Tomáš Krystlík: Březen 1939 - totální selhání česko-slovenské armády

16.03.2018 15:41

Žádný článek, věnovaný výročí německé okupace českých zemí, nevěnuje pozornost naprostému selhání česko-slovenské armády 14. 3. 1939 a okolnostem konce republiky. Je líčen čistě jako německé bezpráví. Níže uvedené okolnosti však naznačují, že Češi v rozhodujících okamžicích selhávali.

Tomáš Krystlík: Březen 1939 - totální selhání česko-slovenské armády
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Závažné spory se Slováky začaly již v roce 1938. Ne že by přetím nebyly, ale Češi nebyli ochotni ustoupit žádnému, byť sebemenšímu požadavku národnostních menšin na autonomii. V červnu zveřejnila Slovenská ľudová strana k 20. výročí podepsání Pittsburské dohody nový návrh autonomie pro Slovensko, který vycházel z návrhu předsedy československé vlády Milana Hodži na federalizaci státu z roku 1937. Beneš místo federalizace či autonomie slíbil reprezentantům strany ľudové administrativní a personální ústupky. S nimi se Slováci v polovině roku 1938 již nehodlali spokojit. Jako další možnosti Slováci zvažovali trojfederaci českých zemí, Slovenska a Polska, slovensko–polskou unii, společný stát z českých zemí, Slovenska a Maďarska, unii tvořenou Slovenskem a Maďarskem, nebo samostatný slovenský stát v rámci Německé říše, Slovensko coby samostatný neutrální stát garantovaný velmocemi, samostatný slovenský stát pod německým protektorátem. Vedení strany ľudové však upřednostňovalo federativní společný stát s Čechy s právem Slováků na sebeurčení, což vyplývalo i z manifestu zveřejněného v Žilině 7. 10. 1938. Po mnichovské konferenci se najednou slovenská autonomie stala akceptovatelnou. Češi, zřejmě otřeseni ztrátou území, přiznali Slovensku a Podkarpatské Rusi autonomii (poslední ji měla nenaplněnou, přiznanou na papíře již od mírových smluv v Paříži z roku 1919–1920), 22. 11. 1938 vznikl federativní stát (s pomlčkou v názvu) s centrální vládou v Praze a vládami Slovenskej krajiny a Karpatské Ukrajiny. Tedy teprve velmi reálná hrozba brzkého rozpadu státu, dontila Čechy k ústupkům, k federalizaci.

Počátkem března 1939 upozornil francouzský styčný důstojník československou zpravodajskou službu, že v nejbližší době dojde k německé invazi, 8. 3. 1939 si to českoslovenští vojenští zpravodajci ověřili z vlastních zdrojů a 11. 3. ráno již znali od svého agenta Paula Thümmela (A 54), který dojel vlakem z Německa do Turnova, přesné datum i celkové řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a samostatný slovenský stát počínaje 15. 3. Téhož dne odpoledne informovali o všem vládu. Vláda informacím vojenské zpravodajské služby nevěřila, protože již dvakrát totálně selhala – nic netušila o přípravách k anšlusu Rakouska a v květnu 1938 na základě falešných informací, jejichž pravost si neověřila, vyvolala první československou mobilizaci a tím málem i válku s Německem.

Během zbývajících dní do okupace zbytku českých zemí se nikdo nepokusil o zničení vojenského materiálu a výzbroje, vše bez jediné výjimky padlo do rukou Němců, i prototyp nového tanku LT-38 a výrobní dokumentace k němu. Ba ani přípravy ke zničení se nepodnikly –chrabří junáci, kteří před několika měsíci údajně chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu (!). Nikdo z důstojníků se nevzepřel, aby byť na nejnižším velitelském stupni armády nařídil zničení vojenské výzbroje; nenapadlo to ani řadové vojáky, před několika měsíci údajně tak chtivé boje. Připomeňme vichystické loďstvo, které se samo potopilo, aby nepadlo do Hitlerových rukou. Jedinými dvěma výjimkami byly Frýdek-Místek a Mukačevo, kde se česko-slovenská armáda do bojepustila.

