Tomáš Doležal: Německo je zase rozděleno. Zeď stojí v myslích lidí

Minulý týden proběhnuvší volby do Evropského parlamentu byly, i v českém prostředí, reflektovány již stovkami nejrůznějších komentářů. Zkusme se proto podívat na některé jejich výsledky z poněkud jiného úhlu pohledu a v určitých souvislostech.

Při základních „europarlamentních“ počtech je třeba mít na paměti, že zatímco nyní má Evropský parlament 751poslanců, po plánovaném odchodu Velké Británie z EU (k 31. 10. 2019) by měl jejich počet poklesnout na 701, což se odrazí i ve složení a poměrech jednotlivých frakcí. K tomu dojde ovšem pouze za předpokladu, že Velká Británie k uvedenému datu EU skutečně opustí, což po dosavadních zkušenostech s brexitem zdaleka nelze mít za jisté.

Velká koalice? Absolutně falešná a prázdná

Snad nejčastěji komentovaným momentem eurovoleb je skutečnost, že dosavadní dlouholetá koalice mezi Evropskou lidovou stranou a evropskými sociálními demokraty (a socialisty) ztratila svou většinu. Konkrétně jde o pád ze 406 poslanců v roce 2014 na současných 329. Po volbách v roce 2009 disponovaly tyto dvě frakce dokonce 469 poslanci.

V této souvislosti je možná vhodné položit si otázku, zda je v případě spojenectví evropských lidovců a socialistů vhodné mluvit o tzv. velké koalici, což je v mainstreamovém diskursu celkem běžný úzus. Splňuje ovšem tato aliance základní politologické znaky velké koalice, tj. reprezentaci opačných stran politického spektra a skutečnost, že ji tvoří (dva) hlavní političtí soupeři? Zjevně nikoli, evropští lidovci socialisté jsou uskupení ideově a politicky si dlouhodobě velmi blízká. Jejich spolupráce není tedy řešením z nouze, kdy jiné varianty selhaly, ale dlouhodobým a plánovitým záměrem.

Uměl si Babiš vybrat?

Za ztrátou většiny tohoto uskupení stojí ve větší míře (dlouhodobý) propad socialistů. Nebýt toho, že si udrželi významné (vítězné) pozice alespoň ve Španělsku a Portugalsku, byla by pro ně situace ještě výrazně horší. V každém případě zůstávají socialisté částečně relevantní silou už pouze v západní a jižní („staré“) Evropě, ve středovýchodní části kontinentu již prakticky vyklidili pozice. Na úrovni Evropského parlamentu tedy bude muset vzniknout nová „vládní“ většina. Stane se tak cestou rozšíření dosavadní koalice o (neo)liberální frakci ALDE. Tu lze z hlediska mocenské logiky považovat za skutečného vítěze těchto voleb, jelikož se stává pověstným jazýčkem na vahách, bez kterého si, slovy někdejšího českého premiéra Jiřího Paroubka lidovci a socialisté „ani ruce neumyjou…“. ALDE si je rozložení sil dobře vědoma a proto se i v kuloárech EU začíná hovořit o tom, že nejžhavější kandidátkou na post předsedkyně nové Evropské komise je dánská radikální liberálka Margrethe Vestagerová a ne někdo z tzv. deklarovaných „spitzenkandidatů“. ALDE mimochodem oproti předchozímu stavu posílila o více než padesát procent, tj. z 68 na 108 mandátů. Došlo k tomu zejména díky Macronovu politickému subjektu, který byl do Evropského parlamentu zvolen poprvé. Právě prostřednictvím hnutí „Republika v pohybu“ se tak stává Francie klíčovým hráčem i v jiných orgánech EU, než je Evropský parlament.

Smích? Přejde!

Dalším určujícím tématem evropských voleb se stalo posílení euroskeptických stran a frakcí. I zde existuje určitý problém s terminologií: zejména v tom smyslu, zda lze za euroskeptickou považovat frakci ECR (konzervativci a reformisté), která šla do voleb s Janem Zahradilem jako lídrem. Tato stranická skupina velmi usilovala o to, aby se po volbách mohla stát součástí nové europarlamentní většiny („koalice“). Mimo jiné i z těchto důvodů velmi zjemnila rétoriku a opakovaně se přihlásila k pokračování projektu EU (s mírnými reformami), aby se co nejvíce odlišila od „tvrdých“ euroskeptiků. Uvedená změna taktiky jí však nepomohla, možná spíše naopak. Frakce početně oslabila – ze 74 na 57 mandátů – a zůstane v opozici. Naplnila se tak přesně předpověď, která zazněla na jedné z posledních českých předvolebních debat z úst lídra ČSSD Pavla Poce. Ten Janu Zahradilovi vmetl se smíchem do tváře, ať s žádným „pozváním ke stolu“ od lidovců a socialistů absolutně nepočítají. Nutno dodat, že jej smích po sečtení výsledků sociálních demokratů nejspíš přešel…

Postaví se italsko-francouzský tandem a V4 Němcům?

