Dostali ho automaticky bez žádosti z moci úřední, optovat pro ČSR (získat znovu československé občanství) nesměli, měli to zapovězeno mezinárodní Smlouvou o otázkách státního občanství a opce z 29. 11. 1938, č. 300/1938 Sb. z. a n. (Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938) – to směly jen osoby, které dostaly automaticky německé občanství a byly neněmecké národnosti, tedy hlavně Češi. Tvrzení, že si sudetští Němci v odstoupených územích německé občanství vzali dobrovolně, je česká lež.

Po vzniku protektorátu si museli jeho obyvatelé o německé občanství žádat, ale přitom, podle výnosu Říšského ministerstva vnitra z 29. 3. 1939 (Runderlaß des Reichsministeriums des Innern vom 29. März 1939) nemuseli mít kapku německé krve! Takových bylo asi 270 tisíc. Odhady počtu přenárodnělých Čechů v protektorátu, tj. osob hlásících se předtím k české národnosti, se pohybují od 70 tisíc výše a jsou v oněch celkových 270 tisíc protektorátních Němců již zahrnuti. Několik desítek tisíc Němců českých zemí se v protektorátu k německé národnosti nepřihlásilo a stali se Čechy (což v územích odstoupených Německu nešlo). To ale je po válce neuchránilo od vyhnání, rozhodující bylo, k jaké národnosti se hlásili předtím v československých censech.

„Odsun… byl schválen mezinárodními dohodami.“ Nebyl, to je česká lež. Postupimská konference, kde se o tom jednalo, nevyplodila žádnou mezinárodní dohodu nebo smlouvu, jen protokol a zprávu, které nemají dostatečnou právní váhu jako mezinárodní smlouvy. Navíc spojenecké velmoci podle textu protokolu i zprávy z konference v Postupimi pouze „prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Všimněte si slovesa v citaci: „uznávají“, tedy berou na vědomí. Spojenci Československu v Postupimi transfer nevnutili, nenařídili, ani mu ho neschválili, ani mu ho nepotvrdili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“. Churchill a vláda USA v lednu a únoru 1945 diplomatickým slovníkem oficiálně Benešovi zakázali vyhánět Němce až do rozhodnutí mírové konference a své stanovisko do konce války v Evropě nezměnili. Beneš začal s vyháněním proti jejich vůli hned 9. 5. 1945, ilegálně.