Správci daně chtěli vědět, kolik bylo hostů, kde se hostina konala, jaká byla konzumace, zaplacené částky, a žádali předložení dokladů k uvedeným informacím. Má jít o mnoho desítek novomanželů. Někdy za nesplnění svého požadavku dokonce finanční úřady pohrozily pokutou 500 tisíc korun.

Na poslaneckou interpelaci a dotazy odborníků, novinářů ad., totiž zda má finanční úřad právo vědět od hostů na svatební hostině jejich počet, a vědět co a kolik toho zkonzumovali atp., odpovídala ministryně financí JUDr. Alena Schillerová, Ph.D. rezolutně: Máme právo to vědět. A odkázala se přitom na právní analýzu Generálního finančního ředitelství (GFŘ) – (zde pod číslem 69/2018; podepsána pod analýzou je JUDr. Eva Kostolanská, ředitel sekce). Nutné je však zdůraznit, že uvedený text není právní analýzou; je pouze parafrází jednotlivých ustanovení daňového řádu a sumou nezdůvodněných tvrzení, totiž že finanční úřad mohl po snoubencích dané údaje požadovat, protože svatebčané byli osobami povinnými k poskytnutí relevantních údajů, protože objednali službu, zajištění svatební hostiny, uskutečněnou daným podnikatelem, a za tuto službu zaplatili. Taková argumentace však nemá v daňovém řádu žádnou oporu.

Uvedená analýza GFŘ postup správců daně obhajuje tím, že byli oprávněni použít ustanovení § 57 odst. 1, zejména pak jeho písmeno d), a dále s uvedením § 58, § 78 a § 93 odst. 4 daňového řádu.

Zásadní je v tomto případě ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Ostatní zmiňovaná ustanovení (§ 58, § 78 a § 93 odst. 4) na toto ustanovení odkazují.

V § 57 daňového řádu (Poskytování informací správci daně) odstavec 1 zní: „(1) Povinnost poskytnout údaje na základě vyžádání správce daně mají orgány veřejné moci a osoby, které a) vedou evidenci osob nebo věcí, b) poskytují plnění, které je předmětem daně, c) provádějí řízení v případech, jejichž předmět podléhá daňové povinnosti, nebo d) získávají jiné údaje nezbytné pro správu daní.“