Tomáš Krystlík: Západní spojenci v Mnichově nezradili

30. 9. 2017 15:30

Přesvědčení, že nás západní spojenci západní spojenci v roce 1938 zradili, je v Češích hluboce zakořeněno. Přesto je to tvrzení nepravdivé.

Tomáš Krystlík: Západní spojenci v Mnichově nezradili
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Velká Británie nemohla ČSR zradit, ani kdyby chtěla, protože s ní neměla spojeneckou smlouvu. Tu mělo Československo pouze s Francií a SSSR, ale československým politikům bylo několik let před Mnichovskou dohodou neoficiálně známo, že Francouzi na podporu ČSR smlouva nesmlouva s nejvyšší pravděpodobností vojensky nevystoupí. Sovětský svaz neměl možnost se dostat na bojiště s Německem pro odpor Polska a Rumunska proti přechodu Rudé armády přes svá území. Britský premiér Neville Chamberlain se 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí. V srpnu 1936 varuje Vojtěch Mastný, československý vyslanec v Berlíně, prezidenta Beneše: „Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho státu.“ Mnichovská smlouva byla vyústěním poválečného systému mírového uspořádání Evropy. Zde je vysvětlení.

Češi ignorujíce, že jejich nový stát je de facto Česko-Německo-Maďarsko-Polsko-Rusínsko-Rumunsko-Chorvatsko-Slovenskem, ve kterém netvoří ani polovinu obyvatelstva, nedokázali po dvě desetiletí jiným národnostem žijícím ve státě poskytnout autonomii (Podkarpatská Rus ji měla papírově zaručenu mezinárodní smlouvou, ale to Češi zcela ignorovali). 15. 9. 1938 posílá Beneš ministra Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky, a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s územím o rozloze 4000 až 6000 km2 převezme celkem 1 500 000 až 2 000 000 německy hovořících obyvatel. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak zčásti i z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí. Velká Británie a Francie tedy dostaly do rukou důkaz, že ČSR je ochotna odstoupit svá území s cizojazyčným obyvatelstvem Německu a Maďarsku.

21. 9. 1938 vláda pod diplomatickým tlakem Francie a Velké Británie odsouhlasila odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, aby den později, vědouc, že učinila bez předchozího souhlasu parlamentu neústavní krok, demitovala. Následná vláda Syrového mohla souhlas předchozí vlády odvolat, avšak neučinila tak. Hitler byl odhodlán, nezačne-li se s předáváním území hned, nařídit 28. 9. proti Československu všeobecnou mobilizaci německých branných sil a počínajíc 1. 10. obsadit ona území násilím. Tomu se rozhodl zamezit Benito Mussolini a donutil Francii, Velkou Británii a Německo si sednout 29. 9. k jednacímu stolu, k mnichovské konferenci. Mnichovská dohoda stanovila pouze časový plán a organizaci předání území Německu, které již před týdnem se Československo oficiálně zavázalo odstoupit. Tedy vůbec nerozhodla o odstoupení československých území s většinou německého obyvatelstva. Tím též odpadá i často uváděný slogan „o nás bez nás“, což potvrzuje i preambule Mnichovské smlouvy: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“

Je symptomatické, že nikdo z českých historiků se neobtěžuje s vysvětlením, proč se konference v Mnichově účastnila Itálie, protože by museli prozradit, že československé hranice, státu vzniklého po světové válce, byly všechno možné, jen ne neměnitelné. Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 se totiž praví a v Saint-germainské v článku 57 se to opakuje: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů, tj. Francii, Velké Británii, Itálii, Japonsku (USA mírové smlouvy neratifikovaly) zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území, protože pařížské smlouvy týkající se ČSR (Versailleská, Saint-germainská, Trianonská) ve svých článcích vymezovaly i území československého státu. První tři čelné mocnosti Společnosti národů byly z tohoto titulu signatáři Mnichovské smlouvy – to vysvětluje účast Itálie – a po jejím podpisu dozíraly též na průběh odstupování území. Pro účely pozdější vídeňské arbitráže (odstoupení československých území Maďarsku) delegovaly Francie a Velká Británie své pravomoce vyplývající z pařížských mírových smluv, tedy i ze stanov Společnosti národů, Itálii. Polsko dostalo území, která požadovalo, na základě ultimata z 27. 9. 1938.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy se též píše, v Saint-germainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí pařížských mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, kvůli soužití národností v československém státě mír v roce 1938 ohrožovalo. Mnichovská dohoda a vídeňská arbitráž tedy naplnily smysl článků 19 a 86 Versailleské smlouvy. O tom se ale mlčí.

