Tomáš Krystlík: Češi sami odsouhlasili postoupení svých pohraničních německých sídelních území Německé říši

21.09.2018 10:51

Stalo se tak devět dní (!) před podepsáním Mnichovské dohody 21. 9. 1938, o které tehdy ještě nikdo ani netušil. Po oficiálním souhlasu československé vlády s odstoupením území, týž den zaslaným vládám Velké Británie a Francie, začali Češi ale se začátkem předávání území otálet a Hitler začal hrozit ozbrojeným útokem proti ČSR.

Tomáš Krystlík: Češi sami odsouhlasili postoupení svých pohraničních německých sídelních území Německé říši
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Ve snaze zabránit německo–československé válce, která by s vysokou pravděpodobností vyvolala i války ČSR s Polskem a Maďarskem, byla svolána mnichovská konference a podepsána Mnichovská dohoda, která stanovila pouze organizační rámec předání území předem odsouhlaseného československou vládou. tj. které bude předáno dříve a které později a stanovila pro to termíny. Hesla o tom, jak „nás spojenci v Mnichově zradili“ a „o nás bez nás“ jsou pouze lži českých historiků. Jak spojenci mohli zradit ČSR, když devět dní předtím souhlasila s odstoupením území sama československá vláda?  Ze stejného důvodu nelze Mnichovskou dohodu označovat za diktát. V časové posloupnosti to probíhalo následovně.

Britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. 9. 1938 ve čtvrt na tři ráno nové nóty svých vlád požadující vydání území s více než 50 % obyvatel německého jazyka Německu, ve kterých bylo jasně uvedeno, že jejich země se v případě ozbrojeného konfliktu na straně Československa angažovat nebudou, že Československo bude považováno za viníka války. Hodžova vláda je tentýž den ráno přijala. Stanovisko vlády bylo odevzdáno oběma vyslancům týž den večer v 17 h a vláda, vědouc, že bez svolení parlamentu učinila neústavní krok, den nato, 22. 9., demitovala [Tesař].

Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. kontinuitě vlády odstupující a nové v čele se Janem Syrovým, což znamenalo, že všichni odstoupivší ministři vlády se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy, nota bene, navrhli sami. Prý nelze svolat parlament, zněla výmluva. Když bylo možné mobilizovat vojáky v záloze, šlo snad také svolat parlament!

Syrový se nestal premiérem jako „miláček davů“, jak líčí čeští historici, nýbrž z vůle (spíše zvůlí) československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Za parlament začala rozhodovat tzv. Dvacítka představitelů vládních stran, bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi jako s ústavními činiteli neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z nejvyšších politiků nevadilo, že odstoupení území pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl se vzepřel a popřel ústavní oprávnění vlády k odstoupení území. Kategoricky žádal svolat parlament, a když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi. Prezident sdělil vládě jeho demisi teprve na přímý dotaz (!).

Členové vlády podle vlastních slov „vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě“. Bývalý ministr Bechyně se nechal slyšet, že „nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Antonín Hampl souhlasil „s umírněným informováním veřejnosti“, ale bylo podle něj „nutno naprosto usměrniti tisk a jiné projevy“. [Tesař]

Československé vojsko se v polovině září 1938 stáhlo více do vnitrozemí, za první opevňovací linii, takže se vytvořilo pásmo nikoho, kde se československá státní moc vzdala své funkce, např. ve Šluknovském výběžku, v Javornicku (od Jeseníku po Bílou Vodu), Osoblažsku, v Chebsku, v Ašsku. Československá policie tam zcela rezignovala na udržení pořádku. Počínaje 21., někde 22. 9., se československá exekutiva stáhla kompletně z okresů Cheb, Jáchymov, Kraslice a Karlovy Vary. Personál zdejších československých úřadů a služeben většinou jednoduše uprchl nebo přestal chodit do práce. Výkon československé státní moci tam zhroutil sám o sobě. [Sander]. Na Hitlerův pokyn nechal Henlein 21. 9. oblasti opuštěné československou státní správou obsazovat nově v Německu vytvořeným (od 17. 9. 1938) sudetoněmeckým Freikorpsem (Sudetendeutsches Freikorps, Dobrovolný sudetoněmecký vojenský sbor). 22. 9., opět na Hitlerův pokyn, se zastavilo ono zabírání Freikorpsem, aby se v něm od 26. 9. zase pokračovalo. Důvody těchto protikladných Hitlerových pokynů nejsou známy, obsazování předpolí pevností nikdo z československé strany nebránil [Schultze-Rhonhof, Groscurth]. Čeští historici o tom mlčí této rezignaci na výkon státní moci mlčí.

