Především „vysídlení československých Němců“ nemohlo být „samozřejmě následkem těžkých zločinů nacionálních socialistů, které se děly ve jménu německého lidu.“ Takto nazíráno, by v roce 1990 měli být analogicky všichni Češi vysídleni do SSSR, Severní Koreje nebo na Kubu za podílení se na komunistických zločinech v přibližně stejném percentuálním počtu jako Němci na zločinech nacionálního socialismu.

„Odsun německého obyvatelstva byl tedy na pozadí válečných útrap do značné míry z dobového pohledu pochopitelný.“ Nikoliv, protože většina evropských států si své Němce ponechala, a navíc válečné útrapy se českých zemí na rozdíl od států, které své Němce nevyhnaly, prakticky nedotkly. Své Němce vyháněly pouze Polsko, Jugoslávie a ČSR. Maďarsko pod tlakem sovětské okupační správy vysídlilo důstojným způsobem asi jen třetinu svých Podunajských Švábů.

„Z odsunu byly vyňaty osoby tzv. nepostradatelné pro hospodářskou výrobu a někteří příslušníci smíšených manželství.“ To není celá pravda. Českoslovenští Němci ekonomicky potřební byli co do šance vyhnout se vyhnání rozděleni do tří skupin. Přednost dostaly bezdětné, svobodné a ovdovělé osoby obojího pohlaví, a to ženy nad pětatřicet let a muži nad čtyřicet let. Pak následovaly bezdětné manželské páry, pokud manželka byla starší pětatřiceti let. Nakonec se připouštěla i eventualita, že v zemi zůstanou německé rodiny s jedním nebo nanejvýš dvěma dětmi, jestliže manželce bylo více než 35 let; to však bylo možné jedině tehdy, když Němci z předchozích dvou skupin početně nepostačovali k udržení nutného chodu podniků. Tvrdost stanovených podmínek ilustruje mimo jiné fakt, že podle znění opatření i směrnic nesměly ve svých dosavadních domovech zůstat žádné německé ženy mladší 35 let. V pozadí stál zcela nepochybně záměr dosáhnout podstatného snížení natality zbylé německé populace, a tím i usnadnit její postupné vymření.