Další tehdy platnou mezinárodní smlouvou byla bilaterální Rozhodčí smlouva mezi Československem a Německem (známější jako arbitrážní smlouva) z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva tvořící přílohu E Rýnského garančního paktu (Locarského paktu) zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 Locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony dvě bilaterální arbitrážní smlouvy s nimi uzavřené platí i nadále. Československo nikdy ustanovení arbitrážní smlouvy nevyužilo, ale když československá vláda podle britské a francouzské návrhu nóty z 19. 9. 1938 měla Německu odstoupit území s většinou německy mluvícího obyvatelstva, začala se najednou vehementně dožadovat podle této smlouvy jednání s Německem. Ale ne po německé vládě, nýbrž aby jí to britská a francouzská vláda u ní zařídily.

Výše uvedené mezinárodně právní předpoklady k mnichovské konferenci v září 1938 vyúsťují nutkavě do otázky, proč nikdo z československých politiků onu nestabilitu československých hranic nerozpoznal a své obavy nezveřejnil? Někteří si to uvědomit museli, minimálně Edvard Beneš a vysocí úředníci ministerstva zahraničí. Ale ti mlčeli. Že jejich postoj byl morálně i politicky zavrženíhodný, není nejmenších pochyb. Jediný, kdo od počátku republiky vyjadřoval své pochyby o životaschopnosti ČSR v daném územním rozsahu, byl Milan Hodža.

Pak zde byla již zmíněná vzájemně provázaná spojenecká smlouva s Francií a SSSR z roku 1935. Na papíře vypadala dobře, ale všichni rozhodující českoslovenští politici se měli po obsazení demilitarizovaného Porýní Německem (vlastního německého území) v březnu 1936, proti němuž spojenci vojensky nezasáhli, zamyslet a zodpovědět si hypotetickou otázku: Když Francie, případně též Anglie, proti obsazení Porýní nic nepodnikly, tak nakolik je reálné očekávat, že Francie zasáhne ve prospěch státu ve střední Evropě? Nebo: Za jak dlouho se Rudá armáda může dostat na československé nebo německé bojiště? Nikoho z československých politiků též nikterak nerušilo, že generální štáby nepřipravily ani rámcové plány pro koordinaci vojenských akcí proti nepříteli. S jedinou výjimkou. Dodatkem z dubna 1937 k francouzsko–československé smlouvě bylo dohodnuto, že z československých letišť by mohlo operovat proti Německu až deset francouzských leteckých perutí. Československá strana měla pro ně zajistit pomocný personál, pohonné hmoty a leteckou munici na osmi letištích. Jenže v září 1938 bylo v provozu pouze jedno letiště pro ně určené, další dvě se teprve stavěla, a pro zbývajících pět, odkud by francouzská letadla mohla po omezenou dobu operovat, byly pouze vyhledány vhodné plochy pro budoucí výstavbu. Navíc Československo nevycvičilo pozemní personál k údržbě francouzských letadel, ani nevytvořilo zásoby pohonných hmot pro jejich operace.

Takže, jak to tedy bylo s mýtem o zradě spojenců v Mnichově v září 1938 a „o nás bez nás“, když Beneš předem navrhoval a pak československá vláda, taktéž předem, s odstoupením území Německu oficiálně souhlasila?

Tomáš Krystlík

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…