Souhlasem československé vlády s odstoupením území z 21. 9. 1938 se otevřelo druhé kolo britsko–německých rozhovorů o řešení sudetoněmecké krize, kdy Neville Chamberlain 22. 9. odcestoval k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krize je zažehnána a že bude s Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná kvůli československému teroru proti Němcům českých zemí, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, to jest postoupení československého území v jejich prospěch, což předtím nežádal. Mezi prvním a druhým kolem britsko–německých jednání se totiž s Hitlerem spojily vlády Maďarska, Polska a Itálie (italská vláda kvůli podpoře maďarských požadavků). Hitler požadoval, aby okresy s více než 50 % německého obyvatelstva a okresy, ve kterých se měl konat plebiscit, obsadil Wehrmacht během čtyř dní a aby se ve stejném termínu stáhla československá armáda a policie. Československo musí ihned propustit všechny politické vězně německé národnosti. Plebiscit pod mezinárodním dohledem v některých oblastech s nejistým podílem německého obyvatelstva kolem 50 % měl dát odpověď na otázku, zda většina tamního obyvatelstva chce zůstat v ČSR nebo se připojit k Německé říši [Tesař, Schultze-Rhonhof].

Proč Hitler najednou ve svých požadavcích přitvrdil? Německá odposlouchávací služba totiž zachytila telefonát francouzského ministra pro kolonie Georgese Mandela, který patřil k jestřábům ve vládě, s Benešem, ve kterém ho nabádal k ozbrojenému odporu proti Německu. Byla to ndicicie, že by mohlo dojít ke změně francouzské vlády nebo jejího dosavadního kursu vůči Německu. Také odposlechla z telefonních linek vedoucích přes Německo telefonáty československého ministerstva zahraničí s československými vyslanci v Paříži a v Londýně, že se musí získat čas, než opozice ve Francii a ve Velké Británii svrhne vlády Daladiera a Chamberlaina. Ve Velké Británii se chystala svrhnout vládu dobře organizovaná skupina The Focus v čele s Winstonem Churchillem, mj. financovaná i z tajných fondů československého ministerstva zahraničí. Hitler věděl, že oněmi výměnami vlád by se dosud přijatelně nízké riziko vypuknutí evropské války značně zvýšilo. Počítal jen s lokální válkou, jeho cílem bylo Československo vojensky zničit [Schultze-Rhonhof, Irving].

Od vysokých politiků ČSR se ozvaly hlasy, že badgodesberské požadavky anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda generála Jana Syrového tento závazek předchozí vlády převzala, nikdy ho neodvolala, odmítla jen požadavek okamžitého německého zahájení obsazování Sudet a plebiscitu, o čemž Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta 25. 9. zpravili Paříž a Londýn. Západní spojenci měli tak jako tak za to, že badgodesberské memorandum je pouze variantou britsko–francouzského plánu, se kterým Praha již souhlasila [Tesař].

Vláda Syrového měla do mnichovské konference jedinou starost, jak podvést vojáky v poli, aby jim pod nosem vydali Německu co nejdříve okresy a obce, které československé pořádkové jednotky od začátku září nebyly již s to opanovat, mnohde československá policie a státní správa odtud utekly. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, „aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo“. Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí Hodžovy vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva (v ČSR existovaly dva druhy okresů – politické a soudní, soudní byly menší než politické), ze kterého sčítání obyvatelstva se má vycházet (1910, 1921, 1930), kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu, v jakém pořadí, a která území by se možná dala různými manipulacemi zachránit pro Československo. Mnichovská smlouva byla pak pro novou vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganizovala velkolepé vojenské cvičení, nazývané všeobecnou mobilizací československých branných sil [Tesař].

Československá vláda 23. 9. s výslovným svolením Francie a Velké Británie vyhlásila ve 22:30 mobilizaci. Hitlerovi vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah, protože mobilizace se pokládá za akt agrese. Byl odhodlán nařídit na 28. 9. ve 14 h všeobecnou mobilizaci německých branných sil proti Československu, nebudou-li do té doby jeho badgodesberské návrhy akceptovány, a počínaje 1. 10. obsadit Sudety násilně. Mimochodem, československá mobilizace nebyla dokončena ani v době, kdy ČSR podle Mnichovské smlouvy předala 10. 10. poslední území Německu.

