Během nedělní Partie televize Prima (dne 5. července) jsem byl tázán, co si myslím o právě probíhajícím – svým rozsahem a svou mírou násilí v minulosti neznámém – fenoménu americké společnosti, kterým je ničení pomníků vůdců americké demokratické revoluce.

Bez dlouhého přemýšlení jsem odpověděl, že to považuji za radikální útok na samu podstatu americké společnosti a – při enormním „kulturním“[1] (přesněji civilizačnímu) vlivu Ameriky na nás všechny – i za útok na společnost Západu jako celku. A protože – mimo jakoukoli pochybnost patříme do Západu – i na společnost naši. Týká se to samozřejmě nejen nás, ale i všech dalších zemí, které se hlásí k evropskému kulturnímu okruhu. Není žádným objevem říci, že útok na minulost je i útokem na přítomnost, a samozřejmě i na budoucnost. Řeklo to už mnoho, daleko významnějších lidí než jsem já. [2]

Velmi podobné procesy, zatím ne tak násilné, začínají při dnešní propojenosti světa probíhat i v Evropě, naštěstí dosud převážně jen v té západní. Jde o jev ve svém rozsahu a ambicích nový. Něco takového tady dosud nebylo. Takové rozpolcení společnosti jaké předvádí Amerika je v moderní historii výjimečné. Mnozí si kladou otázku, proč právě Amerika, resp. Spojené státy americké. Myslím, že je to v jejich „exceptionalismu“, jak oni o sobě rád říkají (a mnohé z nás to vždy zlobilo). 

Spojené státy vznikly zvláštním způsobem (a to nejen s přistěhovalstvím). Ben Shapiro ve své před několika týdny v češtině vydané knize „Jak zachránit západní civilizaci“[3] říká, že „Spojené státy americké se staly první zemí na světě, kterou utvářela filosofie“ (str. 123). To se mnohým dvě století velmi líbilo, ale toto vítězství „Rozumu“ má své náklady. (Konec konců, Masaryk a Havel také chtěli vytvářet stát na bázi ideologie.)

Ve svém televizním rozhovoru jsem ke své původní odpovědi dodával, že celý dnešní chaos interpretuji jako dlouho připravované pokračování, rozvíjení a tragické vyústění tzv. „kulturní“ revoluce, která byla v USA a v části západní Evropy (primárně ve Francii a Německu) zahájena již v 60. letech minulého století. (O tom velmi přesvědčivě v tomto sborníku píše Ivo Strejček). Vypadá to tak, že tato revoluce právě dnes „dozrává“ a že přináší své vysoce „jedovaté“ plody. Já je jako jedovaté a zhoubné vidím.