oba tyto světy se nutně střetávají.

Ačkoli hostitel summitu, polský prezident Andrzej Duda, avízoval nutnost ukázat jednotu, solidaritu a odhodlání NATO, třeba New York Times přiznává, že v jednotě Aliance jsou „určité trhliny“ a ukazuje přitom na aktuálně nejdůležitější státy EU, čili na Německo, Francii a Itálii. Zatímco měl summit schvalovat navýšení zbrojení a dislokaci nových jednotek u ruských hranic, pouhý den před summitem německá kancléřka Angela Merkelová očividně s ohledem na ekonomické zájmy Rusku „nabídla ruku k dialogu“, Itálie mluví o slepé uličce ohledně „volnotržní“ dohody TTIP, francouzský prezident Francois Hollande při příletu do Varšavy rovnou prohlásil, že „NATO nemá vůbec žádnou roli při určování toho, jaké by měly být vztahy Evropy s Ruskem. Pro Francii Rusko není nepřítelem, není hrozbou.“ Důvodů k takovým prohlášením je hned několik: Po Brexitu se Francie stane jedinou jadernou mocností v EU, a jako taková chce mít odpovídající roli v době, kdy vše naznačuje, že jediným lídrem Unie zůstane Německo. A podle amerických politologů právě Brexit přiměje Washington hledat si v Evropě nového „blízkého partnera“ a volba padla na Německo, což by Francii „vyšachovalo ze hry“. Při prudce klesající Hollandově domácí podpoře (na úkor Marine Le Penové či Nicolase Sarkozyho, jimž spolupráce s Ruskem nevadí) si navíc Paříž chce uchovat manévrovací prostor na kontinentu, který po hlasování o Brexitu hledá spásnou ideu a spekulace o jeho obratu na Východ jen sílí. 

Podle Financial Times oficiální vedení NATO nebere neshody uvnitř Aliance nijak vážně a přičítá je důsledkům „vnitřního politikaření“ jednotlivých členských států, bez ohledu na to, že Brexit prokázal, jak dramatickým způsobem může vnitřní politika vstoupit na mezinárodní scénu. Právě Francie, jak konstatuje FT, například před summitem prý chtěla oslabit všechny aspekty „upevňování“ východního křídla NATO, a to počínaje snížením počtu příslušníků nově dislokovaných jednotek přes vyškrtnutí zmínek o Rusku z veřejných vystoupení až po odmítnutí výstavby systému protivzdušné obrany v Polsku.

Postoje Francie přitom ale nebyly na summitu jedinou „trhlinou v jednotě“. Pro dialog s Ruskem se – očividně i bez ohledu na problémy českých ozbrojených sil -- vyslovil také Miloš Zeman, Bulharsko znovu odmítlo plány NATO na militarizaci Černého moře, vedení Aliance muselo zasáhnout proti plánům Řecka vyrábět v licenci ruské kalašnikovy, neboť by tím byla ohrožena „jednotná fronta“ NATO, přičemž Barack Obama musel při závěrečném slavnostním obědu osobně „okřiknout“ řeckého premiéra, který chtěl „skoncovat se soupeřením s Ruskem a vyslovil se pro spolupráci“. Na důvěře uvnitř Aliance nepřidalo ani Turecko, které poslední týdnybrnká na nervy NATO, plánem na udělení občanství pro asi 300 tisíc vybraných vzdělaných a jinak výhodných syrských uprchlíků („nezajímaví“ či rovnou nebezpeční budou posláni do Evropy) ničí dohody s EU a turecká provládní média jsou přesvědčena, že za nedávným teroristickým masakrem na istanbulském letišti stojí CIA, „přidružená“ Gruzie skoncovala s „militarismem“ a zrušila povinnou vojenskou službu a třebas Dánskoupozornilo, že vysláním dvou set vojáků na „odstrašovací misi“ do Estonska vyčerpá veškerý svůj armádní rozpočet na příští rok a jeho případná účast v jiných mezinárodních „misích“ – například v Sýrii, jak by chtěla Aliance -- je mimo diskusi. Krátce před summitem byl navíc v Lotyšsku, jednom ze států, které hodlá Aliance bránit před „ruskou agresí“, zveřejněn průzkum, který podle sociologů upozorňuje, že ačkoli 40 procent obyvatel tvoří ponižovaní „neobčané“, čili etničtí Rusové, z nichž asi polovině není ruské vměšování do lotyšských záležitostí vůbec proti mysli, hlavní polarizační zlom v zemi nevede podél etnických linií, ale čistě politicko-ekonomických – v Alianci velmi aktivní a protirusky angažovaná vláda svojí ničivou ekonomickou politikou škrtů stojí proti svým občanům, ať už Lotyšům, Rusům, Ukrajincům…