Neville Chamberlain telegraficky přes vyslance Newtona sděluje 27. 9. Benešovi, že pokud nepřijme badgodesberské požadavky, tj. okamžité obsazování okresů s 50 a více procenty německého obyvatelstva do 28. 9., do 14 hodin, že německé vojsko vtrhne do Československa. A že vláda Jeho Veličenstva nemůže převzít odpovědnost za to, že by mu radila, co má nyní činit. Mimo nótu mu vzkázal, že i kdyby Československo válku s Německem vyhrálo, nemůže počítat s původním územním rozsahem státu. Jinými slovy, že musí i v takovém případě počítat s odstoupenými německými sídelními územími a možná i některými dalšími [Tesař, Sládek].

27. 9. ve 23 hodin vyhledává britský vyslanec v Římě Eric Perth ministra zahraničí Galeazza Ciana di Cortelazzo a prosí jej, aby se Mussolini ujal zprostředkování u Hitlera. V 10 hodin ráno je přijat britský vyslanec v Římě ducem a prosí o zprostředkování v československo–německém konfliktu. Mussolini přijímá a pověřuje italského vyslance v Berlíně Bernarda Attolica navrhnout Hitlerovi, aby odložil mobilizaci a konání konference, kterou by duce řídil – Mussolini ovládal všechny jazyky svých protějšků, němčinu, francouzštinu a angličtinu. Hitler souhlasil a odložil mobilizaci o 24 hodin a současně pozval zástupce vlád Itálie, Velké Británie a Francie na druhý den, 29. 9., do Mnichova. Do Mnichova se dostavily nepozvány i delegace Československa a Maďarska [Schultze-Rhonhof].

Hitler k mnichovské konferenci přistupoval nerad, její úspěch by pro něj znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na pohraniční německá sídelní území. Ještě během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, zabránili válce, o postoupení území se nejednalo, to bylo již před konferencí vyřízenou záležitostí [Schultze-Rhonhof, Tesař].

Hned při zahájení mnichovské konference vyšel Hitler vládám Velké Británie, Francie a Itálie vstříc tím, že se vzdal obsazování území, ve kterých měl být později uskutečněn plebiscit, ale zdůraznil časový tlak na rozhodování konference – zúčastnění měli dojít ke shodě tentýž den. Mussolini poukázal na skutečnost, že se všichni, včetně československé vlády, shodují na odstoupení území, že jde jen o to převést je do praxe. Chamberlain dvakrát požadoval, aby byli zástupci Československa připuštěni k jednání, což Hitler odmítl. Chamberlain též zamítl Mussolinimu, aby se na konferenci projednaly požadavky Polska a Maďarska vůči ČSR vznesené Hitlerem v Bad Godesbergu. Když bylo všech osm bodů dohody hotovo, vyvstala opět otázka, zda má být československá delegace přivolána do sálu, aby potvrdila své povinnosti plynoucí ze smlouvy. Proti tomu kupodivu nebyl Hitler, nýbrž Daladier, který prohlásil, že to není nutné, se slovy, že jednou slíbené musí být dodrženo. Po zpřesnění textu právníky byla dohoda 30. 9. mezi druhou a třetí hodinou ranní podepsána.

Mnichovská smlouva je založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého československou vládou 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena poslední), byly na mapě vyznačeny tětivami a jejich rozsah byl menší, než tvořily okresy s více než 50 % německého obyvatelstva. Mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města obývaná především Němci jako Opava, Liberec, Ústí nad Labem, Znojmo a další, což ukazuje, že zóny sloužily pouze pro časovou posloupnost předávání, nikoliv pro vymezení rozsahu území. Mezinárodní výbor s československou účastí byl podle smlouvy pověřen určením národnostně smíšených území, kde většina německého obyvatelstva nebyla zcela jednoznačná, takzvanou V. zónu, ve které proběhne plebiscit, kdy se místní obyvatelstvo rozhodne pro setrvání v ČSR nebo o připojení se k Říši. Pro obyvatele odstoupených území se zavede právo opce po dobu šesti měsíců. Československá vláda propustí všechny Sudetoněmce, kteří si to budou přát, z řad armády a policie. Při stahování se z odstoupených území se nesmí ničit stávající zařízení. V jednom dodatku smlouvy je zakotven princip mezinárodní garance nových hranic Československa (garance nakonec poskytnuty nebyly), v dalším se konstatuje, že pokud problém polských a maďarských menšin nebude zainteresovanými vládami, tj. československou, polskou a maďarskou, vyřešen dohodou do tří měsíců, sejdou se hlavy signatářských mocností k dalšímu jednání. Zbývající dva dodatky se týkají složení a činnosti mezinárodního rozhraničovacího výboru. Hitler do mnichovské dohody ani neprosadil všechny své badgodesberské požadavky a jeho cíl, rozdrcení nebo rozpad Československa, mu nevyšel [Schultze-Rhonhof]. Prohrál.

