Zbyněk Hutar: Jak sociální demokracie sedla na lep prezidentu republiky

Když Miloš Zeman odmítnul loni jmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničí, odolali sociální demokraté – poprvé v tomto volebním období – pokušení změřit síly s občany voleným prezidentem. Na Pochem nakonec netrvali a na jeho místo nastoupil Tomáš Petříček, jeho pravá ruka, názorově s Pochem identický. Prezident Petříčka po průtazích jmenoval, i když nemohl očekávat jinou, než velmi vstřícnou eurofilní politiku nového ministra. Nakonec mu také nic jiného nezbývalo, nechtěl-li riskovat politický konflikt hned rok po parlamentních volbách. Na Pocheho se zapomnělo, najednou nebyl „nepostradatelným expertem“, Petříček se etabloval a patří mezi oblíbence kruhů, které prosazují „stále těsnější Unii“. Otázkou samozřejmě je, jestli tito Petříčkovi příznivci sociální demokracii také volí, a i kdyby nakrásně ano, jestli je jich dost. Sociální demokracie však tehdy ukázala, že se nehádá a řídí se heslem „moudřejší ustoupí“. Navíc si zaláteřila nad prezidentovou svévolí a oběť, tu mají čeští voliči docela rádi, čehož úspěšně využívá i Andrej Babiš, když tu a tam zvolí naříkavou dikci ve stylu, že ho nikdo nemá rád a každý mu ubližuje.

Napodruhé už nervy praskly…

Druhý Zemanův pokus na „polechtání nervů“ už sociální demokracie neustála. Když ministr kultury Antonín Staněk odvolal v dubnu ředitele Národní galerie ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa z funkce, ozvalo se z uměleckých kruhů mručení. Nutno uznat, že šlo spíše o silné a mnohačetné výkřiky nevole, které se nedají vysvětlit jenom tím, že by Staněk svými odvoláváními ohrozil navyklé toky finančních prostředků kolem obou institucí. Na síle jim posléze dodalo, že prezident Zeman okamžitě ucítil svou další šanci na poměřování sil v okamžiku, když předseda ČSSD Jan Hamáček přišel s požadavkem na Staňkovu výměnu. Zeman ovšem Staňkovo odvolání zpochybnil s tím, že případ Jiřího Fajta vzbuzuje silná podezření, což bylo nejdříve bagatelizováno, ale dnes o tom píše už i renomovaný německý tisk (blíže zde). Jestliže se Hamáček bál, že umělci dokážou na svou stranu dostat média a sociální demokracie může být poškozena, tak měl pravdu. Staněk byl totiž ministrem ve vládě Andreje Babiše, jehož umělci nesnášejí z mnoha důvodů. Jejich nevole se odvíjí jak od různých podezření týkajících se například causy Čapí hnízdo, tak prostě z toho faktu, že Babiš je výkonný byznysmen, člověk ze zcela jiného těsta, ze světa tvrdých peněz, kde neplatí žádná moc extáze tvůrců, osoba nesentimentální a pragmatická. Že byl Staněk ministrem nikoliv za ANO, ale za sociální demokracii, nehrálo u umělců a jejich obdivovatelů a spřátelených médií žádnou roli, ale mohlo se to proti ní obrátit. Jestli se Hamáček bál v první etapě, kdy navrhnul Staňkovu výměnu, tak v momentě, kdy se do věci vložil prezident, nastalo pravé peklo. Hamáček si ale mohl spočítat, co se stane. Jestli umělci a spřátelené „kavárny“ ohrnují nos na Babišem, tak Zeman na ně působí jako zamávání obřími červenými trenýrkami na býka. Tenhle povyk nemůže pro sociální demokracii skončit dobře, třebas by se i ukázalo, že Babišovo pověření, aby ministrovo kultury řídil po Staňkově odchodu náměstek, je neústavní.

Zajímavý spor dvou ministryň byl přehlušen

Voliče sociální demokracie hledal bývalý premiér Bohuslav Sobotka nově mezi tzv. městskými liberály a tomu příslušně uzpůsobil politiku strany. Výsledkem byl katastrofální propad ČSSD v parlamentních volbách v roce 2017. Prezident Zeman si ale vždy myslel, že Sobotkův odklon od politiky ve prospěch zaměstnanců k razantnímu prosazování neomezených práv jednotlivců a různých menšin ve stylu tzv. Nové levice je pro sociální demokracii zhoubný a měla by se vrátit k původní politice. Proto vystupuje proti těm politikům strany, kteří i dnes sledují Sobotkův směr. A že jich není ve straně málo. ČSSD si, zdálo se, nejprve opravdu odnesla z voleb poučení, že se skutečně musí vrátit ke svým tradičním voličům, lidem práce. Protože v Babišově ovládla ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), získala také prvotřídní politickou arénu, která její voliče velmi zajímá a kde pro ně může ledacos vykonat. Pokud lidé politiku sledují alespoň jedním okem, mohou si všimnout zajímavého střetu dvou ministryň, Jany Maláčové z MPSV a ministryně financí Aleny Schillerové z ANO. Souboj dvou žen o karenční dobu, bankovní daň a hlavně o rozpočet na sociální služby a různé dávky je zajímavý a reálných zájmů se týkající, ať už je pravda kdekoliv. Ve všudypřítomné šedi mužských politických tváří, které až na výjimky nedokážou příliš zaujmout, je dobře zapamatovatelný. A to je třeba podotknout, že Jana Maláčová nepůsobí kdovíjak přesvědčivě jako obránkyně zájmů pracujících, ale připomíná spíše členku širší bruselské eurosmetánky. Vypadá však sympaticky, umí mluvit, a to v několika jazycích, svou roli splňuje, i když na její místo by se možná lépe hodil někdo, jako byl kovář a ministr Petr Miller v první popřevratové vládě začátkem devadesátých let. Ale to bychom zase neměli onen napínavý souboj dvou žen.

