Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, dámy, pánové,

děkuji za pozvání na dnešní vzpomínkový večer. Děkuji Českému svazu bojovníků za svobodu, že akce tohoto typu v dnešní nelehké a konfliktní době pořádá.

Loni v květnu jsem měl čest v tomto historickém sále říci pár slov k výročí narození prezidenta Beneše, dnes je důvodem našeho setkání připomenutí narození prezidenta Masaryka. Beru to jako cennou příležitost znovu, protože jsem to udělal už mnohokrát, promluvit o těchto dvou velikánech našich moderních dějin, na které sice odkazujeme často, ale já bych se odvážil říci, že jen formálně, málo analyticky a málo inspirativně. Měli bychom vůči nim oběma být v našich hodnoceních spravedliví. Nebyli prezidenty ve stejné době. Masaryk měl to štěstí, že ho minul Mnichov, protektorát, druhá světová válka a únor 1948, Beneš to štěstí neměl.

Pro nás, kteří jsme se zde sešli, je výchozím bodem moderní éry našeho státu rok 1918, tedy konec 1. světové války a vznik Československa. Evropská unie nás dnes stále více tlačí k tomu, abychom na dobu mezi válkami pozapomněli a abychom za bod nula přijali konec druhé světové války a nakročení k rezolutnímu odnárodňování historických národních států a k evropeizaci evropského kontinentu. Mladší generace považují za bod, kdy všechno začalo, až 17. listopad 1989. I pro tyto konfliktní pohledy jsou akce jako je tato velmi potřebné.

Pro mne má tento večer, a dnešní datum, ještě jeden aspekt. Přesně před pěti lety jsem jako desátý prezident České republiky v těchto večerních hodinách v televizním projevu naposledy promlouval k občanům z Pražského hradu. Kontinuitu a respekt k prezidentskému úřadu se snažím dodržovat stále. I tehdy to bylo v předvečer inaugurace prezidenta Zemana.