Tvrzení o tom, že mnichovská konference rozhodla o postoupení pohraničí ve prospěch Německa, je uměle vytvořený mýtus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o předání německých sídelních území se usnesla, byť pod tlakem Francie a Velké Británie, sama československá vláda více než týden předtím. Z textu preambule Mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou.

Obdobně je tomu s českým mýtem, že rozhodovali „o nás bez nás“. Nerozhodovali, pouze odvrátili vojenské rozdrcení celého Československa, když donutili Hitlera, aby se spokojil s odstoupením pohraničních území Německu, se kterým československá vláda ve svých nótách Francii a Velké Británii z 21. 9. 1938 výslovně souhlasila. Že „rozhodovali o nás bez nás“ mohli oprávněně tvrdit jen Němci českých zemí, kterých se nikdo na nic neptal, a k jednáním přizváni nebyli.

Vítězné mocnosti první světové války, Francie, Velká Británie a Itálie, garanti plnění mírových smluv (USA neratifikovaly pařížské mírové smlouvy kvůli nenasytným požadavkům Francie vůči Německu v nich zakotvených a americký senát, ač byl pro vznik Společnosti národů, nesouhlasil se začleněním jejích stanov do mírových smluv), které vytvořily Československo včetně německých sídelních území, seznaly, že se dopustily omylu, protože Češi nedovedli s menšinami ve státě vyjít, a napravily to Mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží.

Československo předalo Wehrmachtu své pohraniční pevnosti v odstupovaných územích včetně pevně namontovaných zbraní, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padly do rukou pouze 222 protitanková děla a těžké kulomety namontované jen ve velkých pevnostech. Většími děly se pevnosti nestačily vybavit. Německo ale získalo i několik muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v Němci osídleném pohraničí [Macoun, Tesař].

21. 9. předložili v Černínském paláci územní požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska, aby 27. 9. předal polský vyslanec československé vládě ultimatum o vrácení větší části těšínského a celého fryštátského (karvinského) okresu, několik obcí z okresu Frýdek, části Spiše, a železniční tratě Čadca–Zwardoń polskému státu do 1. 10. Československý stát podmínky polského ultimata hned přijal. Podle svědectví generála Aloise Vicherka: „Byl jsem přítomen hlášení generála (Vojtěcha) Luži na hlavním velitelství, kde sděloval, že jestliže Poláci zahájí útok, budou do 24 hodin na Dunaji. Bylo z toho u štábu velké rozčílení, ale jak to skončilo, nevím, poněvadž jsem byl nucen služebně se vzdáliti.“ Z toho snad dostatečně plyne, jak by asi vypadalo vojenské střetnutí s Německem. Wehrmacht by se nemusel probíjet liniemi pevností, stačilo by mu využít proluk v každé linii opevnění zvících někde i několik desítek (!) kilometrů a nerušeně projít, opevnění mělo být hotovo až v roce 1951 (!). Polsko začalo s obsazováním území 1. 10. [Tesař, Vicherek].

Počátkem října jednaly spolu delegace ČSR a Maďarska o postoupení území Maďarsku. Po téměř dvou týdnech skončilo jednání bezvýsledně. Itálie pověřená mnichovskou konferencí k vyjednávání, pak požádala německou vládu o pomoc při maďarsko–československých jednáních. Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie se zástupci obou dotčených států, aby jen zčásti vyhověli maďarským požadavkům na postoupení území. Přiřkli Maďarsku okresy Senec, Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území uzmutá Uhersku Československem po první světové válce a jihozápadní část Podkarpatské Rusi.

Československo se v listopadu 1938 stalo federací tří zemí, aby zaniklo 14. 3. 1939 odtržením se Slovenska.

Zdroje:
Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Prostor, Praha 2000
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Sander, Rudolf: Události v českém pohraničí roku 1938 podle dokumentů československé armády. In: Sborník archivních prací, č. (54) 2/2004. Odbor archivní správy MV ČR, Praha 2004
Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970
Irving, David: Churchill – Kampf um die Macht. Herbig Verlag, Berlin 1990
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
Macoun, Jiří: Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu? Technet cz, 29. 1. 2013. http://technet.idnes.cz/ ceskoslovenska-mobilizace-roku-1938-d5v-/vojenstvi.aspx? c=A130128_150314_vojenstvi_mla
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…