Ne, že by se na důvody nezmohli, ale jsou dost nepřesvědčivé: rozšiřování německého životního prostoru na východ, zmocnění se českého průmyslu, kvůli zařazení kořistních českých zbraní do německé výzbroje. Jenže k rozšíření německého životního prostoru se především hodila východní německá území připadlá po první světové válce do Polska nebo pod správu Společnosti národů a území polská. Pokud by rozšíření životního prostoru bylo Hitlerovým motivem pro zabrání českých zemí, nepustil by ze spárů Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu! Vyzbrojení Německa mělo být dokončeno v roce 1943, tedy začátkem března 1939 válka nehrozila a tudíž naléhavá potřeba radikálního zvýšení zbrojní výroby zapojením českého průmyslu neexistovala. Získat výzbroj od Č-SR mohlo Německo, stejně jako před mnichovskou konferencí, prostou koupí, navíc při použití násilné způsobu její akvizice je jisté, že protistrana veškerou výzbroj v okamžiku agrese sama zničí.

Při hledání důvodu zabrání zbytku českých zemí Německem se musíme vrátit minimálně do roku 1935.

Historici lkají nad osudem Československa, ale svorně zapomínají zmínit hledisko druhé strany a to, kdo představoval tehdy pro Německo významnou vojenskou hrozbu. Byly to dva sousední státy Německa, Francie a Československo, dále i SSSR, všechny dohromady svázané Smlouvou o vzájemné pomoci mezi Francií a Svazem sovětských socialistických republik z 2. 5. 1935 jednoznačně zaměřenou proti Německu, ke které se připojila 16. 5. 1935 i ČSR. Smlouva totiž obsahovala v podpisovém protokolu klauzuli, že si strany přijdou na pomoc i tehdy, když Společnost národů agresi proti jedné ze signatářských zemí neoznačí za nevyprovokovanou. Tím se stala ona trilaterální smlouva paktem ohrožujícím mír v celé Evropě a příčící se stanovám Společnosti národů, tedy i mírovým smlouvám z pařížských předměstí, protože umožňovala signatářským států vyprovokovat agresi. Polsko tehdy mělo (od 26. 1. 1934) s Německem uzavřen desetiletý pakt o neútočení.

Československé vojenské plány nebyly jen obranné. Historici o útočných plánech mlčí, protože se nehodí k pohádce o mírumilovnosti Čechů, kteří nikoho nenapadají a jen se vždy brání. Popsal je bývalý československý historik Ivan Pfaff v článku Die strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938 (Strategické postavení Československa 30. 9. 1938) v německém týdeníku Die Zeit 16. 9. 1988. V článku prezentuje Pfaff na mapce plánované drtivé údery československých vojsk proti Drážďanům, Linci a Vídni, kde se v kotli obklíčení zmítá nejedna z nastupujících německých divizí. Směřování úderů na Linec a Vídeň ukazuje, že československé útočné plány, o kterých I. Pfaff podává zprávu, byly zpracovány po březnu 1938, po Anschlußu Rakouska.