Dvě polské divize se začaly 4. 3. 1939 stahovat k československým hranicím a byly 12. 3. připraveny k vpádu do těšínské části Československa a Beskyd. Od 13. 3. byla připravena polská armáda i na hranicích podkarpatskoruských. 11. 3. se vydala z kasáren maďarská armáda a zaujala pozice u hranic východního Slovenska s Podkarpatskou Rusí, 13. 3. byli povoláni do zbraně záložníci a maďarský rozhlas hlásil, že 15. 3. se armáda vydá na pochod „osvobodit své rusínské bratry“. Maďarské vojsko 14. 3. 1939 (!) dobylo i přes ozbrojený odpor česko-slovenské armády Mukačevo a obsadilo ho.

Přímý spor se Slovenskem začal v lednu 1939, kdy se Slováci dožadovali snížení svého příspěvku do státního rozpočtu z 16 % na 12 % (rozdělení v neokleštěné republice: české země 80, Slovensko 16 a Podkarpatská Rus 4 %). 1. 3. 1939 odmítla federální vláda v Praze slovenské požadavky na rozdělení pluků na české a slovenské a na oddělené povyšování slovenských důstojníků a rotmistrů jako nepřijatelné. Slováci na tom trvali a tak v noci z 9. na 10. 3. 1939 Hácha autonomní slovenskou vládu celou odvolal a vojenský velitel česko-slovenské armády v Banské Bystrici vyhlásil 10. 3. 1939 na Slovensku stanné právo. Bylo zatčeno kolem dvou set politických činitelů. 11. 3. jmenoval prezident Hácha novou, prozatímní slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Karol Sidor byl nebývale statečný, odolal osobnímu tlaku německých emisarů, aby vyhlásil samostatný stát, i když naléhavost jejich žádosti byla podpořena hlavněmi německých děl, neustále mířících z Petržalky do oken jeho vládní pracovny.

Německo tedy změnilo postup, a ministr pro zvláštní úkoly Wilhelm Keppler pozval sesazeného ministerského předsedu Jozefa Tisa k rozhovoru s Hitlerem. Tiso dvakrát odmítl, a až po třetím pozvání, oficiálně ověřeném německým konzulem, se odebral z Bánovců nad Bebravou do Bratislavy. Političtí představitelé Slovenska rozhodli, že má pozvání přijmout, ale zdůraznili, že každé rozhodnutí je i nadále v kompetenci Snemu Slovenskej krajiny (Sněmu Slovenské země). S tímto pověřením Tiso odjel 13. 3. do Vídně a pak letadlem do Berlína. Týž den Hitler Tisovi oznámil, že se rozhodl zlikvidovat samostatnost českých zemí (Resttschechei), jeho zájmy končí na Karpatech, a je ochoten uznat a zaručit Slovákům nezávislost, jinak je ponechá svému osudu, což znamená napospas Maďarsku. V ten okamžik předložil Joachim von Ribbentrop telegram se zprávou o soustředění se maďarských vojsk u slovenských hranic. Hitler zdůraznil, že se Tiso musí ihned rozhodnout. Ten nátlaku odolal, požádal o telefon a spojil se s Háchou, aby povolil svolat Snem Slovenskej krajiny. Hácha vyhověl a svolal jej na následující den. Němci nabízeli Tisovi použití německého rozhlasu k vyhlášení slovenské samostatnosti, ale ten odmítl, držel se instrukcí.

Týž den ministr zahraničních věcí František Chvalkovský požádal ústně a 14. 3. písemně o přijetí Háchy Hitlerem v nejbližším možném termínu. Ke stejnému kroku radil Háchovi i Basil Newton, britský vyslanec v Praze. Kladné vyřízení přišlo z Berlína stejný den, 14. 3. Ve stejný den v poledne Snem Slovenskej krajiny nezávislost odhlasoval, předsedou vlády a prezidentem se stal Tiso, a Karol Sidor ministrem vnitra.

