Podle jedněch je důvodem prohlubující se krize Asadova režimu, jiní nabídnou obrázek přesně opačný, další namítnou, že by se spíš mělo mluvit o tom, že už jen málokoho „baví“ podporovat čtyři roky trvající pat přehnanou aktivitou. Určitě by se dalo připomenout i to, že podle nové studie Světové banky s návratem íránské ropy na světové trhy může cena padnout o dalších 10 dolarů za barel, takže USA, Rusko i Saúdská Arábie budou znovu mít svých starostí dost, natož aby jako doposud financovaly své hráče ve vzdáleném konfliktu, přičemž Saúdové se vlastním stlačením cen ropy už nyní dostali do rozpočtového deficitu, a to mají ještě „na krku“ brutální, „nevítěznou“, ale nejspíš o to prestižnější agresi do Jemenu, která je problematická nejen z hlediska financí, ale i páchání válečných zločinů. Další by poukázali, že USA a NATO v syrském konfliktu fakticky skončili u podpory džihádu a nejrůznějších teroristických organizací v čele s Islámským státem, což sice – z cynického pohledu – není nijak překvapivé, ale dlouhodobě udržitelná politika z toho také nekouká. A v neposlední řadě by se dalo mluvit třeba i o tom, že prostě jen region využívá dynamiku, která je po uzavření jaderné dohody s Íránem s to prolamovat i jiné dosud pevně zamčené dveře.

Svůj úhel pohledu si každý může vybrat sám, ale ať tak či tak, faktem je, že se kolem syrského konfliktu začíná cosi diplomaticky hýbat, a ke všem dosavadním jednáním přibývají nové a nové zprávy, třeba o tom, že Rusko už prý netrvá na osobě Bašára Asada v čele Sýrie, nebo že do hry vstupuje se svým mírovým plánem Írán, který pod vedením prezidenta Róháního očividně ustupuje od tradiční, šíitské sektářské politiky a obecně se otevírá i posílení vztahů s dosud arcinepřátelským, neboť sunnitským Perským zálivem. Mluví se také o přetahované mezi Saúdy a Íránem o tom, komu připadne budoucí lukrativní obnova zničené Sýrie a tím i vliv nad touto zemí… Zkrátka, vzniká silný dojem, že si protagonisté války v Sýrii pomalu chystají – diplomatickou -- koncovku tragické a krvavé syrské šachové partie.

V této souvislosti je velmi zajímavá analýza politiky Washingtonu vůči Sýrii, kterou publikovala americká agentura McClatchy. Čtyři roky po prvním zvolání „Asad musí padnout!“ je totiž Bašár Asad stále v čele státu a tvůrci americké politiky nyní přiznávají, že vlastně ani nikdy nechtěli dosáhnout v Sýrii „změny režimu“, a když, tak určitě ne ze dne na den, aby jim v klíně nezůstal další rozvrácený „Irák“. Zmíněná „kouzelná slova“ o nutnosti Asadova konce, od nichž se nyní velmi těžce ustupuje, tak prý vlastně zazněla jaksi bezděčně nebo snad ze setrvačnosti; kvůli snaze být na té „správné straně historie“, kvůli špatným politickým kalkulům, kvůli naprostému nepochopení situace… Ve finále tak USA, Západ a jejich blízkovýchodní klienti vlezli na vidle a než je vůbec napadlo přemýšlet, jak z nich slézt, ocitli se na stejné straně barikády s islamistickou teroristickou „opozicí“. Dál tak nezbývá než se obhajovat tím, že Asad je zosobněné zlo a za celou válku může jen a jen on – tím, že neposlechl příkaz ze Západu a neodstoupil (a Sýrie by dopadla úplně jako Irák a Libye, chce se dodat, přičemž i jedna z vlád Západem rozbombardované Libye nyní žádá „svět“ o další útoky, tentokrát proti Islámskému státu).

Zkrátka, je tu po čtyřech letech války vhodná příležitost si připomenout, jak to tedy v té Sýrii vlastně „všechno začalo“.

Popírání reality

Bylo nebylo, ale obecném povědomí na Západě se díky politikům a snaživým médiím ustálil obrázek, podle něhož krizi v Sýrii nastartovaly pokojné prodemokratické protesty z poloviny března 2011. Vláda zareagovala brutálním násilím a někdy od července 2011 už očití svědkové, oběti, média a občanská společnost hlásí fakticky jen to, že vládní síly občany vězní bez soudu, mučí je a klidně proti nim nasazují i těžké dělostřelectvo.