Ušlechtilý nesmysl jako záminka k totalitě

Když jsem slyšel poprvé, že nenávistné projevy a dezinformace budou postaveny mimo zákon, myslel jsem si, že jde o vtip. Copak někdo může poctivě považovat za uskutečnitelné rozeznat, co je dezinformace a co je projev nenávisti, a co ještě ne? Vždyť právě největší dezinformátoři se budou vydávat za pravdomluvné, a můžeme dokonce dnes ukázat na ty, kteří o druhých tvrdí, že lžou, a přitom tím odvádí jen pozornost od svých lží. Nenávistný projev je nakonec všechno, co obviňuje druhého, do důsledku by se tedy nemohlo nic vyjádřit a řeč by skončila jako rozplizlé nic. Kdo bude nezávislý posuzovatel, rozhodující o tom, co je ještě pravda a co už je dezinformace, a co je ještě projev slušný a co už nenávistný? Takoví lidé neexistují, soudy by neměly argumenty k odsouzení, vše by se neustále jenom dokola přežvýkávalo a výsledek by se stejně jednoznačně nedal vyjádřit.

Pravda se vždy dokazovala pouze diskusí, soutěží argumentů nebo alespoň zdravým úsudkem podle základních faktů. Taková diskuse stále ještě probíhá, a pokud může existovat (díky nezávislým webům), žijeme ve svobodné společnosti. Pokud by lidé nemohli vyjádřit svůj názor, sklouzáváme pomalu do totality. Jak by nakonec vypadala společnost bez nepravd a nenávisti? Byla by to společnost jedné pravdy a jedné nenávisti (k nějakému nepříteli). Dnes vidíme různé zásahy proti nezávislým webům a cenzuru na některých portálech a zablokování profilů na Facebooku, že taková společnost se blíží. Je jedna pravda, která je určující, to není nějaká Boží pravda, ale je to informační soubor mocných, kteří jej za pravdu vyhlásili a postupnou cenzurou jiných informací pomalu postupují k bolševismu.

Kdo tedy chce určovat, co je dezinformace a nenávistný projev? Jen totalitně myslící člověk. Samozřejmě předpokládá, že by on měl onu pravomoc určovat selekci údajných dezinformací nebo nenávistných projevů. Požadavek na zákaz zveřejňování dezinformací a nenávistných projevů je tedy požadavkem vytvořit totalitní režim. Všimněme si, kdo to hlásá! Že by to snad byli hlupáci, kteří nedovedou domyslet konkrétní situaci, která by nastala takovou cenzurou, se nedá předpokládat. Vědí, co chtějí. Chtějí cenzuru a totalitu. Doufám, že takové rozeznáme a nebudeme je volit.

Konec právního myšlení, klouzavá pravda

Ústava stanovuje jednoduchá pravidla, která by měla být základem právního řádu. Třeba, že občané jsou si rovni před zákonem a všechna moc vychází z lidu a každý má rovnost příležitostí. K tomu patří také, že vinu určuje nezávislý soud, nikoliv davová psychóza. Tato jednoduchá pravidla už jako by neexistovala.

Presumpce neviny je už zbytečný institut. Postpravdivá společnost jej nepotřebuje. Vinen je ten, který je dosti hlasitě obviněn v dostatečně vlivných sdělovacích prostředcích. Kde je ústava? Je nepotřebná, důležité jsou zájmy donátorů, kteří sdělovací prostředky platí. Ty také vládnou a určují „pravdu“. Příkladem je Čapí hnízdo nebo kauza Feri. Věří se přednostně ve vinu, nikoliv v nevinu. V kauzách „me too“ bylo obviněno mnoho lidí. Kde jsou důkazy? V postpravdivé společnosti nejsou potřebné. Stačí jakási pravděpodobnost. Ale na nedokázaných kauzách je založena i mezinárodní politika, jak dokazuje kauza Vrbětice. Jestliže žena obviní nadřízeného z harašmentu, musí dokazovat on, že to neudělal. Každý v takovém postavení je už předem vinen. Nejde o Feriho, ale o celou kampaň „me too“ a její esenci, o princip skandalizace každého, kterého mohou obvinit nějaké ženy, třeba účelově, je to popření presumpce neviny a celé to ukazuje, kam se dostáváme absencí jasných právních pravidel.