O průběhu jednání Háchy v Berlíně (14.–15. 3. 1939) vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, díl XXI, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální protokol legačního rady Walthera Hewela z jednání Háchy s Hitlerem a spojenci vydaná Akta k německé zahraniční politice 1918–1945 něco zcela odlišného, než líčí čeští historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl Hácha s dcerou ubytován, měl prohlásit vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop ještě před svým setkáním s Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Schmidt o jednání s Hitlerem napsal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk.“ Podle dokumentů poválečného norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Hácha v projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (po mnichovské konferenci) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. V Hewelově protokolu se praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se před¬stavil jako vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti Československa coby samostatného státu.

Ve stejný den, 14. 3., vyhlásila samostatnost země i vláda Karpatské Ukrajiny (do 22. 11.1938 byl její název Podkarpatská Rus). Avgustyn Vološyn požádal Německo stejně jako Tiso o ochranu nového státu, Hitler mu ji ale neposkytl. Do druhého dne, do večera 15. 3., obsadila maďarská vojska území Karpatské Ukrajiny.

Česko-slovenská armáda zcela selhala v okamžiku, kdy Wehrmacht 14. 3. dopoledne obsazoval Ostravu kvůli nebezpečí zabrání vítkovických oceláren Polskem, o den dříve než zbytek českých zemí. Z obavy před zabráním Těšínska Polskem pak postupoval Wehrmacht hned dále směrem na Frýdek-Místek. Generál Alois Vicherek k tomu napsal: „Byl jsem ještě chvíli u štábu (generálního), kde jsem se dále dozvěděl, že již minulý den (14. 3. 1939) Němci obsadili Ostravu. Vyslovil jsem velké podivení nad tím, že nikde nedošlo k brannému odporu, když přece každá stráž musí v podobném případě použíti zbraně. Od nikoho jsem nedostal žádnou odpověď. Rozrušen jsem odešel na MNO.“ Ve Frýdku-Místku samém se nakonec 14. 3. česko-slovenská armáda Wehrmachtu na odpor postavila, taktéž v Mukačevu proti armádě maďarské. Vicherkův názor je správný: rozkaz k nečinnosti byl armádě vydán až o den později, 15. 3. Do té doby měly všechny armádní složky bojovat. Pomineme-li ony dvě výjimky, nebojovaly. Armáda selhala.

Do rukou Sicherheitsdienstu a Gestapa padly kompletní policejní kartotéky policejních ředitelství v Praze, v Brně a Moravské Ostravě a další důležité doklady z ministerstva vnitra. Nic z toho nebylo zničeno (!), Němci tak získali dokonalý přehled o potenciálních protivnících. O německých odpůrcích německého nacionálního socialismu v českých zemích Gestapo a SD již léta vedly a neustále doplňovaly tzv. kartotéku M, která jim umožnila ve spolupráci s českou policií zahájit již 16. 3. 1939 (!) prověřování a zatýkání těchto osob. Do konce května 1939 bylo lustrováno odhadem 5800–6400 osob, z nichž asi 1500 skončilo v německých koncentračních táborech.

Druhá republika byla nacionálně socialistickým státem z vlastních, českých ideových zdrojů, a nacistická okupace jen zabránila vše dotáhnout vlastními silami do zcela totalitního státu. Příznačné pro přechod mezi první a druhou republikou, druhou republikou a protektorátem byly názorové veletoče, obraty o sto osmdesát stupňů. Například ihned po 15. 3. 1939, navzdory tomu, že západní jazyky byly před několika málo měsíci s opovržením zavrhovány, letěla českou zemí najednou jako smršť vlna obnovené franko- a anglofilie.

Adolf Hitler, který se do Prahy na Pražský hrad dostavil 15. 3. 1939 večer, se nechal den poté vozit po Praze v otevřeném autě, v době, kdy se ještě nezačalo s odzbrojováním československých vojáků (!). Buď riskoval ještě více než R. Heydrich tři roky poté, nebo správně usoudil, že se nikdo nepokusí po něm vystřelit. Vyberte si.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…