Ve snaze zabránit německo–československé válce, která by s vysokou pravděpodobností vyvolala i války ČSR s Polskem a Maďarskem, byla svolána mnichovská konference a podepsána Mnichovská dohoda, která stanovila pouze organizační rámec předání území předem odsouhlaseného československou vládou. tj. které bude předáno dříve a které později a stanovila pro to termíny. Hesla o tom, jak „nás spojenci v Mnichově zradili“ a „o nás bez nás“ jsou pouze lži českých historiků. Jak spojenci mohli zradit ČSR, když devět dní předtím souhlasila s odstoupením území sama československá vláda?  Ze stejného důvodu nelze Mnichovskou dohodu označovat za diktát. V časové posloupnosti to probíhalo následovně.

Britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. 9. 1938 ve čtvrt na tři ráno nové nóty svých vlád požadující vydání území s více než 50 % obyvatel německého jazyka Německu, ve kterých bylo jasně uvedeno, že jejich země se v případě ozbrojeného konfliktu na straně Československa angažovat nebudou, že Československo bude považováno za viníka války. Hodžova vláda je tentýž den ráno přijala. Stanovisko vlády bylo odevzdáno oběma vyslancům týž den večer v 17 h a vláda, vědouc, že bez svolení parlamentu učinila neústavní krok, den nato, 22. 9., demitovala [Tesař].

Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. kontinuitě vlády odstupující a nové v čele se Janem Syrovým, což znamenalo, že všichni odstoupivší ministři vlády se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy, nota bene, navrhli sami. Prý nelze svolat parlament, zněla výmluva. Když bylo možné mobilizovat vojáky v záloze, šlo snad také svolat parlament!

Syrový se nestal premiérem jako „miláček davů“, jak líčí čeští historici, nýbrž z vůle (spíše zvůlí) československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Za parlament začala rozhodovat tzv. Dvacítka představitelů vládních stran, bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi jako s ústavními činiteli neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z nejvyšších politiků nevadilo, že odstoupení území pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl se vzepřel a popřel ústavní oprávnění vlády k odstoupení území. Kategoricky žádal svolat parlament, a když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi. Prezident sdělil vládě jeho demisi teprve na přímý dotaz (!).

Členové vlády podle vlastních slov „vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě“. Bývalý ministr Bechyně se nechal slyšet, že „nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Antonín Hampl souhlasil „s umírněným informováním veřejnosti“, ale bylo podle něj „nutno naprosto usměrniti tisk a jiné projevy“. [Tesař]