Tálibán vstoupil do Kábulu mnohem rychleji, než kdokoliv předpokládal, protože odpor vládních vojsk ztratil smysl. Nebylo za koho a za co bojovat. Teď se budou odehrávat věci, které patří k porážkám a vítězstvím, ale zprávy z diplomatických kanálů říkají, že Tálibán by rád dosáhl statutu normální vlády. Jisté, islámistické, možná o něco konzervativnější než ta saúdská, ale Saúdům se taky hodně tolerovalo.

Symbol americké porážky zpečeťuje blesková evakuace osazenstva amerického velvyslanectví helikoptérami. Ani cesta na letiště už není bezpečná. Vybavuje se obraz obdobné situace ze Saigonu z předvečer 1. máje 1975, kdy vrtulníky odlétaly s posledními šťastlivci, zavěšenými na přistávací lyžině, a zvedaly se skutečně na poslední chvíli.

Ostatně obě války spěly ke stejnému konci stejně dlouho. Trvalo celých dvacet let, než se přišlo na to, že jako kšeft dobrý, ale vítězství, které si důvěřiví daňoví poplatníci předplatili, se dodat nedá. Obě tyto války, jak ta afghánská, tak ta vietnamská, byly výrazem sebejisté arogance nejbohatší velmoci vůči nejchudšímu státu světa. Obě taky bohorovně odmítly zkušenost předchůdců, když předtím z Vietnamu odešla poražena Francie a z Afghánistánu Británie a Sovětský svaz.

Poraženi pochopitelně nejsou jen Američané. Česko si vybudovalo nákladnou expediční armádu, na kterou i teď, když je k ničemu, smíšená poslanecká bojůvka zkouší vyrazit rostoucí počty miliard korun ze státního rozpočtu. Dříve byli Čechoslováci v Afghánistánu vítáni, můj strýc tam pomáhal stavět silnice, já nasvštívil v Polichumri český důl a cementárnu nebo v Kunduzu český mydlovar, který zpracovával bavlníkový olej. Teď jsou to místa, odkud přicházejí divoké zprávy a my musíme ty, kdo mají nějaký vztah k Česku, skrytě zachraňovat jakýmsi pokoutním předáváním peněz, za které si mají koupit život bez svobody pohybu a identity.

Pozoruhodné je, že válka proti terorismu, které jsme v Afghánistánu asistovali, je prohraná, ale terorismu ubylo. Islámský stát, zmizel i díky tomu, že nedostal možnost ustoupit na afghánské území, protože Tálibán nestrpěl mocenskou konkurenci. Takže Tálibán nebyl zdrojem teroru namířeného proti západním zemím, které měly s tou mezinárodní bezpečností takovou starost, ale stal se naopak jeho bariérou. Koneckonců Američané se stahují na základě slibu Tálibánu, že Afghánistán nebude zdrojem teroristického nebezpečí, nebudou tolerovány žádné výcvikové tábory a útočiště Al Kaídy a jejích odvozeni. Podobné dohody Tálibán uzavřel i s Čínou a Ruskem.