Voliče sociální demokracie nezajímá ani agenda Petříčkova ministra zahraničí, ani agenda Hamáčkova ministerstva vnitra, nezajímá je, bude-li ministrem Staněk nebo Šmarda. Klasické kulturní kauzy jsou pro voliče sociální demokracie nepodstatné. Myslím, že žasnou například nad sporem o znovupostavení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Tahle záležitost sice nepatří do kompetence ministerstva kultury, ale pro voliče sociální demokracie může symbolizovat typickou kulturní politiku, v jejich očích žabomyší spor.

Je tu někdo šmardovec?

Michal Šmarda, Hamáčkem navrhovaný ministr kultury, je pro Zemana Poche „jako přes kopírák“ nebo graficky vyjádřeno Poche 2.0. Jak Poche, tak Šmarda vyjádřili při prezidentských volbách „nepodporu“ Zemanovi, Šmarda je navíc blízký přítel Bohuslava Sobotky. Co tak mohl Jan Hamáček očekávat, že stane? Prezident samozřejmě využívá veškerý prostor vágně formulované ústavy, který má, aby nejdříve nedovolal Staňka a pak, když tak učinit musel, nejmenoval (prozatím) Michala Šmardu. A volič sociální demokracie, co politiku sleduje jedním uchem? Ten vnímá jen neustálé hádání o pro něj zcela nepodstatných věcech jako je, kdo povede ministerstvo kultury. Hádání politiků – navíc o personálních otázkách – volič z celého srdce nesnáší, ať je pravda, kde chce, to je za třicet let nové české demokracie tisíckrát ověřeno. Věcný a zajímavý argumentační spor dvou ministryň, to je něco zcela jiného. Ten se mohl stát jedinou politickou skutečnou podstatou současné vlády, v tomto řevu na téma ministerstvo kultury však zaniká. Sociální demokracie může být mnoha voliči vyhodnocena jako neschopná, na její úkor mohou posílit levicoví piráti a nátlakový spolek Milion chvilek (pro demokracii).

Jan Hamáček je slabý

Jistěže může být Zemanův postup vůči pro sociální demokracii vnímán jako ponižující. Věřím, že se to jejím členům funkcionářům vůbec nelíbí. Ustoupili jednou v případě Pocheho, mají se takové poměry stát snad pravidlem? Obávám se, že sociální demokracii nic jiného než ustoupit nezbývalo. Tohle sdělit a vysvětlit členům a voličům strany bylo právě komunikačním úkolem Jana Hamáčka. Věřím, že jde o těžkou úlohu, třeba se o ni i Jan Hamáček pokoušel, ale zvenku není vidět, že by uspěl. Prezident Zeman má ostatně pravdu, když tvrdí, že Michalu Šmardovi portfolio kultury, jemně řečeno, není blízké. Hamáček dostal šanci, aby své spolustraníky a voliče přesvědčil, že jádrem politiky ČSSD je blaho pracujících prosazované ve sporu dvou ministryň, že nemá cenu se přít o personálie, ale soustředit se na podstatné věci. Hamáček mohl navíc dodat, že šikovně vybraný nestraník z uměleckých kruhů by straně dokázal získat i nějaké sympatie. Takového ministra přeci sociální demokracie už měla: byl jím Pavel Dostál, divadelník, který s umělci uměl komunikovat, byl ostatně jedním z nich. Byl sympatický, nosil dobře zapamatovatelnou extravagantní šálu, měl svůj názor, ale zároveň byl tolerantní, dokázal se i fyzicky postavit i politicky motivovanému napadení ve vlaku.

Sociální demokracie by si měla uvědomit, že vyhrožování demisí jejích ministrů je cesta na politický hřbitov. Konkurence nespí. Andrej Babiš možná už vyhlíží svou ministryni kultury pro svou obměněnou menšinovou vládu. Nedávno se sešel na výtvarné výstavě Nezlomní s její kurátorkou, signatářkou Charty 77, Zuzanou Brikciusovou. Jde o jasný vzkaz Janu Hamáčkovi.

Zbyněk Hutar