V souvislosti s euroskepticismem lze tedy reálně hovořit pouze o dvou frakcích v Evropském parlamentu. Ta silnější je známa pod zkratkou ENF. Dominují jí Salviniho Liga a Národní sdružení Marine Le Penové se 73 mandáty (včetně, zatím, Heinze Christiana Stracheho), které zčásti získala právě na úkor ECR, když k ní odtud přešli mj. Praví Finové a Dánská lidová strana. A právě volební výsledky v Itálii, kde Salvini do velké míry „vyluxoval“ hlasy koaličního partnera Hnutí 5 hvězd, a ve Francii dávají euroskeptickým silám jistou naději do budoucna. Cesta k zásadním změnám podoby EU ovšem nevede (bohudíky) přes Evropský parlament, ale stále ještě přes dohody národních vlád, ať už skrze formát a mechanismus Evropské rady, Rady EU nebo jiným způsobem. Pokud by navíc v čele Francie v budoucnu stála Marine Le Penová (spíše jako prezidentka než premiérka, což je i ve francouzském politickém systému jednoznačně silnější pozice, zejména v zahraniční politice), mohl by italsko-francouzský tandem (posílený o spojenectví s V4) tvořit velmi klíčový hlasovací blok, zvláště v souvislosti s předpokládaným vývojem na německé politické scéně, o kterém ještě bude řeč. K tomuto ještě doplňme, že z hlediska procentuálních výsledků ve svých zemích byly dvěma nejúspěšnějším kandidujícími subjekty polské Právo a spravedlnost a maďarský Fidesz. Ovšem výrazně nižší váha hlasů a mandátu, kterou v unijních strukturách disponují malé a střední státy, plus fakt, že tyto strany směřují do rozdílných europarlamentních frakcí, neumožňuje, prozatím, tento úspěch více zúročit v budoucí evropské politické praxi.

Trpaslíci a vyděrači

Druhou euroskeptickou frakcí je Farageova Evropa svobody a přímé demokracie, která nyní disponuje 47 europoslanci. Ta ovšem po odchodu Britů z EU přestane existovat, jelikož nebude splňovat kritéria pro samostatnou existenci (25 poslanců ze 7 států). Aby byl výčet frakcí úplný, musíme zmínit posílení skupiny Zelených-EFA, která získala 68 europoslanců, což je o 17 více než v posledních evropských volbách. Tato formace se stane jakousi „zálohou“ pro alianci lidovců, socialistů a liberálů. Její váha (a tzv. blokační či „vyděračský“ potenciál) ještě vzroste po odchodu britských europoslanců. Rovněž zde je klíčovým faktorem teritoriální dimenze. Zelené strany totiž posílily, a jsou relevantními, prakticky pouze především ve státech (severo)západní Evropy. V zemích střední a středovýchodní Evropy jsou naopak naprosto marginální a na evropské úrovni nejsou – s mikroskopickými výjimkami v Pobaltí – vůbec reprezentovány. I toto je dalším důkazem politické divergence mezi „západním“ a „východním“ křídlem EU. Zbývá nám ještě radikálně levicová frakce GUE-NGL, která oproti roku 2014 významně oslabila a má nyní 38 mandátů, se kterými do zásadních konstitutivních dohod na úrovni Evropského parlamentu nijak nezasáhne.

Za vraty našich řek zní tvrdá kopyta

Závěrem se krátce zastavme u volebních výsledků (a hlavně jejich trendů) v Německu, klíčové zemi pro budoucí vývoj podoby evropské integrace: Ona dělící osa mezi „Západem“ a „Východem“ EU, o které jsme hovořili výše, totiž prochází právě územím našeho největšího souseda, kde politicky odděluje tzv. staré a nové spolkové země. Zatímco na západě země progresivně posilují Zelení (a slábne AfD), na východě je naopak AfD druhou nejsilnější stranou (ve dvou spolkových zemích dokonce první). Obě vládní strany oslabily, CDU o 7 % oproti roku 2014, SPD propadla o 11 % a zdá se, že definitivně přichází o pozici jedné ze dvou hlavních německých stran – právě ve prospěch Zelených. Ve hře je i samotná existence současné vládní velké koalice.

Němečtí Zelení, zdá se, pomalu a jistě směřují k pozici nejsilnější celoněmecké strany. Nejenže trumfují mezi mladou generací, ale v těchto volbách dokonce vůbec poprvé zvítězili i v celé věkové kategorii 18 až 60 let! Jejich vládní angažmá a celkové volební vítězství v horizontu maximálně deset let se zdá prakticky jisté. S tím je samozřejmě neoddělitelně spojena i budoucí role a postavení Německa v rámci EU: jestliže ji ovládne radikální „zelená“ a multikulturní, radikální levicově-liberální agenda, ocitne se nejlidnatější evropský stát v opozici nejen vůči “naší“ středovýchodní Evropě, ale i vůči svým dosavadním západním spojencům, v čele s Francií. Teprve až tato kolize by mohla odstartovat skutečné a hluboké změny uvnitř EU. Do té doby nebuďme raději přílišnými optimisty.

Tomáš Doležal, ekonom a politolog